16.11.2011   Zdroj: Brněnský deník  
       Přesně před sedmdesáti lety vyjel z brněnského hlavního nádraží první transport Židů z jižní Moravy. Nacisté je poslali do ghetta v běloruském Minsku, kde téměř všichni zahynuli. Následovaly další deportace do Terezína a na Východ. Tam téměř všichni jihomoravští Židé přišli o život. Jednou z hrstky přeživších je Ruth Kopečková z Dolních Kounic na Brněnsku. Deník Rovnost přináší její pohnutý příběh.
Brno – Celý život se jí někdo ptá na vzpomínky z války. Ale jak popsat, co dělá s člověkem šílený hlad a žízeň? Kdo pochopí, jak vysílí celodenní práce ve dvacetistupňovém mrazu? Jak poníží, když mladé holce oholí hlavu dohola? Jak zdrtí pocit, že o jeho životě nebo smrti rozhodne někdo mávnutím prstu? Na tyto otázky marně hledá odpověď Ruth Kopečková.
            Rodačka z Dolních Kounic na Brněnsku přes tři roky kvůli židovskému původu trpěla v nacistických táborech. Jako osmnáctiletou ji v březnu 1942 nacisté odvlekli do ghetta v Terezíně a odtamtud do Estonska. „Na nádraží v Raasiku nás vyhnali z vlaku a začala selekce. Všechny staré lidi a děti poslali do modrých autobusů. Mě se esesák ptal, jestli zvládnu jít pěšky. Řekla jsem, že ano. A předala mamince všechna zavazadla. Tehdy jsem ji viděla naposled. Zřejmě ji zabili ještě ten večer,“ vzpomíná žena.
            V pracovním táboře v Jagale třídila zavazadla, v lese kácela stromy. Každý den směla skončit až po splnění kvóty. „Tábor je naprosto bizarní místo, kde se člověk nejšílenějšími způsoby snaží zachránit zbytky lidství. Při třídění zavazadel jsme schovávali jídlo a šaty, i když za to byly kruté tresty. Ukrývali jsme i cennosti, které jsme pak chtěli vyměnit za jídlo. Podařilo se mi všemi lágry pronést zlatý granátový prsten. Chtěla jsem za něj nakoupit jídlo pro maminku,když bych se s ní setkala,“ pokračuje Kopečková. Prsten má na ruce dodnes.
            I v ženské části tábora musely všechny vězeňkyně nastupovat na nekonečně dlouhé apely. Při nich dozorci pravidelně vybírali staré a nemocné. Také vyzvali všechny, kdo se cítí přepracovaní, aby se přihlásili. Slibovali, že je převezou do mírnějšího tábora. „Všechny pak odvezli a už je nikdy nikdo neviděl. Člověk žil každý den ve strachu,že jednou vyberou i jeho. Dodnes se divím, že jsem všechny selekce přežila. Několikrát jsem v táborech vážně onemocněla,“ říká Kopečková.
            V Pobaltí ji nacisté přeřadili ještě do několika táborů. Pracovala na statku i při těžbě ropy. Přežít jí pomáhala solidarita. „Neexistovalo, aby jedna vězeňkyně nechala druhou padnout. Občas jsme si dokonce užily i legraci. Hrály jsme hry nebo si vyprávěly obsahy knih. Byly jsme mladé a hloupé. Možná jen díky optimismu mládí jsme se dočkaly konce války. Nevěřily jsme zprávám o masovém vyhlazování Židů. Celou dobu jsme myslely, že se po válce s našimi rodinami zase setkáme,“ dodává žena.
            Před blížící se frontou evakuovali nacisté Ruth do Německa. U Hamburku pak pracovala v muniční továrně. Před osvobozením skončila stejně jako tisíce dalších vězňů v koncentračním táboře v Bergen­Belsenu.„Tamjsem se smiřovala s tím, že zemřu. Deset dní jsem nejedla a nepila. Tábor byl zamořený tyfem. A čtrnáct dní před koncem války stále přiváželi nové vězně,“ vzpomíná.
            Přežila, ale nejkrutější zážitek ji teprve čekal. Paradoxně to byl návrat domů. Z velké dolnokounické židovské obce přežili deportace jen dva lidé. „Nikoho z rodiny, koho také odvlekli, jsem nenašla. Byla jsem strašně opuštěná. Ztratila jsem všechen elán. Neměla jsem najednou pro koho žít,“ popisuje své pocity.
            Také spousta Čechů nepřijala podle ní navrátilce vřele. „V našem domě bydlela spodina, která vše zdevastovala. To už nebyl domov. Na každém kroku jsem tam navíc viděla maminku, příbuzné a známé. Odešla jsem proto do Brna,“ pokračuje.
            Starosti běžného života podle ní bolest postupně alespoň částečně přehlušily. Podařilo se jí získat práci jako účetní. V roce 1947 se také seznámila se svým budoucím mužem. Byl umělec a vyučoval na vysoké škole.
            K zážitkům z táborů se musela vrátit ještě v roce 1961. Pozvali ji do Estonska jako svědkyni v procesu s bývalými strážnými. „Bylo to hrozné setkání. Ti lidé necítili žádnou lítost,“ vzpomíná žena.
            Je přesvědčená, že hrůzy holocaustu se můžou opakovat. „Lidé si strašně ubližovali už za křížových výprav. Musíme stále mluvit o temné stránce v člověku,“ uzavírá oběť nacismu.