11.6.2011   Zdroj: Právo   Petr Uhl
     Zítra slaví Miloš Hájek 90 let. Kulatiny bývají důvodem k zamyšlení nad životem a o devadesátinách to platí dvojnásob. V případě Miloše Hájka trojnásob, protože v jeho životě se zračí dějiny české a evropské společnosti již od 30. let. Kdo z nás si pamatuje na mnichovský diktát? Miloš Hájek ho zažil jako sedmnáctiletý. V červnu 2007 slavila v budově brémského Senátu tamní univerzita 25. výročí vzniku svého výzkumného pracoviště pro východní Evropu a postupně největší evropské knihovny východoevropského samizdatu a dokladů nezávislé politické a umělecké činnosti. Lidem z univerzity a členům Senátu, tedy zemského parlamentu – od války tam vždy byli a jsou dosud hlavně sociální demokraté – tam představili i Miloše Hájka, mimochodem prvním povoláním, v letech 1940–1944, učitele němčiny.
            Když zaznělo, že Miloš Hájek byl mluvčím Charty 77 pro rok 1987 a že byl za obstarávání falešných dokumentů pro Židy v roce 1944 uvězněn a v březnu 1945 odsouzen k smrti a že ho zachránilo jen květnové povstání, sál povstal a ve stoje vyjádřil svou úctu k Miloši Hájkovi dlouhotrvajícím potleskem, za protinacistický komunistický odboj v součinnosti s odbojovou skupinou Předvoj i za Chartu 77. Za záchranu Židů za okupace mu stát Izrael v roce 1996 udělil titul Spravedlivý mezi národy.
            Pocítil jsem tehdy v Brémách znovu radost, že jsem mohl být v Chartě 77 s takovými lidmi jako Miloš Hájek a jeho žena a spolubojovnice Hana Mejdrová.
            Poznal jsem oba manžele až v roce 1977, kdy už léta jako historici nesměli pracovat. Statečných vyloučených komunistů jsem znal hodně, ale Miloše jsem obdivoval navíc i pro jeho skromnost a důslednost. Imponovalo mi, že se ve svých padesáti letech naučil italsky, a to jen proto, aby mohl bez překladu a tlumočení rozumět italským komunistům, kteří se spolu se španělskými postavili na odpor Moskvě, stalinismu a normalizačním perzekucím a diskriminaci v Československu.
            Léta 1987–1988 jsou asi vrcholem toho, co Miloš od konce války pro lidi a pro společnost dělal: byl jedním ze tří mluvčích Charty 77 a zároveň zakládal Klub za socialistickou přestavbu Obroda, kterou podpořily stovky vyloučených z KSČ. Vše zpestřovaly výslechy StB a občasné zavírání na 48 hodin.
Obroda Miloše Hájka byla posledním, a jak se ukázalo marným pokusem oživit v Československu komunistické hnutí očištěné nejen od zločinů stalinismu, ale i autoritářství a pohrdání právem a demokracií. Pro návrat členů Obrody nevytvořila a ani nechtěla vytvořit KSČ a pak KSČM podmínky. Obroda se stala přirozenou součástí Občanského fóra a po jeho rozdělení České strany sociálnědemokratické, kterou lidé z Obrody svými zkušenostmi, postoji i povahovými vlastnostmi obohatili. Tam mají Miloše Hájka stejně rádi, jako jsme ho měli rádi v Chartě 77.