Můj holocaust

Holocaust bohužel patří jednou pro vždy k individuální i kolektivní židovské identitě, respektive k jejím projevům směrem dovnitř sebe i dovnitř komunity, a samozřejmě i navenek. To se odráží na prožívání a jednání Židů žijících po celém světě i na politice státu Izrael. Je však třeba neustále připomínat, že Židé o tuto součást své identity nikdy nestáli, že jí byli pohlceni zcela nedobrovolně. Té hrůze se prostě nelze vyhnout, musíte ji nějak zpracovávat, i když o tuto zkušenost nestojíte.

Tlustá čára – žádná čára

Mýlí se autoři, kteří připisují tuto součást židovské identity faktu, že se o šoa učí na školách, veřejně diskutuje, píše, točí filmy, hrají hry, že se toto téma politizuje apod. Ve skutečnosti tato identita vyrůstá z holocaustu samého, je jeho následkem. Minulost nás vždy dožene, bez ohledu na to, jak tlustou čáru za ní uděláme ve své mysli i ve veřejném prostoru.

Zkušenosti prarodičů a rodičů, jež dědíme prostřednictvím mezigeneračního přenosu, ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem, které dnes kdekdo relativizuje, jako by šlo o závod, kdo dříve zahltí ovzduší smogem slov zbavených obsahu. Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, popsal tuto hranici na základě vlastní bolestné zkušenosti:

„Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ (V. E. Frankl: A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)

Dopad holocaustu na psychiku obětí

Pro ty, kteří se podobnou tématikou nezabývají, nabízím pro lepší pochopení následujícího textu stručný náhled na zjištění odborníků, kteří se po listopadu 89 začali zabývat posttraumatickými stresovými poruchami u lidí přeživších holocaust a jejich přenosem na potomky. Dokument Rafael institutu, který se krom jiného zabývá psychoterapií přeživších i jejich potomků z druhé a třetí generace, zpracovává téma „dopad holocaustu na psychiku obětí“: „Chceme-li těmto lidem porozumět a dobře o ně pečovat, můžeme se odvolávat mj. i na dvě diagnostické kategorie obsažené v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Jsou to posttraumatická stressová porucha a přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti. Toto diagnostické zakotvení je důležité pro naši orientaci, avšak zdaleka nevyčerpává, nevyjadřuje míru a druhy poškození, které holocaust způsobil. Naše vlastní práce jakož i práce kolegů zahraničních vedou k nezpochybnitelnému závěru, že dopad holocaustu na psychiku a vztahy zahrnuje i poškození další; především je to mezigenerační přenos traumatu – holocaust se dotýká také generací dalších, a to každé způsobem specifickým. Pro porozumění specifickému obrazu generací dalších je dobré připomenout okolnosti vzniku poškození.“ V článku Transgenerační přenos traumatu a možnost uzdravování píší jeho autorky, psychoterapeutky Helena Klímová a Věra Roubalová (má žena, taktéž ze židovské rodiny), o své letité zkušenosti s psychoterapií v rámci projektuRodiny po holocaustu : „Naši první klienti přicházeli jednak z řad členů Židovské obce, zejména pak na doporučení kolegů a známých. Psychoterapeutická skupina, která vznikla na jaře 1997, byla otevřena těm, kdo přežili holokaust, a členům rodin. Nyní většina členů skupiny patří ke druhé generaci. (Dnes již i ke generaci třetí – fk). V průběhu let bylo možno shledávat, jak se odlišují od ostatních klientů psychoterapie. Výrazně častěji jsme v naší skupině shledali: poruchy rodinných vztahů, osamělost a symbiotické závislosti, častou nemocnost – depresivní poruchu a psychosomatické poruchy, sklon dostávat se opakovaně do situace oběti, sklon k prožívání pocitů viny, jídlo jakožto hodnotu významnou, symbolickou a spočívající v centru různých poruch, soucit, identifikaci s ostatními ohroženými lidskými skupinami, potřebu pečovat o život ve všech podobách, zájem ekologický, vyšší vzdělanost, vyšší profesionální postavení členů, zájem o pečující profese, časté cestování, zejména za příbuznými po světě, delší dobu docházení do skupinové psychoterapie, roli v původní rodině popsanou jako „sváteční svíce“ – jedinec na sebe (případně mezi sourozenci) bere úlohu nápravce osudu. Tyto znaky vystupovaly do popředí různě v různých obdobích života skupiny podle jejího složení, nicméně určitý cluster setrvává. Obsahuje jak poruchy, tak projevy posttraumatického růstu (oboje se může vyskytnout u jedné osoby současně).“ Transgenerační přenos traumatu se možná přenáší i biologicky. Z výzkumu neurologa Ivana Rektora z Masarykovy univerzity vyplývá, že prožitá traumata se projevují u dalších dvou až tří generací. „Jsme pravděpodobně první, kdo ve větším rozsahu zkoumá i třetí generaci, to znamená generaci vnuků. Celý náš výzkum je postaven na vyšetřování, na odebírání testů, snímání magnetických rezonancí mozku u přeživších a u generace jejich dětí a generace jejich vnuků ve srovnání s českou populací, která ve své rodinné historii holocaust nemá… Vidíme u nich určité změny na takzvané funkční magnetické rezonanci… K našemu překvapení jsme zjistili velký strukturální rozdíl ve struktuře mozku. Obecně se dá říct, že i 73 let po válce se mozky přeživších holocaust po stránce strukturální liší od kontrolních osob. Především ve strukturách, které souvisí většinou s emocemi nebo s pamětí,“ popisuje Rektor dosavadní výsledky výzkumu. Pro potvrzení závěrů výzkum dále pokračuje.

Nepopsatelné pocity

Jako každý, i já bych byl nepopsatelně radši, kdyby se má židovská identita (součást mé identity celkové, otec byl Čech) od šoa neodvíjela, tedy, kdyby k němu nedošlo. Hluboké a nenapravitelné poničení osobnosti přeživších odskákaly i následující, poválečné generace, tedy i já. Mezigenerační přenos traumatu má neoddiskutovatelný vliv na životy Židů – i potomků dalších lidí přeživších nacistické koncentráky – podnes. Moje maminka byla Židovka z ortodoxní rodiny, která se z Haliče (polský Sanok) přesunula zprvu do tehdy československého Mukačeva a poté postupně do Ostravy a Prahy. Nastupující sionistické hnutí, sociálně-ekonomické a další vlivy vedly za první republiky mnoho mladých Židů k levicovým postojům a odklonu od náboženství. Máma byla z chudé rodiny (z jedenácti dětí, z nichž některé brzy po narození zemřely), takže to platilo i pro její sourozence a pro ni. Někteří mí strýcové během třicátých let přesídlili do Palestiny, dva z nich bojovali proti Hitlerovi, jeden v britské armádě v Africe, druhý se přidal k srbským partyzánům. Máminy rodiče (mé prarodiče) zavraždili nacisté v Osvětimi. Máma a její sestra prošly Terezínem, Osvětimí a jedním z pobočných táborů koncentráku Flossenbürg, kde je věznitelé nutili k vysilující otrocké práci. Ke konci války se, po pochodu smrti, opět ocitly v Terezíně, kde je osvobodila Rudá armáda. Jako člověk z „druhé generace“ (přímý potomek přeživšího) jsem dělal a pociťoval věci, jimiž jsem se lišil a které jsem si nedovedl vysvětlit. Například jsem byl při výchově svých dětí přehnaně úzkostlivý i při maličkostech, natolik, že se to vymykalo okolnímu chování rodičů. Strašně mě rozčiloval přístup dětí k jídlu, které jsem jim uvařil – někdy jsem až zuřil, když nechtěly jíst nebo nad jídlem ohrnovaly nos. Byl jsem vždy alergický i na drobné nespravedlnosti, kterých je život plný. Vždycky mě dovedla doslova pobouřit i běžná bezohlednost, s níž se k sobě lidé navzájem chovají: drobné okrádání zákazníků v obchodech a hospodách, nesundání batohu v přeplněném autobuse, předbíhání ve frontě apod. Měl jsem po celý život pocit prázdnoty „tam uvnitř“, častou neschopnost cítit a prožívat životní dary a záchvěvy naplno, se skutečnou radostí a do hloubi. Prožíval jsem mnohokrát utrpení mé mámy i dědečka a babičky, které jsem nepoznal. Špatně se to vysvětluje: nejen ve snu, ale i v bdělém stavu se náhle nechtěně ocitnete v koncentráku a prožíváte své představy o utrpení lidí, které tam nacisté zavřeli, nejčastěji vašich příbuzných. Pokud máte takový pocit obecně, za všechny koncentráčníky, není utrpení mírnější, je trochu jiné, ale stejně intenzivní. Zřejmě proto, že evropští Židé byli odsouzeni k likvidaci jako celek – za sobě rovné je nepokládali nejen nacisté a stalinisté, ale i mnoho dalších lidí z různých koutů Evropy. Příčiny výše popsaného jsem začal chápat až v momentě, kdy jsem se seznámil s přenosem traumat jak teoreticky, tak prakticky – docházel jsem relativně dlouho do sebezkušenostní skupiny složené z lidí druhé generace.

Druhá generace

Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knizeDěti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše: „Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.“ Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik,“ jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění“, který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala vDětech holocaustu. Nemívám obdobné „reminiscenční vstupy“ (flashbacky) v tak konkrétních obrazech jako Helena Epsteinová. Spíše jde o směs rozumového zvažování a vnitřní bolesti. Nejsilnější to bývá při radikálnějších vnějších impulsech. Například při neonacistických pochodech romským sídlištěm (proti mnohým jsem na místě protestoval) se někdy pocitově ocitám v koncentráku se svými blízkými. Nevidím je, ale vím, že tam jsou se mnou. Rozum mi říká obvyklé věci: neboj se, je to jenom jako…, ale zároveň dodává, že totéž může čekat mě a mou rodinu, všechny, kdo se zlu znelíbí tentokrát. Promýšlení provází bolest vycházející z nejhlubších zákoutí mozku, v kombinaci s pocitem prázdnoty a umrtvující bezmoci. Můj blízký příbuzný, dospělý člověk ze třetí generace, měl nedávno v metru intenzivní pocit, že se ocitl v plynové komoře. Udělám, co je v mých silách Vědomí, že zlo se může vrátit, mě provází po celý život, někdy je slabší, někdy silnější, varovnější. A nejsilněji to mám v posledních letech. Zřetelně vidím, že dnes je lidem válečná zkušenost mnohem lhostejnější, než tomu bylo třeba v šedesátých letech, kdy lidstvo prožívalo pozvednutí z válečného svinstva. Nové generace dávaly hlasitě najevo, že chtějí jiný svět než jejich rodiče: studentské a další nepokoje ve Francii, Německu, Japonsku a dalších zemích, beatníci a hippies v USA… Rodila se úžasná díla. Poezie, divadlo, kinematografie, hudba a další umění prožívalo, z dějinného pohledu, jeden ze svých vrcholů, z něhož čerpala i sedmdesátá a osmdesátá léta. Člověk měl silnou potřebu dokázat sám sobě, že není jen predátor. Dnes se nejen na internetu vyskytuje poměrně dost lidí, jimž přestávají vadit extrémní názory a kteří začínají uznávat násilné řešení problémů za správné. Či, zatím v krajních případech, jimž se po plynových komorách jako prostředku nápravy světa stýská a rádi by se k té „zlaté době“ vrátili. V Evropě i USA se k moci derou nacionalističtí a xenofobní populisté, rasisti, protofašisté a další extremisté všeho druhu. Společenská atmosféra je více než napjatá, i proto, že jsme již dávno překročili hranice přijatelného a pozvolna směřujeme, řečeno s Viktorem Franklem, k tomu člověku, který vynalezl spalovací pece. Prožíváme opak onoho pozvednutí z válečného svinstva z 60. let, tedy: opět se do něj noříme. Přeživším, většinou již devadesátníkům, se vrací bytostný strach z přítomného a budoucího dění, mnozí z nich sdělují svému okolí, že jim dnešní doba silně připomíná konec 30. let, tedy roky bezprostředně předcházející druhé světové válce, v nichž fašismus hrál podstatnou roli nejen v Německu a Itálii, ale například i u nás během tzv. druhé republiky. Tytéž pocity, vyfutrované konkrétními příklady a dobrými argumenty, mají i mnozí jejich potomci, včetně mě, pochopitelně. Napsal jsem na toto a související témata nespočet článků, odráží se to i v mých básních a povídkách. Zas a znovu sám sebe ujišťuji, že udělám vše, aby se TO nemohlo opakovat. I u mě, jako u dalších potomků koncentráčníků, jde o celoživotní záležitost, protože rána, která během šoa ťala do dna lidské duše, je nezhojitelná. Holocaust není něco, co pověsíte na ramínko a jdete klidně spát. Je vaší součástí, kterou nechcete, ale žijete jí a poměřujete jí dění ve světě i u nás.

Záchrana veškerého stvoření

Mnozí Židé se rozhodli pro pomáhající profese, jsou z nich lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, psychoterapeuti, sociální pracovníci… I to je důsledek jejich identity spojené se šoa: pomoc potřebným zachraňuje svět. „Rabi Nehemja napsal:,Hodnota jediného člověka se rovná (hodnotě) celého stvoření.´ Židovští učenci zdůrazňovali striktně individualizované morální jednání, které připisuje člověku, jenž zachrání lidský život, zásluhy za záchranu veškerého stvoření.“ (Micha Brumlik: Judaismus. Grada Publishing, 2012.)

Další, jako já, volí z obav před budoucností cestu veřejného angažování se, v lidsko-právních či ekologických neziskových organizacích nebo v médiích. Píší knihy a články, natáčejí filmy, píší divadelní hry, hrají a zpívají autorské písně, které kritizují současný a berou se za přijatelnější svět. Můj cit pro spravedlnost, za jehož rozbujelost vděčím i přenosu traumat mých předků, mě v souladu s mým židovstvím vedl k ochraně lidských práv a k obraně menšin, nad nimiž se část většiny cítí nadřazena – mám samozřejmě na mysli Romy a migranty. V prvním i druhém desetiletí tohoto století jsem zprvu pomáhal uprchlíkům a dalším migrantům v neziskové organizaci Berkat (InBáze), poté Romům ve společnosti ROMEA, s níž spolupracuji dodnes. Mé články na jejím zpravodajském serveru Romea.cz se zabývají životem lidí v ghettech, extremismem, lidskými a občanskými právy, situací ve společnosti apod.

Zdroj: babylonrevue.cz , Autor: František Kostlán