Karel Ančerl - dirigent, který pozvedl Českou filharmonii

Dirigoval 766 koncertů České filharmonie, jejíž repertoár rozšířil hlavně o díla klasiků 20. století. Vážnou hudbu v podání českých hudebníků dokázal také vyvézt do Austrálie, Číny a později i do USA nebo Kanady. Sám byl jako dirigent zván k nejpřednějším světovým symfonickým orchestrům. S nimi se nebál nastudovat i díla tehdy ve světě ještě ne úplně doceněných českých skladatelů. Tím zásadním způsobem napomohl k tomu, aby měla česká hudba ve světě mimořádný ohlas.

Letos by Karel Ančerl, dlouholetý zaměstnanec Českého rozhlasu a především ředitel České filharmonie, oslavil 110. narozeniny. Jeho život by mohl být zajímavý jen z pohledu úspěchů, kterých dosáhl ve své profesi dirigenta. Jenže jako Žid prošel za druhé světové války i peklem vyhlazovacích táborů nebo pochodu smrti.

Snadné to neměl ani za poválečného uspořádání, kdy antisemitské nálady také ovládaly společnost. V roce 1968 emigroval do Kanady. A když mu v rodných Tučapech na Táborsku letos odhalovali bustu vytvořenou akademickým sochařem Pavlem Přikrylem, přijela na návštěvu i kanadská velvyslankyně.

„Myslím si, že jeho příběh je obdivuhodný, a přece není úplně doceněn. Ančerla si mnohem více váží v zahraničí než u nás. Chceme ten pohled trochu proměnit a jeho osobnost připomínat. Pátrání v archivech se mi v posledních šesti sedmi letech stalo opravdu koníčkem. Nechci, aby to bylo tak, že v rodné obci na tak významnou osobnost zapomněli, jak kdysi poznamenala jedna redaktorka,“ říká starosta Tučap Pavel Novák.

Konzervatoř proti vůli rodičů

Ančerl se narodil v roce 1908 v domě s číslem popisným 65, kde jeho otec Leopold prodával lihoviny a likéry. Rodina byla na místní poměry velmi kulturní, hudební zázemí ale neměla – přesto se mladý Karel učil hrát na housle a už v jedenácti letech hrál v místním orchestru. Když nastoupil na gymnaziální studia do Prahy, začal hrát i na klavír a projevoval i mimořádné organizační schopnosti. Proti vůli rodičů pak přešel na konzervatoř. Pravidelně začal docházet i na zkoušky České filharmonie, kde sledoval práci tehdejších předních dirigentů. Tuto profesi si záhy vybral i jako své povolání.

Jako dirigent vystoupil na stupínek před orchestr poprvé 24. června roku 1930, aby jako své absolventské vystoupení představil vlastní symfoniettu. Později mu z existenčních problémů pomohl Jaroslav Ježek, když ho jako dirigenta angažoval v Osvobozeném divadle, kde jako první nastudoval známou píseň Ezop a brabenec. Na festivalech ve Vídni nebo Amsterodamu sice v pozdějších letech sklízel chválu, ale když působil později v rozhlase, dostával jen vedlejší práce. Po jednom z úspěšných dirigentských záskoků však dostal pozvání k České filharmonii, s níž ještě stihl odjet do Barcelony. Jenže pak začala válka.

Ančerl byl propuštěn, se žlutou hvězdou se vrátil k rodičům do Tučap, rodině zabavili dům a on sám se ocitl ve vězení v Táboře a později na nucených pracích v Soběslavi. V listopadu 1942 byl převezen se svou ženou do Terezína, kde se jim narodil syn Jan. A i tam se Ančerl v neuvěřitelně těžkých podmínkách podílel na hudebních aktivitách. „Na jedné pryčně v Terezíně se sešli s mým tatínkem, a protože oba šťastně přežili válku, i po ní se spolu občas stýkali. Ančerl byl člověk, který šířil povědomí o české hudbě všude po světě, a je dobře, že se jeho dílo i osobnost dnes připomínají,“ říká tajemník Židovské obce v Praze Michal Borges, který 23. června v Tučapech přednesl vzpomínkovou řeč při příležitosti odhalení busty slavného dirigenta.

Z Terezína Ančerl putoval i se svou rodinou do Osvětimi. Většina jeho blízkých tam zahynula, on sám přežil jen zázrakem.

Odmítali ho někteří členové filharmonie i posluchači

Po válce se stal ředitelem nově budované Opery 5. května, od roku 1947 byl opět zaměstnancem rozhlasu, kde tentokrát vedl Symfonický orchestr. O tři roky později byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, jejím vedoucím se stal po Rafaelu Kubelíkovi. Ani v čele této instituce to ale neměl snadné. Problémy mu způsoboval silný antisemitismus, který v 50. letech rozežíral společnost.

„Šel jsem se osvěžit koncertem České filharmonie, avšak u dirigentského pultu nezastihl jsem zasloužilého Šejnu, nýbrž židáka Ančerleho, který je spíše jeho gesty tahací panák než dirigent,“ napsal třeba v roce 1951 anonymně posluchač filharmonie.

O rok později na podzim proti šéfovi a uměleckému řediteli protestovali i někteří členové filharmonie. „Prosíme, přešetřete, jak je možné, že byl dosazen nejen proti vůli celého orchestru, ale i kulturní kritiky. Přejeme si důrazně, aby již nedirigoval slavnostní koncert u příležitosti narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina dne 19. prosince,“ psali v roce 1952.

Přesto se Ančerl právě v 50. letech stal světově proslulým dirigentem. Už předtím vynikající orchestr si postupně zvykal na jeho maximální požadavky a intenzivní zkouškouvou práci. V dramaturgii značně rozšířil Ančerl repertoár orchestru především o díla klasiků 20. století – Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, a věnoval se například dílu Bohuslava Martinů.

Hráli i na Novém Zélandu

Velkým úspěchem bylo to, že se filharmonie začala prosazovat i na mezinárodní scéně. První byly koncerty v Německu, nejdůležitější byl ale tříměsíční zájezd v roce 1959 na tři kontinenty – na Nový Zéland a do Austrálie, Japonska, Indie, Číny a Sovětského svazu.

Filharmonii začali zařazovat mezi světově proslulé, díky zlepšující se technice nahrávala i řadu precizních a dodnes ceněných nahrávek a stoupala i Ančerlova hvězda – postupně byl přizvaný ke spolupráci s mnoha dalšími světovými tělesy.

„Tak významného rodáka každá obec určitě nemá, opravdu vystupoval s nejslavnějšími světovými hudebníky. Zažil přitom rakouskouherskou monarchii, první světovou válku, první republiku, druhou světovou válku i dobu po ní, období plná útoků na židy. Přišel o celou rodinu, a přesto nezahořkl a vytvořil si novou. Byl velikou osobností, která se zasloužila o věhlas našeho státu, jeho život by snesl i zfilmování,“ míní starosta Novák.

Přesto všechno nebyl Ančerl ani později nijak obzvlášť milovaným dirigentem. I na začátku 60. let mezi členy filharmonie působili členové státní bezpečnosti, kteří na něj donášeli. A opakovali, že dirigent svým přístupem umělce spíše brzdí.

„Je jasné, že po vpádu sovětských vojsk cítil, že by se mohly přiblížit další perzekuce, na které už neměl sílu. Proto v roce 1968 odešel do Kanady. I tam ale šířil věhlas české hudby, s tamními orchestry hrál dál i české skladatele,“ připomíná Borges s tím, že naposledy se do vlasti dirigent vrátil ještě v roce 1969, kdy dirigoval první koncert na Pražském jaru.

Zemřel v 65 letech

V Kanadě se stal Ančerl šéfdirigentem Symfonického orchestru v Torontu, jako vyhledávaný a všeobecně uznávaný umělec ale spolupracoval i s řadou dalších známých orchestrů v zámoří.

Později se ale i na něm projevily útrapy z války, trpěl těžkou cukrovkou a musel se vypořádávat i se starostmi v rodině, což jeho zdraví nepomáhalo. Zemřel v roce 1973 v 65 letech.

Jeho rodná obec si ho od roku 1998 připomínala pamětní deskou umístěnou na budově obecního úřadu, která byla odhalena při příležitosti nedožitých 90. narozenin. V Tučapech je také náhrobek jeho rodiny na židovském hřbitově. Letos 23. června při příležitosti oslav nedožitých 110. narozenin odhalili bustu před jeho rodným domem.

3.8.2018 Mladá fronta DNES str. 12 Jižní Čechy

Radek Štěpánek