Obec

Pražská židovská obec má dlouhou a bohatou historii, která sahá do 10. století. Tehdy Židé sídlili nejspíš pod Pražským hradem, v místě dnešní Malé Strany, nejpozději ve 12. století se začali usazovat na druhé straně řeky, nedaleko Karlova mostu. Jejich osada se během staletí rozrostla v Židovské Město s vlastním zastupitelstvem, soudnictvím a rozsáhlou samosprávou, jež bylo od křesťanského města odděleno zdí. Mimořádný význam obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství také v tom, že až do poloviny 17. století zastupovala ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům všechny ostatní židovské obyvatele Čech. Na osudu pražské obce závisel často osud všech Židů v zemi, její historie tvoří podstatnou část českých židovských dějin.

historie1

Po staletí žili pražští Židé uzavřeni v ghettu. Svého času to bylo největší židovské sídliště v Evropě. Instituce ghetta byla zrušena roku 1848, unikátní čtvrť byla před sto lety téměř celá asanována, ale i pouhý zlomek, který zbyl, patří k nejvzácnějším židovským památkám našeho kontinentu: největší a nejlépe zachovalé pohřebiště (Starý pražský hřbitov, poč. 15. st.), nejstarší dochovaná synagoga severně od Alp (Staronová z 13. st.) a další chrámy, barokní radnice, muzeum, které je vedle jeruzalémského nejvýznamnějším a co do sbírek největším světovým židovským muzeem. S pražskou židovskou obcí jsou spjata jména stovek významných osobností - rabínů, náboženských myslitelů, filosofů, historiků, spisovatelů, umělců. Za všechny vzpomeňme alespoň jednoho z nejvzdělanějších aškenázských myslitelů konce středověku, rabiho LIPMANA MÜLHAUSENA (15. st.), legendárního filosofa, kabalistu a reformátora JEHUDU LIVU BEN BECALEL, zvaného rabi LÖW, či MAHARAL (konec 16. st.), velkého halachistu rabiho JECHEZKELA LANDAUA, autora Noda bi Jehuda (18. st.), spisovatele FRANZE KAFKU.

historie2

Jako každá jiná obec, měla i ŽOP (Pražská židovská obec) svá léta rozmachu i úpadku. Za její zlatý věk lze označit konec 16. a počátek 17. století, především čas vlády Rudolfa II. (1576-1611), kdy bylo hospodářsky silné a lidnaté ghetto, zvané Em be Jisrael, i jedním z hlavních aškenázských středisek vzdělanosti, jakýmsi hlavním městem v diaspoře. V Praze působily známé talmudistické školy (jejich tradice sahá do 11. st.), vznikala tu význačná literární a vědecká díla, pracovaly tu (už od r. 1512) hebrejské tiskárny. Vznikla tu také moderní forma chevra kadiša, která se stala vzorem pro podobné instituce po celém aškenázském světě. U jejího zrodu stáli rabi ELIEZER AŠKENAZI (1512-1586), primas Židovského Města, dvorní Žid a finančník Rudolfa II., nejbohatší muž Prahy, mecenáš a stavitel ghetta MORDECHAJ MAISL (1528-1601) a nejvýznamnější reprezentant duchovního života obce rabi JEHUDA LÖW. Z ostatních významných osobností té doby je třeba vzpomenout alespoň na matematika, astronoma, prvního moderního židovského historiografa DAVIDA GANSE a lékaře, filosofa a astronoma JOSEFA ŠELOMO DELMEDIGA. Všichni jmenovaní jsou pohřbeni na Starém židovském hřbitově.

historie4

Obyvatele českých zemí rozdělily nejednou náboženské či národnostní spory. Židé se museli vždy rozhodovat, ke které ze znepřátelených stran se přiklonit, a často se ocitli mezi mlýnskými kameny. Podobná situace nastala i v 19. století, v průběhu tzv. emancipace, v níž se Židé na západě a ve středu Evropy zbavovali středověkých pout ghetta. Zdejší Židy za branami ghetta čekaly dva národy - Češi a Němci - mezi kterými byli nuceni volit. Nutnost nějak vyjít s dvěma znepřátelenými silami, potřeba a touha přiklonit se k jedné ze dvou kultur, k jednomu ze dvou jazyků - to vše mělo své tíživé okolnosti a následky. Ne však vždy a všude. Tato zvláštní symbióza tří národů na malém středoevropském prostoru přinesla výjimečné plody v duchovní oblasti, především v německé literatuře. Tzv. pražská německá literatura představuje zcela zvláštní fenomén ve světové literatuře, mezi jejími autory, kteří byli většinou Židé, je řada výjimečných tvůrců, rodáků z Prahy: FRANZ KAFKA, MAX BROD, FRANZ WERFEL, JOHANNES URZIDIL, EGON ERVIN KISCH a mnoho dalších. I když jejich vztah k pražské židovské obci jako instituci byl někdy volnější, jejich působení patří k nejslavnějším dobám židovské Prahy.

Židé v Čechách získali plná občanská práva až r. 1867. Osud jim dovolil tato práva využívat jen sedmdesát let, z toho pouhá dvě desetiletí v demokratické republice, kde měli zcela svobodné podmínky k životu a práci. Není náhodou, že se koncem 30. let Praha stala vedle Paříže hlavním útočištěm uprchlíků, hlavně židovských, kteří utíkali z Německa a anektovaného Rakouska. V březnu 1939 ale obsadili nacisté i Prahu. Chystal se největší pogrom v dějinách, jehož obětí se stala i naprostá většina pražských Židů.

historie3

Stejně jako židovské komunity v jiných zemích Evropy, byla i komunita v Čechách vždy ve větší či menší míře vystavena náboženskému, hospodářskému i fyzickému nepřátelství. Je třeba říci, že tu nikdy, až do času šoa, nedošlo k vraždění tak velkých rozměrů jako např. v německých zemích, ve Španělsku, na Ukrajině či v Rusku. I tady však byly pogromy: k největšímu došlo v Praze, kde o Pesachu r. 1389 bylo vypáleno ghetto a zavražděno na 3000 jeho obyvatel. Pražští Židé byli spolu s ostatními potřikrát, vždy s odstupem dvou set let, vyhnáni ze země: 1541-64, 1744-48 a 1941-45. Na počátku 2. světové války žilo na území České republiky 118 000 Židů. Během války jich asi 80 000 zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech - jejich jména jsou vepsána do zdí starobylé Pinkasovy synagogy v Praze. Na počátku deportací do koncentračních táborů (listopad 1941) bylo v Praze 39 395 Židů, z nichž přežilo jen 7540.

historie5

V poválečných letech se mnoho přeživších vystěhovalo do Izraele a do jiných zemí, další vlna emigrace přišla po sovětské invazi v letech 1968-1969. V Čechách zůstalo nakonec asi 12 000 Židů, největší komunitu představovalo hlavní město.

Po celou dobu totalitního režimu, tedy od roku 1948 až do roku 1989, ŽOP nepřestala - i za velmi těžkých podmínek, pod dohledem státních orgánů, především Státní tajné bezpečnosti - pracovat. Plnila své náboženské funkce a stala se tak po pádu komunistů (1989) základem pro obnovení židovského života v Praze.