Pod šesti metry suti se skrývá 600 náhrobků. Ze hřbitova zbyla oprýskaná zeď

Židovský hřbitov na pražské Palmovce, zavezený šesti metry suti, dnes připomíná jen oprýskaná zeď. Poslední pohřeb zde proběhl před více než sto dvaceti lety, komunistický režim jej pak v roce 1965 nechal zavést v rámci akce Za Prahu krásnější. Návrh na prohlášení místa kulturní památkou ministerstvo kultury tento týden zavrhlo.

Více než 625 starobylých náhrobků dnes leží šest metrů pod zemí. Pietní místo je nedůstojně zarostlé křovím, mezi kterým se povalovaly odpadky.

„Minulou neděli jsme sesbírali 13 pytlů odpadků a 37 injekčních stříkaček,“ říká Adam Scheinherr, zakladatel iniciativy Libeňský most Nebourat, Nerozšiřovat, která usiluje o navrácení důstojnosti památnému místu a podala návrh za jeho prohlášení kulturní památkou.

"Samotná skutečnost, že na předmětném pozemku v Libni stál židovský hřbitov, pro zahájení řízení o prohlášení věci za kulturní památku nestačí," vysvětluje ministerstvo kultury důvod zamítnutí žádosti.

"Jsme zklamáni z rozhodnutí ministerstva. Je totiž paradoxem, že i když máme přesnou dokumentaci, tak ministerstvo nemá vůli místo prohlásit památkou, aby byl chráněn odkaz historie tohoto místa pro další generace," vyjadřuje zklamání Scheinherr.

„Hřbitov je mementem arogance dvou mocí: nacistické, kdy se po II. světové válce do Libně vrátil pouze nepatrný zlomek židovských obyvatel a komunistické, která pokračovala v ničení židovských památek,“ dodává Scheinherr.

Ačkoliv je za nejvýznamnější židovskou čtvrť považován staroměstský Josefov, někdejší průmyslová Libeň bývá často opomíjena. Židé se v Libni začali usazovat pravděpodobně v první polovině 16. století, za vlády Ferdinanda I. v důsledku vypovězení Židů z královských měst v letech 1541 až 1557. Jejich osidlování dosáhlo vrcholu okolo roku 1746, kdy Marie Terezie vypověděla Židy z pražského ghetta a jako bydliště jim vyhradila Libeň.

I když slovo Libeň má odkazovat ke slovu libý, pozemky, které Židé jako náhradu dostali, valné kvality nebyly. Nízká úroveň terénu a blízkost Vltavy s jejím slepým ramenem byly příčinou častých záplav.

Příkladem domu, který je postaven v typicky záplavové oblasti, je dům číslo popisné 595/8. Vysoko položená okna a vyvýšené vchodové dveře měly zabránit vniknout rozvodněné Vltavě do příbytku.

Silnou asimiliaci místních Židů ilustruje například život spisovatele Vojtěcha Rakousa (původním jménem Adalbert Österreicher). Příznivec česko-židovského hnutí bydlel naproti vchodu do synagogy a na dvorku svého domu choval prasata. Vepřové je přitom pro příslušníky judaismu zapovězeno.

Dětství zde například strávil i spisovatel Arnošt Lustig. Před transportem do Terezína zde pomáhal svému otci v obchodě s látkami.

Prach jsi a v prach se navrátíš

Starý židovský hřbitov v Libni pochází z druhé poloviny 16. století.

„Plocha byla vyplněna 8 až 10 řadami náhrobních desek, rituálně obrácených k východu. Ve svahové části jsou dvě větší, zděné hrobky s nízkými mřížkami. Na západní hranici je sestavena další řada desek, obrácených však k východu, asi ze zrušené části hřbitova. Asi pět procent desek je pokáceno, zčásti násilně,“ popsal podobu hřbitova inženýr Jan Mannsbarth na přelomu let 1946 a 1947. Mannsbarth navrhoval jeho obnovu, místo té ho potkal ale mnohem tvrdší osud.

Hřbitovní objekt musel několikrát ustoupit průmyslové výstavbě. Kvůli budování Rakouské severojižní dráhy a Libeňského Dolního nádraží v roce 1875 byl zavezen jeho jihovýchodní cíp.

Židovská obec tehdy požadovala odstupné jeden milion korun, nakonec byla částka snížena na 870 tisíc korun s tím, že budou převezeny ostatky a všechny pomníky ze zrušené části hřbitova na Nový židovský hřbitov, který byl v roce 1892 zřízen v Davídkově ulici.

K převozu ale nakonec nikdy nedošlo, místo toho byly náhrobky spolu s ostatky přeneseny do jiné části hřbitova.

"Hřbitov byl oficiálně zrušen roku 1892 z hygienických důvodů, byl často zaplavován. Pohřbívalo se ale ještě tři roky potom. Někteří rodinní příslušníci si totiž přáli ležet po smrti vedle svých blízkých," uvádí historička umění Eva Janáčová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

U vstupní brány tehdy ještě stával z části dřevěný domek hrobníka s obřadní síní hlásající nápis „země země" (meafar leafar), překlad starozákonního verše „Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Ačkoliv starší literatura uvádí, že byl domek zbourán dávno před stavbou libeňského mostu (1925–1928), nedávno nalezené fotografie jasně dokazují, že stál ještě v roce 1928, kdy se začalo s úpravou libeňského předmostí. O rok později pak došlo k zasypání severní části pohřebiště, což byla přibližně čtvrtina původní rozlohy. Jeho zachovaná část byla ještě udržována až do čtyřicátých let 20. století.

Katastrofální následky pak přinesla 2. světové válka. Z koncentračních táborů se vrátila jenom hrstka přeživších. Antisemitismus dále sílil po komunistickém puči v únoru 1948, tentokrát pod jinou ideologickou nálepkou, a tak nic nebránilo postupné devastaci zbytků židovských památek. Jednotlivé domy postupně mizely, například v roce 1956 byly zbourány ty nejhodnotnější stojící na rohu ulic Voctářovy a Koželužské.

"V některých domech byla dokonce soukromá modlitebna, což svědčilo o bohatství místních rodin," uvádí Janáčová.

Za Prahu krásnější

V padesátých letech byly často vznášeny požadavky na zrušení hřbitova, nebo alespoň jeho úpravu. Konečnou ránu mu pak zasadila typická dobová akce nazvaná Za Prahu krásnější. Nový územní plán s ním již nepočítal, na jeho místě se plánovala nakonec nerealizovaná stavba velkého olympijského areálu, který měl vyrůst na libeňském a karlínském břehu Vltavy.

Státní židovské muzeum tehdy požadovalo zachování pietního místa s odůvodněním, že „patří mezi nejzajímavější židovské hřbitovy venkovského typu“. Žádalo pořídit úplnou fotodokumentaci všech náhrobků a historicky, nebo umělecky cenné náhrobky přenést na bezpečné místo. K tomu ale nedošlo.

akonec mu nezbývalo než s likvidací souhlasit, jeho podmínka ale byla, že pohřebiště bude pouze zasypáno a hroby zůstanou neporušeny, což rovněž dodrženo nebylo. Paměť místa tak byla úmyslně navždy zničena, starobylé náhrobky byly nešetrně pohřbeny pod šestimetrovou vrstvou zeminy a lomového kamene.

Několik náhrobků se ale zachránilo, například náhrobek karlínského rabína Jakoba Hällera (1808–1890), který v roce 1986 pravděpodobně vykopali dělníci budující tramvajovou zastávku. Masiv černé žuly je dnes umístěn na Novém židovském hřbitově na Žižkově. Tesaný nápis v němčině a hebrejštině prozrazuje silné asimilační vlivy.

Dalších 16 náhrobků, přesněji macev, bylo těsně před zasypáním tajně odvezeno a ukryto ve sboru Československé církve husitské v Michli. Tamní farářka Eva Mikulecká k hřbitovu uvádí: “Rada Starších našeho sboru nedávno schválila podporu iniciativy, zastoupené panem Scheinherrem, usilující o prohlášení Starého židovského hřbitova v Libni za kulturní památku a rovněž schválila, že pokud bude revitalizace hřbitova úspěšná, souhlasí s návratem židovských náhrobků z naší farní zahrady na částečně obnovený libeňský hřbitov.“

Význam hřbitova potvrdil i Národní památkový ústav jako součást svého návrhu na prohlášení Libeňského mostu kulturní památkou podaného v roce 2004. Návrh ale tehdy neprošel.

Synagogu zachránili herci

S osudem hřbitova je pevně spjata nedaleká synagoga. I když je její dnešní stav žalostný, k její devastaci naštěstí nedošlo, během komunistických let zde mělo sklad Divadlo pod Palmovkou, jehož herci měli k památce pravděpodobně vřelejší vztah.

V roce 1989 byla synagoga navrácena Pražské židovské obci a brzy poté ji začalo využívat sdružení Serpens, které se věnuje připomínkám libeňské židovské historie.

Součástí její plánované rekonstrukce by měla být také částečná revitalizace hřbitova. Koncem listopadu má Židovská obec v Praze vykácet náletová křoviska. Diskutuje se také nad opravou a dokončením hřbitovní zdi a částečném odkrytím alespoň části hřbitova či vybudováním vhodného památníku.

5.11.2017 denik.cz str. 0 Z regionu

Pavel Kopecký

URL| https://prazsky.denik.cz/z-regionu/pod...itova-zbyla-opryskana-zed-20171102.html