Tak trochu jiný Schindler

RECENZE Davida Lancze

Postava Zdeňka Tomana, někdejšího vysokého komunistického pohlavára, bývá hodnocena různě. Byl hrdinou, jak ho dodnes vnímá třeba Izrael, nebo bezskrupulózním egoistou, který vše dělal jen za tučnou provizi? Na to film Ondřeje Trojana neodpovídá.

Zoltán Goldberger, Zoltán Toman, anebo Zdeněk Toman? Pod všemi jmény vystupoval maďarský Žid, který před válkou v Praze vystudoval práva, během ní pracoval pro československou vládu v Anglii a po ní jako člen KSČ začal dělat velkou kariéru během tzv. třetí republiky. Stal se šéfem zahraniční rozvědky, ale také první velkou rybou z řad komunistů, zatčenou po únorovém převratu. Jeho příběh není příliš známý, ale o to více fascinuje.

Slánského překupník

V prostředí okleštěné demokracie třetí republiky nebylo lehké se vyznat. Natož někomu věřit. Demokraté, komunisté, agenti NKVD, sovětští poradci… Každý práskal na každého a hrál hlavně sám na sebe. A k tomu tu byla ještě otázka Židů. Mohli nežidovští členové strany Židům věřit? Je více strana, nebo židovská krev? Zpočátku se zdálo, že to nehraje roli, nakonec na druhé nejvýznamnější místo v KSČ se vypracoval Žid Rudolf Slánský. Jenže pak Spojenci umožnili vznik Izraele a z Moskvy přišel pokyn dávat si na Židy pozor…

A Zdeněk Toman byl Žid. Sloužil straně a sobě. Organizoval přesun svých souvěrců a tisíce jich zachránil, ale viděl za tím jen vlastní prospěch, každého zachráněného uprchlíka si nechal bohatě zaplatit. Prosadil prodej ohromné dodávky zbraní Izraeli – ale ne že by věřil izraelské myšlence. Čekala ho za to královská provize. Z pověření Rudolfa Slánského sháněl pro KSČ peníze pokoutními způsoby. Bez vědomí nadřízených nechával z každého obchodu tučný díl. Stihl si tím vybudovat ohromné množství nepřátel. Až se k němu zády otočila i strana…

Roztříštěná výpravnost

Režisér Ondřej Trojan se filmem Toman vrátil za kameru po osmi letech. Coby producent snímku zároveň sháněl i peníze, spekuluje se o 50 milionech korun; a jsou v Tomanovi hodně vidět. Každý detail je pečlivě dobově upravený, každý kostým vypiplaný a v každé roli, i té sebemenší, se objevuje známá herecká tvář, jež se historickým předobrazům více či méně podobá. Například doslova štěky Tomanovy sestry Aurelie a jejího manžela, kteří se objevují ve dvou scénách, obsadili Táňa Pauhofová a Jaroslav Plesl. Větší pozornost poutá představitel titulní role Jiří Macháček, jenž si Tomana střihl jako prvorepublikového elegána s frajersky nasazeným kloboukem; bohužel však bez života, emocí nebo motivace. Mnohem přesvědčivěji působí Kateřina Winterová jako jeho manželka a Macháčka ve společných scénách úplně přehrávají jak Roman Luknár coby Jan Masaryk, tak třeba i Stanislav Majer jako Slánský. U méně významných rolí (jichž je spousta, naštěstí je každý nově příchozí opatřen vysvětlující popiskou) pak zůstávají rozpaky – byl Bedřich Reicin v podání Marka Taclíka parodie, nebo to bylo míněno vážně…? Film se snaží zachytit tři roky Tomanova života, ale děje se tak na úkor celistvosti vyprávění. Postavy chodí z kanceláře do kanceláře, zdraví se „Čest práci“ a o ději samotném se pouze baví. Sledujeme vlastně jenom epizodky a o nějakém vývoji postav nemůže být ani řeč. Je to škoda. Pokud se Sedláčkovu počinu České století vyčítalo, že jde jen o „mluvící hlavy“, tady jde o mluvící hlavy po dvě a půl hodiny. Trojan svým filmem rozhodně hodlá zaútočit na velké množství Českých lvů a bezpochyby se mu to podaří, ovšem nikoli na základě vlastní kvality, nýbrž mizivé kvality konkurence.

Toman. ČR/Slovensko. Režie Ondřej Trojan. Hrají Jiří Macháček, Kateřina Winterová, Kristýna Boková, Stanislav Majer, Marek Taclík. 145 minut.

04.10.2018 , Zdroj: Instinkt , Strana: 58