21.5.2012   idnes.cz - blog 
Pravidla pro přežití dobrodružství života
       Dne 20. května jsem měl tu čest přednést svůj projev na promoci studentů 62. ročníku Americké židovské univerzity v mém rodném městě Los Angeles. Vedení univerzity mi ten samý den udělilo čestný titul. Americká židovská univerzita (AJU) byla založena v roce 1947 a studují na ní studenti všech náboženství a etnik. I když já sám jsem AJU nenavštěvoval, věděl jsem o ní a měla můj respekt během mého dospívání v Los Angeles. V mé promoční řeči jsem se pokusil načrtnout několik životních rad a postřehů i poznatky ze svého pobytu v České republice jako velvyslanec USA. Následuje projev:
Když jsem se po dvou letech strávených v Bílém domě loučil před odjezdem na post velvyslance do Prahy se svým přítelem a spolužákem ze studií práv prezidentem Obamou, řekl mi, abych „si užil svoje velké dobrodružství.“
       V Česku jsem již druhým rokem a pobyt zde se doopravdy vyvinul v jedno velké dobrodružství, včetně hrdinů, rizik, překvapení, nebezpečí a vzrušujících zážitků.
       Často si na prezidentova slova vzpomenu a odvážím se tvrdit, že je lze aplikovat na celý můj dospělý život – na těch bezmála třicet let, kdy jsem opustil lavice, ve kterých teď sedíte. I vy se zanedlouho ponoříte do svých dobrodružství ve světě, a tak bych se s vámi rád podělil o několik rad, jak je přežít vycházeje z mého pobytu v Praze, Bílém domě a vůbec mého putování po světě během těch 30 let.
       Pravidlo číslo jedna: nikdy se nevydávejte na dobrodružství sami – je to příliš nebezpečné! Měli byste si najít hrdiny, kteří půjdou s vámi a ukážou vám cestu. Jak praví Pirkei Avos: „Aseh l'cha rav, u'kneh l'cha chaver“ – na dobrodružství potřebujete společníky. Nemám na mysli nějaké mezinárodně uznávané hrdiny, i když já jsem měl to štěstí poznat a pracovat s některými z nich, například s českým prezidentem Václavem Havlem. Nesoustřeďte se na velké hrdiny; ti jsou většinou nedosažitelní. Svět je plný obyčejných hrdinů, jsou všude kolem a často vás rádi na vaší cestě doprovodí.
        Myslím na svoji matku, která přežila Osvětim, vrátila se do Československa v roce 1945, aby po několika letech uprchla před komunismem a začala úplně nový život ve Spojených státech. Nebo můj otec, také uprchlík, který za žádných, ani těch nejhorších okolností, nevynechal pracovní den na našem rodinném stánku s hamburgery, který stál na rohu patnácté a Západní ulice, několik kilometrů na jih odtud. Stejně tak jako jiní tiší hrdinové, kteří putovali životem překonávajíce každodenní výzvy a častokrát i mimořádné okolnosti. Často jde o velké a odvážné činy. Někdy je malé vítězství, když dokážete dát jednu nohu před druhou, jak mne často upozorňovala moje matka. Dala mi mnoho dalších moudrých rad, když se mnou sdílela moje dobrodružství návratu do její domoviny, než před několika měsíci zemřela. Celý kontext jsem pochopil, až když mi řekla: „Nacisti odvlekli mne a moji rodinu v dobytčácích… a nyní můj syn přilétá nazpět v prezidentově letadle!“ Jak se dívám kolem sebe na rodiče a prarodiče, tety a strýce a přátele našich absolventů, vidím mnoho takových obyčejných hrdinů. Držte se jich!
       Pravidlo číslo dvě praví, následuj své obavy. Neuhýbejte před nimi, ale běžte jim vstříc. Byla to pro mne samozřejmě čest, že mne prezident Obama požádal, abych se stal velvyslancem v České republice, ale návrat do míst, kde moji matku, ostatní členy naší rodiny i mnoho dalších Čechů a Slováků utlačovali nacisti a komunisti, nebylo bez úzkosti. Po odchodu mé matky v roce 1949 se tam nikdo z mé nejbližší rodiny skutečně nevrátil; historické souvislosti byly příliš bolestivé.
       Cítil jsem tuto tíhu zvláště během prvních týdnů našeho pobytu na rezidenci, která byla postavena českou židovskou rodinou, později byla zabrána nacisty pro jejich generální štáb a nakonec po druhé světové válce odkoupena Spojenými státy. Přijel jsem do Prahy v lednu, kdy jsou dny krátké, temné a studené. Nedlouho potom co jsme se nastěhovali, objevil jsem pod krásným starožitným stolem na chodbě svastiku a nacistické inventární číslo. Musím se přiznat, že mne v tu chvíli bodlo u srdce.
       Během následujících týdnů a měsíců jsem se naučil čerpat z této sdílené smutné historie při navazování kontaktů s Čechy. To mě také motivovalo k zvlášť velkému úsilí při spolupráci s Čechy k prosazování společných demokratických hodnot po celém světě -- ať už v Afghánistánu, kde Češi a Američané spolupracují na zvyšování bezpečnosti, nebo v podpoře volného trhu a obchodování mezi našimi zeměmi v oblastech jako je energetika, IT či zdravotnictví. Přispíváme tím tak politické svobodě, kterou sdílíme. Dalším příkladem je založení pražského Světového fóra o správě veřejných věcí, jehož cílem je podpora občanskému a korporátnímu řízení v obou našich zemích.
       Postupem času jsem pochopil samu podstatu, co můj návrat znamenal. Celkově mi došlo, když jsme na konci prvního roku našeho pobytu v novém domě v Praze slavili chanuku. Chanuka je samozřejmě o tom, že je znovu vysvěceno něco,co bylo předtím utlačovateli znesvěceno. Cítili jsme, že oslavou chanuky v bývalém domě české židovské rodiny i nacistického generálního štábu jsme ten dům znovu vysvětili a naplnili tak obsah tohoto svátku, kterým je boj za svobodu. Takže jsem byl rád, že jsem své obavy následoval, uchopil a překonal. Vám bych doporučil dělat to samé.
        Za třetí, pokud na cestě za dobrodružstvím dojdete k bodu, ze kterého nevíte jak pokračovat, použijte svůj kompas – svůj morální kompas. Sametovou revoluci v roce 1989, která poklidnou cestou smetla komunismus, vedl dramatik, disident a pozdější prezident Václav Havel, který loni v prosinci zemřel. Byl svědomím národa a to, že vždy trval na pravdě, bylo klíčovým momentem při transformaci národa v jednu z nejvíce prosperujících zemí světa.
       Měl jsem to štěstí, že jsem ho znal; byl jsem poslední v dlouhé řadě amerických velvyslanců (včetně mé předchůdkyně v době sametové revoluce – Shirley Templeové - se kterými se spřátelil. Řekl mi, že když navštěvoval rezidenci amerického velvyslance v dobách komunismu, byl pronásledován a dokonce i zatčen – to ho ale od návštěv neodradilo. Šel podle svého morálního kompasu.
       Jeden z Havlových souputníků v disentu mi nedávno řekl, že česká státní bezpečnost proti disidentům pravidelně tvrdě zasahovala, což tohoto disidenta odrazovalo od další činnosti. Ale Havel mu řekl: „Proč bychom měli ustupovat? Vždyť děláme jen to, co nám umožňuje zákon.“ A Havel neustoupil, stejně jako nepřestaly jeho návštěvy ve velvyslancově residenci. Tato odhodlanost ve svém důsledku nakonec změnila historii. AJU to ve svém poslání uznává, když říká, že „etika je řečí judaismu a jeho nejdůležitější spojnicí se světem“. Takže tato instituce vám dala kompas, nebo alespoň váš morální kompas vyladila, pro vaše životní dobrodružství.
       Čtvrté pravidlo: nezapomeňte se smát. Havel byl především autorem satirických až absurdních děl, a komunistický režim rozkládal tím, že si z něj dělal legraci. Nebo aspoň si myslím, že jeho posměch režimu přispěl k atmosféře, která vedla k revoluci.
       Z vlastní zkušenosti vím, že není vždy lehké být optimistický, když žijete ve strašném světě genocidy, jako byl ten, jenž vzal život mým prarodičům a šesti miliónům dalších Židů, nebo v takovém totalitním režimu, který dusil Čechy po více než půlstoletí, nebo jste oběťmi krutostí, o kterých denně čteme v médiích. Můžete se podivovat, jak je možné být veselý i v takto strašném světě? Když jsem byl ve vašem věku, velmi intenzivně jsem tyto pocity vnímal a chtěl jsem změnit tento složitý svět k lepšímu.
       Nyní, když se můžu opřít o „tikkun olam“ - léta své veřejné služby, odpověděl bych na otázku „jak se vůbec můžeš smát“ jinou otázkou (tak, jak tomu bývá v nejlepší židovské tradici): „Jak můžeš přežít, pokud se nesměješ?“ Vím, že tak by odpověděl Havel - nebo Kafka, který se díky svému surrealistickému černému humoru stal nejslavnějším pražským spisovatelem, a také by tak odpověděl Hašek, jenž v reakci na excesy mnohaleté habsburské nadvlády nad Čechy vytvořil komického hrdinu dobrého vojáka Švejka. Až budete někam cestovat, jejich práce, nebo práce podobných autorů, si přibalte do svých kufrů (nebo spíše svých iPadů!).
       Pátým a posledním pravidlem všech dobrodružství je - vždy, vždy se vraťte domů. To platí, ať už v biblických příbězích Abraháma, Izáka a Jákoba, Homérově Odysei, nebo románech Raymonda Chandlera o detektivovi Phillipu Marloweovi, jehož příběhy se odehrávají tady v Los Angeles. V této souvislosti zmíním ještě jeden rodinný příběh, který je o dalším z mých tichých českých hrdinů – o bratrovi mé matky, mém strýčku Beinishovi. V roce 1940 fašističtí kolaboranti poslali jeho i ostatní mladé muže z vesnice mé matky na nucené práce. Později přišla zpráva, že on i zbytek pracovní skupiny byli zajati Rusy. Pak už nepřišlo nic. Má matka se každé pondělí a čtvrtek, jak je židovským zvykem, postila za jeho bezpečný návrat. V letech 1943 a 1944 to nebyl problém, protože jídlo začalo docházet. O Beinishovi nepřišly žádné zprávy ani po válce, když se domů z Osvětimi vrátila má matka a dva její sourozenci (z celkových osmi). Uplynula léta 1945, 1946 a 1947 a všichni si už mysleli, že Beinish zemřel.
       V roce 1948 zastihl mou matku v Praze telegram, ve kterém stálo „Vrať se domů. Beinish žije a vrací se“. Beinish předtím napsal starostovi jejich rodného městečka, že byl vězněn na Sibiři, že se nyní vrací do Československa, že dorazí toho a toho dne a ptal se, zda někdo z rodiny přežil. Všichni přeživší se sjeli, aby se s ním přivítali – nejenom má matka a její dva sourozenci, ale také pozůstalí z ostatních rodin, jejichž synové a bratři odjeli v roce 1940 s Beinishem.
        Vystoupil z vlaku, objal svého bratra a dvě sestry a hned nato ho obklopili členové ostatních rodin, kteří chtěli vědět, co je s jejich blízkými. Oznámil jim, že ti všichni zemřeli. Mnohé z nich sám pohřbil a jak postupně ostatní ubývali, zbyl nakonec jen on a dočkal se propuštění.
        Můj strýček Beinish byl docela subtilní, měl sotva pět stop. „Jak jsi to dokázal?“ ptal se ho někdo. Jak to, že zrovna ty jediný si přežil? Beinish u sebe nosil malou kabelu. Otevřel ji a vyndal svůj tfilin, pouzdro s pergamenovými proužky, které si tradiční Židé upevňují řemínky k hlavě a levé ruce při ranní modlitbě.
       Řekl, „Ich hob g’leigt tefilin yeden tog, un d’iberiker is nisht gevein in miner hint,“ což znamená: „Každé ráno jsem si nasadil tfilin a modlil jsem se, a děj se vůle boží.“
       Vnitřní síla spojuje všechny hrdiny, o kterých jsem zde mluvil – od mé matky po prezidenta Havla. V případě strýčka Beinishe pocházela tato síla z jeho tradice, a tato tradice ho přivedla zpět domů.
       Vyprávím tento příběh proto, že Americká židovská univerzita vám tento dárek také věnovala. Tato instituce vítá židovské i nežidovské občany.
       Univerzita kombinuje studium židovské tradice s mnoha dalšími tradicemi – literární, vědeckou, kulturní a praktickou – z nichž vzniká to nejlepší z naší společné kultury. Činí tak, protože věří v sílu našich nejlepší tradic čelit neznámým překážkám a nepředvídatelným událostem našich soukromých dobrodružství. To myslím, že byla vize Mordechaie Kaplana a Shloma Bardina, když zakládali instituce, které dnes tvoří AJU a její hodnota je dnes větší, než kdykoli předtím.
       Takže s vašimi hrdiny jako společníky na vaší cestě, vaším strachem jasně definovaným, morálním kompasem v ruce, úsměvem na rtech a vašimi tradicemi jako mapou vašich cest vám přeji bezpečnou pouť životem. Vážení absolventi Americké židovské univerzity, blahopřeji vám a přeji mnoho štěstí. A nezapomeňte se smát!