11.7.2012   Zdroj: Doma DNES   Alena Němečková
      V kopci nad brněnským výstavištěm stojí modernistická vila Stiassni. Rodina, která si ji nechala postavit, v ní žila pouhých deset let a po válce už se sem nevrátila. Na čtyřicet let se stala utajovaným místem, kam směli jen vyvolení. Přitom je to jedna z nejzajímavějších architektonických památek města.
       Tahle návštěva není pro magazín DOMA DNES úplně typická. O historii domu se nemůžeme bavit s jeho obyvateli, neboť už dnes vlastně žádné nemá. Ale příběhy, kterými je opředený, naštěstí do zapomnění neupadly a rozhodně stojí za zveřejnění. Průvodcem minulostí i současností tohoto skvostu nám byl Zdeněk Musil z Národního památkového ústavu v Brně.
       Dům si od známého architekta Ernsta Wiesnera nechal navrhnout významný židovský textilní průmyslník Alfred Stiassni s manželkou Hermine (rozenou Weinmann), dcerou severočeského uhlobarona. Pod plány jsou jako investoři podepsaní oba dva, což nebyl znak na tehdejší dobu ojedinělé emancipace, ale spíš důkaz, že do stavby investovaly obě strany velké finanční prostředky. Hermine si totiž jako věno přinesla 22 milionů československých korun a na to se nemělo zapomínat. Pozemky na stavbu vysněného domu skupovali z opatrnosti přes prostředníky, aby byli co nejméně nápadní. Obavy byly na místě, kdyby tehdejší majitelé tušili, že ze 39 pozemků udělá Alfred Stiassni jednu parcelu o výměře přes 32 000 m2, určitě by neprodávali lacino. Z finančního pohledu se nabízí srovnání s vilou Tugendhat, která je o rok mladší než vila Stiassni. Vila Tugendhat stála se zařízením a zahradou 5 milionů prvorepublikových korun, za něž by se tehdy dalo postavit 20 slušných vil nebo 50 řadových domků. Vznikl jeden unikát, za nímž se po rekonstrukci jezdí dívat milovníci moderní architektury z celého světa. A vila Stiassni stála téměř o milion víc.
       První návrhy na stavbu měli Stiassní v rukou už v roce 1927 a do domu se nastěhovali o dva roky později. Dlouho si krásného domu v Pisárkách ale neužili. V roce 1938 narychlo opouštěli republiku přes Anglii do Ameriky. Židovský původ a velký majetek by v protektorátu znamenal jistou smrt, oni si život zachránili a prožili ho na Architekt Wiesner a Brno
       Osoba architekta E. Wiesnera stojí za zmínku. Byl autorem Moravské zemské pojišťovny, městského krematoria i budovy Union banky, ve které dnes sídlí rozhlas. Navrhoval nejen veřejné stavby, ale i vily, činžovní domy a interiéry obchodů, byl jedním z nejúspěšnějších architektů a často spolupracoval s bohatými židovskými rodinami, koneckonců sám měl stejný původ. V roce 1939 stihl na poslední chvíli odjet do Anglie, kde žil až do své smrti v roce 1971. Konvertoval tu ke katolické víře a díky přátelství s liverpoolským arcibiskupem se dostal i ke své největší zakázce na ostrovech, k souboru škol sv. Mikuláše v sousedství liverpoolské katedrály.
        V Brně však prožil nejproduktivnější léta a postavil tu své nejlepší domy. konec v Hollywoodu, kde v šedesátých letech oba zemřeli. Dcera Susanne, která tu strávila své rané dětství, zemřela před několika lety v USA.
MORAVSKÝ MANCHESTER
       Brnu se ve třicátých letech přezdívalo moravský Manchester, protože zdejší továrny produkovaly velmi kvalitní látky. Alfredovi Stiassnému patřila jedna z těch největších – později známá pod názvem Vlněna. Bohatých rodin tu vůbec ve dvacátých letech žilo hodně a to je jeden z hlavních důvodů, proč je v Brně tak vysoká koncentrace významných funkcionalistických staveb. Mnohé z nich projektoval právě Ernst Wiesner.
       Vilu Stiassni navrhl jako patrovou stavbu v půdorysu písmene L a oblékl ji do zelenkavé omítky – stejný odstín má dům i dnes. V areálu obrovské zahrady, která víc než cokoli jiného připomíná zámecký park, ji posadil nikoliv na horní hranici pozemku, ale do jeho středu. Vedle stojí i trakt garáží, byt řidiče, domek zahradníka a stáje – vše propojené identickými prvky horizontálních mříží. V zahradě nesměl chybět bazén a tenisový kurt. Přízemí domu je orientované do údolí řeky Svratky, jsou tu salony i knihovna a pokoje hostů. Tenhle nejhezčí výhled mají i soukromé pokoje členů rodiny v patře. Ze salonu vedl vchod do zahrady, sousední jídelna byla propojená se zahradou velkou otevřenou lodžií. Do kratšího severního křídla byl situován provoz domu, tedy kuchyně a pokoje služebnictva.
       V druhém podlaží, které je s přízemím spojené pro Wiesnera typickým dřevěným monumentálním schodištěm, na sebe jednotlivé pokoje navazovaly v řadě za sebou. Každý z ‚apartmánů‘ měl šatnu i vlastní koupelnu. První pokoj u ústí schodiště patřil Alfredovi, následoval pokoj Hermine a větší část křídla byla vyhrazena dceři Susanne, z jejíchž pokojů je možné vstoupit na terasu. Za ložnicí Zuzanky byl pokoj vychovatelky.
        Dodnes se zachovaly původní dveře a okna včetně kování, jak je navrhoval Wiesner, a stále funkční je i větrací sytém oken. Markýzy na oknech mají stejně barevné pruhy jako tenkrát. Ve vile zůstal částečně původní mobiliář, takže můžeme obdivovat bílou lavici se stolečkem, u kterého sedávala malá Susanne, nebo praktické vestavěné skříně, v nichž nechybějí ani držáky na klobouky. V salonu vyzkoušíme posezení v křeslech s původním čalouněním. Neuvěřitelné, že vydrželo dodnes. Bohužel umění, jehož byli Stiassní sběratelé, z části zmizelo na konci války v roce 1945.
BEZ INTERIÉROVÉHO DESIGNÉRA
       Tak, jak je pro architekturu té doby typické, vila působí zvenku záměrně jednoduchými tvary nenápadně. Uvnitř už bychom ale moderní vybavení hledali stěží. Odborníci si to vysvětlují tím, že rodina Stiassných, zejména Hermine, chtěla mít dům podle svých představ a ty do značné míry zformovalo dětství strávené v historizující vile. V přízemí tak nechybí mramorový krb, stěny jsou obložené táflováním z ušlechtilého dřeva, lustry jsou na zakázku vyrobené a jejich styl ani náhodou nepřipomíná hlavní trend 30. let. To je také jeden z hlavních rozdílů, který vilu Stiassni odlišuje od Tugendhat, kde Miese van der Rohe navrhoval i interiér. Je škoda, že Hermine zadala svůj ‚zámecký‘ interiér u konvenčního vídeňského architekta. Po rychlém odjezdu rodiny Stiassných před Němci se do vily nastěhoval generální štáb Československé armády a po okupaci v roce 1939 vilu zabrali Němci a zřídili zde důstojnické kasino. Po osvobození tu několik dnů sídlil prezident Edvard Beneš – to byly asi nejslavnější dny vily Stiassni. Po válce byla na dům vyhlášena národní správa a v roce 1952 jej převzal krajský národní výbor, který jej oficiálně využíval ‚k reprezentačním účelům‘. Právě tehdy se domu v Pisárkách začalo říkat Vládní vila. Do areálu se nikdo nepovolaný a neprověřený nepodíval. Z rodinného sídla se stala utajená rezidentura pro aparátčíky a státní návštěvy, o čemž svědčí i fakt, že od roku 1948 do roku 1989 neexistuje jediná fotografie z interiéru. Ví se, že tu nocoval egyptský prezident Násir, první tajemník sovětských komunistů Chruščov i kubánský vůdce Fidel Castro. Líbilo by se mu zde i dnes, protože koupelny jsou obloženy kubánským mramorem, o kterém se mezi lidmi říkalo, že jej osobně nechal poslat právě Castro.
MÍSTO PREZIDENTŮ STUDENTI
       V devadesátých letech si vilu Stiassni pronajala společnost Fair Trade Brno, ubytovávali se tu významní hosté veletrhů, Václavem Klausem počínaje a známými sportovci konče. Nájemci dům udržovali, ale do velkých investic se logicky nepouštěli. Zahrada i dům pomalu chátraly, později už navíc byla vysoká režie pro veletrhy neúnosná a smlouvu si neprodloužily. S vilou Stiassni to tehdy bylo hodně nahnuté. O převzetí nemělo zájem ani město, ani Ústavní soud, který má v Brně své sídlo. Nakonec v roce 2007 vláda Mirka Topolánka odsouhlasila předání vily Stiassni do správy Národního památkového ústavu, a tak se sem od 1. 7. 2009 může příležitostně podívat kdokoli. Hned při prvním otevření vily pro veřejnost nádvoří praskalo ve švech. Takový zájem nikdo nečekal. V první vlně domem proteklo cca 6 000 návštěvníků, přicházeli pamětníci, kteří památkářům pomohli složit skládanku příběhu vily, jenž měl zůstat zapomenut.
       V nejbližší době se bude vila díky pomoci Integračního operačního programu rekonstruovat do původní podoby. Už z ní však nebude žádné reprezentativní sídlo pro vyvolené, ale badatelské centrum se zaměřením na obnovu významných architektonických památek 20. století. Úkolem metodického centra bude dokumentovat dochované stavební prvky a spolupracovat s odborníky na metodikách obnov a oprav především památek doby funkcionalismu.