7.6.2012   Zdroj: Literární noviny    Příloha - intervie Boualem Sansal
     Boualem Sansal (*1949) je frankofonní alžírský spisovatel. V říjnu 2011 obdržel Mírovou cenu německých knihkupců. Česky právě vyšel jeho román Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových.
* Pane Sansale, vy nevěříte v úspěch arabských povstání, dokonce se obáváte chaosu: nového Iráku, nového Somálska, od Sahelu až po Gazu.
            My Alžířané máme své arabské jaro již za sebou. Před více než dvaceti lety v říjnu 1988 jsme vyšli do ulic. Několik dní se odehrávaly obrovské demonstrace. Co následovalo, byly stovky mrtvých, tisíce mučených a zmizelých. Obrovské krveprolití mezi armádou a islamisty. Doposud přišlo o život 200 000 lidí. To bylo alžírské jaro. Co jsme za to dostali? Nic. Zdání demokracie. Ve skutečnosti naše demonstrace ještě posílily svévoli moci.
* Skutečně tedy tvrdíte, že se útlak díky povstání ještě zhoršil?
            Přirozeně. Už předtím byli lidé mučeni. Ale dělo se tak v určitém rámci, byla respektována jistá pravidla. Už i proto, že si oběti později mohly stěžovat, a dokonce požadovat odškodnění. Ale s alžírským jarem přišla vlna, která všechno smetla. Každý mohl být kdekoliv zatčen nebo zavražděn. Soudci a policisté byli vyměněni. Ve jménu boje proti terorismu byla páchána ta největší zvěrstva. Demokratické hnutí sloužilo jen diktatuře.
* Jak hodnotíte situaci arabských revolucí v Tunisku, Egyptě a Libyi?
            Problém je v tom, že by i další arabské země mohly následovat špatný příklad Alžírska. To se již dnes děje v Egyptě. Tam se armáda stala silnější než kdy předtím – vlivnější než za Mubaraka. Armáda se své moci nikdy nevzdá, za sto let ne. Novináři a intelektuálové jsou zavíráni. Koptové, Židé, homosexuálové jsou pronásledováni. Ženy jsou bity a tahány za vlasy, když se nezahalují. Dívkám se zakazuje chodit do školy. Brzy nebudete smět ženě podat ruku. V Libyi existují ozbrojené skupiny, které zastrašují a někdy i zabíjejí lidi. V Tunisku se plive na ženy, které se neoblékají v souladu s islámem. Islamisté chodí univerzitami a chtějí oddělovat muže od žen. Rektorka tuniské univerzity byla vyhozena jen proto, že je žena. Takové věci jsou na denním pořádku.
* Loni v létě jste řekl, že během dvanácti měsíců bude v Tunisku, Egyptě a Libyi nastolena diktatura.
            Hrozně rád bych se mýlil. Ale máme své zkušenosti. Intelektuálové rádi mluví o demokracii. Ale je to skutečně demokracie, po čem nyní touží naše národy? Chtějí pomstu za třicet let útlaku. Chtějí dostat do vězení bývalou elitu, která je okrádala. A přesně to jim slibují islamisté. Říkají: zloděje a vrahy, kteří vám vládli, pověsíme nebo zapíchneme. Proto nás volte! Když chcete obyvatelstvo oslovit, musíte za ním na venkov. Naši intelektuálové nemají žádný kontakt s lidmi. K ničemu není, když se o demokracii jen mluví. Jediní, kdo mají kontakt s lidem, jsou islamisté.
* Děláte, jako by se nevyplácelo bojovat za demokracii…
            Ale ano, určitě! Ovšem říkám: nedělejte ty stejné hlouposti jako my v Alžírsku. V náboženském státě nemůže existovat demokracie a většina lidí není na demokracii vůbec připravena. Lidé chtějí bezpečí a nenásilnost, nikoliv diskusi o laicismu a islámu.
* Kam by se tedy mělo ubírat arabské jaro?
            Potřebujeme nezávislé instituce, čistou policii a soudy. Především musíme naše revoluce vést proti nám samotným. Mnozí k tomu ještě nedozráli – ani ti, kteří stojí na straně pokroku. Když se svých přátel zeptám: akceptujete, aby v demokratické společnosti byly vaše ženy a dcery nezávislé? Pak mi odpovědí: v zásadě by ženy měly být svobodné, ale moje žena patří mně. A dcery by měly vést svobodný život, jen moje dcera ne, ta až do mé mrti zůstane mou dcerou.
* Alžírsko právě slaví 50. výročí vzniku státu. Stále zažíváte ve své zemi násilí?
            Ale ano. Násilí přichází ve vlnách. Bylo to i 1000 mrtvých za jediný den. Ale existují i jiné formy násilí: naše byrokracie se k lidem chová velice hrubě, státní bezpečnost nás sleduje na každém kroku. Dříve jsme měli možná 200 000 policistů, dnes je jich 1,5 milionu. Za dva dny jedu do Alžírska, ale už teď mám strach. Opakovaně dostávám předvolání od policie, která se pak ukážou jako „omyl“. To jsou stalinistické formy teroru, jako v Orwellově 1984.
* Jste poslední velký alžírský spisovatel, který ještě žije v Alžírsku. Proč?
            Na to se také někdy sám sebe ptám. Myslím si, že intelektuálové nesmějí utíkat, když se v jejich regionu odehraje něco rozhodujícího.
* Píšete, že naše existence může explodovat za desetinu sekundy, ale pak je zapotřebí celý život, aby se věci opět daly do pořádku.
            Násilí zničí mozek. Ztratí se schopnost analyzovat, přemýšlet, reflektovat. Úloha spisovatele a intelektuála spočívá právě v tomto: hojit paměť a pomáhat vědomí postavit se na vlastní nohy. Všichni se musí zapojit: lékaři, spisovatelé, psy­ chologové, umělci. Politici říkají: co je zničeno, je zničeno, starejme se o budoucnost. Ale my se o svůj lid staráme jako o někoho, kdo ztratil řeč a musí se znovu naučit mluvit. To chybí arabskému jaru: knihy, divadelní hry o vzpouře, i když jsou špatné, písně, které přinášejí svědectví o minulosti, aby se neztratila.
* Jak vidíte budoucnost arabských zemí?
            Mám strach, že existují nebezpečí, na která zatím nikdo ani nepomyslel. Alžírský stát, když byl založen před 50 lety, měl 9 milionů obyvatel. Dnes je to 36 milionů obyvatel. Za dvacet let to však bude 100 milionů obyvatel. Ale každý stát by měl být schopen své obyvatele uživit. Naše ropa postačí jen na deset let. Již zítra nás čekají války z hladu. Islám své obyvatelstvo uživit nedokáže. Islamisté říkají: musíte mít co nejvíce dětí. Když bůh chce, abychom zemřeli, stejně zemřeme – v zásadě je to jedno. Potřebujeme rozvinuté hospodářství, laický stát. Jinak bude docházet k válkám a genocidě jako v černé Africe.
* Co se stane s Tuniskem, Libyí, Egyptem?
            Těmto zemím hrozí rozpad. Podívejte se na Libyi! Myslelo se, že byl Kaddáfí a lid. Pak se zjistí, že to tak vůbec nebylo. V centru Libye žijí Berbeři, kteří vždycky válčili, na východě žijí potomci násilně islamizovaných Židů, proto Kaddáfí region okolo Benghází tolik zanedbával. Severní Afrika je naprosto stejně rozpolcená jako bývalá Jugoslávie. V srdci Evropy došlo k takovému vraždění – jak by to pak mělo dopadat v našich chudých, špatně organizovaných a na zdroje chudých zemích?
* Dokážete si představit, že by Alžírsko implodovalo?
            Jen 16 procent Alžířanů jsou Arabové. Již existuje berberské autonomní hnutí a exilová vláda v Paříži, tři ministři sedí v Německu. Jsou velice aktivní, dokonce se již setkali s Angelou Merkelovou. Berbeři v žádném případě s Araby nechtějí zůstat v jednom státě. Zastupuje je jeden světoznámý zpěvák Ferhat Mehenni. Mnoho let bojoval, sedí ve vězení a byl mučen. Na těchto frontách hrozí občanské války budoucnosti.
***
Boualem Sansal (*1949) se narodil v Alžíru. Se svou první ženou, Češkou, má dvě dcery, v roce 1986 se znovu oženil. Původním povoláním je ekonom a v 90. letech 20. století zastával vysokou vládní funkci. Z konce 90. let pochází jeho první román Přísaha barbarů (Le serment des barbares), v němž kritizuje politickou situaci v Alžírsku. Vyšel v roce 1999 ve francouzském nakladatelství Gallimard. Posléze byl nucen opustit své vysoké místo na ministerstvu a jeho knihy jsou v Alžírsku zakázány.