Michaela Vidláková - dělám, co můžu aneb vyprávění o Masarykově lese

Kromě rodinných památek a fotografií či obrázků zaujímá velké místo v bytě paní Michaely sbírka myšek a myší všeho druhu (to kvůli skautské přezdívce), a také různě vyvěšené humorné průpovídky. Obojí svědčí o založení majitelky, která říká, že bez smyslu pro humor by to, co prožila, nepřežila. Prošla Terezínem, odkud se díky velkému štěstí ona i její rodiče vrátili. Otec, který už před válkou prožil pět let v tehdejší Palestině, kde pomáhal zakládat spolu s dalšími osadníky z Československa kibuc Sarid, toužil po přestěhování celé rodiny. Byl to jeho sen už od mládí, na pobyt se cílevědomě připravoval, z nejrůznějších důvodů k přestěhování nedošlo ani po válce.

Paní Michaela vypráví: V roce 1948 byl vyhlášen stát Izrael a v Praze vzniklo vyslanectví. Na telefonní centrále potřebovali někoho spolehlivého a s dobrým jazykovým vybavením, a to táta byl. Vyslanectví řešilo různé úkoly. Zajišťovaly se přesuny přeživších z Polska nebo Zakarpatské Rusi přes Československo do Izraele, byly tu československé dodávky zbraní, takže tátu stále dost potřebovali. Proto jsme zůstávali. Pak se ale proizraelská politika Československa otočila a možnost vystěhování padla. To už byl rok 1950 a začaly procesy - se Slánským a dalšími. Plné noviny protižidovské tematiky.

* Také jste byli v ohrožení?

Rodiče dostali obavy. Jestliže ti, kteří nebyli sionisté, byli obžalováni ze sionismu a popravováni, což takoví opravdoví sionisté? Tak se v roce 1953 rozhodli, že tento komunistický ráj opustíme ilegálně. Jenže se to nepovedlo a na hranicích nás chytili. Měli jsme ještě štěstí, že nás nezastřelili. Dovedete si představit to zklamání, ve Vídni už pro nás byly připravené pasy, ale skončili jsme v Bartolomějské a pak na Pankráci. Po půl roce vyšetřovací vazby odsouzení, mně bylo 16 let. I to jsme ale přežili. Na amnestii po smrti Gottwalda nás propustili, ale v našem bytě už bydlel někdo jiný! Nejspíš nějaká estébácká rodina. Neměly jsme s maminkou na sobě než to, v čem nás zavřeli, bydlely jsme po přátelích. Táta přišel z vězení až půl roku po nás, maminka se ale mezitím ze všeho „složila“, a tak jsem já, v necelých 17 letech vyběhávala po úřadech, aby nám přidělili nějaký byt. Nedala jsem se, odmítala jsem pavlačové krcálky, až jsme dostali relativně slušnou garsonku.

* Ani další roky asi nebyly jednoduché s vaší rodinnou historií?

Na francouzské gymnázium mne už zpátky nepřijali. Byla jsem protisocialistický živel. Šla jsem dělat kresličku, nakonec mne vzali na večerní školu pro pracující. Já ale chtěla pokračovat na vysoké, měla jsem samé jedničky a to se tehdy nemusely dělat přijímačky, já musela. Přesto mne nepřijali - pro nedostatek místa. Ale já jsem si zjistila, že přijali i ty s trojkami. Tak jsem zase šla remcat a psala odvolání s argumentováním o socialistické zákonnosti. Zamítnuto. Děkanát, rektorát, ministerstvo školství, všude zamítnuto. Tak jsem napsala až do prezidentské kanceláře. Tam se tím nijak nezabývali, ale dali tam berana a poslali zpět k přezkoumání. To už zabralo, protože nikdo nevěděl, koho já tam v té prezidentské kanceláři znám, a po dalších přijímačkách, které jsem opět udělala, mne už přijali.

* Takže jste se zkrátka nedala.

Nedala. Na umístěnku jsem měla v pohraničí vyučovat na střední škole přírodopis a chemii. Ale já chtěla pracovat ve výzkumu! Známý z Akademie věd mne dostal na stáž, tím se rušila umístěnka. Odtud pak do laboratoře do Ústavu pro výzkum výživy lidu, jako řadový laboratorní pracovník. Ale laboratoř mne naprosto fascinovala, a v tomto ústavu, ze kterého se pak stal IKEM, jsem zůstala až do důchodu.

* Rodiče se do Izraele nikdy nepřestěhovali, jak toužili. Jak jste se tam dostala vy?

Až v roce 1989. Už tehdy jsem se byla podívat aspoň na skok v kibucu Sarid, který táta zakládal. To, co táta kdysi odvodňoval, bažiny, na kterých chytil malárii, už tam nejsou. Místo nich jsou krásná pole a sady. Podruhé jsem tam jela, když byl v Izraeli Václav Havel. Poskytl letadlo pro členy Pražské židovské obce. Pak v roce 2016 jsem si řekla, že bych si měla něco hezkého darovat k 80. narozeninám, a byl z toho říjnový pobyt v Izraeli. Chtěla jsem tam vidět, co je pro mne důležité, samozřejmě především Sarid. Podívat se do archivu a na místa, kde táta pobýval. * Jak to v kibucu dnes vypadá? Jsou tam ještě česky mluvící obyvatelé? Bohužel už ne, jen jejich potomci. Sarid je nyní krásné místo: mají tam školku, bazén, tenisové, volejbalové hřiště, domov pro seniory. Rodiny žijí - děti už dávno pohromadě s rodiči - v rodinných domcích.

* Našlo se něco o vašem otci v archivu?

Společně s archivářkou jsme hledaly a našly fotky, kde byl můj táta, a také nějaké texty, které se o něm zmiňovaly. Z toho jsem byla nadšená. Pak odpoledne jsme se rozhodly, že navštívíme tamní hřbitov. Ten malý kibuc má totiž asi 19 padlých (ve třech válkách za izraelskou samostatnost). A cestou zpátky jsme jely kolem takové jakési „džungle“ a ta archivářka povídá. „Tohle je Masarykův les.“ To bylo překvapení. * Kde se ten název vzal a co je to za les? Roste přímo naproti vstupu do kibucu, založeného imigranty z Československa a východní Evropy. Voní tam borovice a cypřiše. Byl vysazen v roce 1930 na počest Masarykových 80. narozenin z prostředků vybraných v Československu jako dík státníkovi za jeho zásluhy v boji proti antisemitismu. Jenže dnes je velmi zanedbaný a v Saridu by byli rádi, kdyby byl pěkný, udržovaný, aby jej i kibuc mohl využívat jako místo k vycházkám. U nás doma se na jeho existenci úplně zapomnělo. Přitom je to kus historie. V Izraeli na jiném místě existuje i tzv. Český les v Negevu, kde vysazují stromy různé české návštěvy, ale o Masarykově lese už nikdo nevěděl.

* Proč tedy kibuc nemůže zasáhnout a upravit ho?

Nemůže, ten les vysadil totiž židovský národní fond KKL, který vznikl už před II. světovou válkou pro potřeby zalesnění Izraele, a který vysadil v průběhu dlouhých let už tisíce hektarů lesa, miliony stromů. Jenže oni vysazují, vysazují, a dál se už moc nestarají. Tehdy u Saridu asi 13 000 sazenic, to je pěkný kousek lesa. Ale dnes je ve špatném stavu a roste tam spousta náletových dřevin. Řekla jsem si: To by byl přece krásný projekt, aby se o to fond KKL postaral v letošním výročním roce naší republiky i 60 let od vzniku Izraele. S tou myšlenkou jsem se vrátila do Prahy.

* Co jste vymyslela?

Jsem v českém výboru KKL, který tu působil už za 1. republiky a znovu od roku 1991. Spolu se Zošou Vyoralovou, výkonnou ředitelkou, jsme zrovna skončili předchozí projekt v poušti Negev, takže se krásně hodilo, začít tuto novou práci. Zoša se spojila izraelským centrem KKL, ale oni říkali: My o ničem nevíme. Já jsem se spojila znovu s paní archivářkou v Saridu, a ta mi našla historické fotky, jak se les vysazoval. Byly tam i dokumenty, které říkaly, že slavnostního vysazování se účastnily ty a ty významné osobnosti právě z KKL. Také v naší prezidentské kanceláři se v archivu našel dokument, říkající, že „naše strana souhlasí s tím, aby les byl pojmenován po prezidentu Masarykovi“. Takže vše zapadalo dohromady. Poslali jsme dokumenty do Izraele na vedení KKL. Hned tam poslali dendrologa, ať se na to podívá, a už se to rozjelo.

* Podaří se s obnovou začít ještě letos, v jubilejním roce obou států?

Projekt je vypracovaný, má několik etap. V první části vznikne v předpolí využitelný lesopark, ve druhé bude obnoven les. V říjnu tam pojede první skupina dobrovolníků, budou ubytovaní v kibucu Sarid a budou hlavně kácet nežádoucí vegetaci. V dalších etapách pak začne pozvolná obnova. Druhá skupina by tam mohla jet někdy v únoru, kdy je židovský svátek „Nový rok stromů“, a to se sázejí stromky. Další postup záleží na tom, kolik se podaří vybrat peněz, kolik bude dobrovolníků. Rozjela se i kampaň na internetu, mám z toho projektu velkou radost.

* Co vás do Izraele stále přitahuje krom stop po vašem otci a těchto projektů?

Pocit, že tam jsem doma, je to země mých praotců. Země - vlast, která na rozdíl od jiných zemí včetně Česka, kde jsme jen více či méně tolerovanými spoluobyvateli, patří nám, mému národu.

* Vaši rodiče i s vámi se toužili přestěhovat do Izraele, ale nikdy k tomu nedošlo. Jste smířená s tím, že žijete v této zemi? Jaké vidíte pro sebe poslání, když už jste tu zůstala?

Ale ano, jsem smířená. Mám ráda Prahu, krásná místa zdejší přírody - a na jejich vyjmenování by nestačily listy vašich novin. Také mám ráda češtinu, mou mateřštinu, a mrzí mne, jak se stále víc a víc kazí. A hlavně - dnes tu žije má rodina, má své české partnery a já bez nich bych nechtěla žít někde, kde bych se už těžko mohla nějak uplatnit. A jen dožívat, to pro mne není. Snažím se být aktivní v práci pro organizace, které něco konají aspoň pro židovství v diaspoře a pokud možno i pro Izrael, a tak ho podporovat zvenčí. A samozřejmě - mám ráda práci s dětmi, jsem často zvána do škol vyprávět o Terezíně nebo o tom, jak to bylo po válce - a děti ani nedutají. Není toho moc, co mohu docílit, ale ve svých skoro 82 dělám,

 

01.09.2018 , Zdroj: Listy Prahy 1 , Strana: 3 ,

Autor: Martina Fialková