24.5.2012   Reflex     VILIAM BUCHERTČeská republika má s Izraelem zcela zvláštní vztahy. Proč?
       Jen málo zemí na světě je tak nepopulárních jako Izrael. Antiizraelské, antisemitské a antižidovské nálady sílí i v Evropě, přesto existuje už dlouho jeden stát, který „nenáviděný“ Izrael podporuje a stojí POŘÁD NA JEHO STRANĚ. Česká republika.
Je to už obehraný a známý příběh.
        Když se v různých orgánech Evropské unie hlasuje o něčem, co se týká izraelsko-palestinských vztahů, Íránu či dalších vážných problémů, tak na straně Tel Avivu stály v poslední době jen Nizozemsko a Česko (občas i Dánsko a Velká Británie). V případě Nizozemců to bylo dáno i tím, že šéf diplomacie této země, Uriel Rosenthal, je židovského původu. Jenže vláda v Amsterdamu nedávno padla, takže se uvidí, zda to ovlivní a změní vztahy s Izraelem.
            V případě Čechů se ale jedná o zcela jinou situaci. A ta, po pravdě, nemá v Evropě obdoby. Přátelský vztah k Židům a následně i k Izraeli se táhne už od prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a po přestávce v době komunismu jej překvapivě respektují i všechny polistopadové pravicové, levicové i úřednické vlády. Proč tomu tak je?
POMOC Z OBOU STRAN
Ve čtvrtek 17. května se v Praze odehrála i z celosvětového hlediska ojedinělá událost. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přivezl sedm ministrů své vlády a ti se sešli na společném zasedání s kabinetem Petra Nečase a posléze i na večeři v Lichtenštejnském paláci.
            Byla to neobvyklá demonstrace toho, že Česko stojí na straně Izraele (opačně to tolik nefunguje, Izrael kromě investic a ekonomické spolupráce nemá moc v čem stát na naší straně). Podobné společné zasedání měla přitom jeruzalémská vláda od doby vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v roce 1948 pouze s německou a italskou admiČesko nistrativou. Ale zatímco Němci pořád cítí vinu spáchanou na Židech za holocaustu, tak Čechy v případě Izraele svědomí nemá proč hryzat. Naopak Československo svou významnou vojenskou pomocí přispěje ke vzniku této země po druhé světové válce.
OCTAVIA A GALENA
      Proto například minulý týden diskuse ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (mimochodem, v domě jeho rodiny v pražské Voršilské ulici sídlil první izraelský velvyslanec v Praze) s jeho protějškem Avigdorem Liebermanem probíhala v duchu a náladě, které nejsou na mezinárodní úrovni běžné. Diskuse se dostala až k vysvětlování situace v roce 1938 a byla daleko uvolněnější, než je to obvyklé.
            Pak ani nepřekvapuje, že izraelská policie používá Škody Octavia nebo že obří farmaceutická společnost Teva, která má sídlo v izraelském městě Petach Tikva a jež vyrábí generické léky, investovala přes 1,6 miliardy do továrny v Opavě (někdejší podnik Galena), což byla v roce 2008 vůbec největší zahraniční investice v Česku.
            Přesto zůstává pořád cosi nevysloveného ve vztahu Česká republika–Izrael. Když řekne premiér Nečas, že „zásadně odmítáme delegitimizaci a bojkot Státu Izrael“, zní to dobře, ale ještě to nevysvětluje, proč ty zvláštní styky.
ZÁZRAKY SE DĚJÍ
Jedním z možných vysvětlení je, že se jedná o dvě menší země, které k sobě poutá staletá společná kulturní zkušenost. Česká, židovská a německá kultura se prolínaly až do začátku druhé světové války po celá staletí, bylo to sice mnohdy komplikované, ale zanechalo to trvalé následky.
            Máme, přes velkou geografi ckou vzdálenost, v mnoha směrech k sobě blízko. Máme i podobný, někdy až nebezpečně frivolní smysl pro humor.
            Oba státy si navíc uvědomují, že neustále vzdorovaly, vzdorují či budou muset vzdorovat větším sousedům, či dokonce nepřátelům (pravda, Izraelci pořád se zbraní v ruce). Je to osud, jenž nám je vzhledem k našim polohám určený. A takovým věcem se dá bránit buď pouze silou (pokud ji máte, což u Izraele představuje odstrašující jaderný potenciál), nebo umem. Tedy dnes technologickým rozvojem, vzdělanou společností a politikou taktizování. To všechno je také Čechům a Izraelcům vlastní, i když dnes se od firem a podnikatelů z této části Blízkého východu máme co učit.
            O málokteré věci v naší moderní historii se dá říci, že ji politici dělají dobře, soustavně, s nějakým rozmyslem a že u ní (zatím) nepřevážilo kompromisnické vyvažování (směrem k Palestincům).
Je tomu tak v případě vztahu s Izraelem, který je jednoznačně nejdemokratičtějším státem trvale rozbouřeného Blízkého východu.
         Děje se tak navzdory tomu, že část české veřejnosti zjevně Izrael a Židy „nemusí“. Je to v podstatě diplomatický zázrak.