6.8.2012   Jindřichohradecký deník   str. 8   JIndřichohradecko - U nás doma
       Lidice se staly symbolem a patří mezi světová místa se zvláštními privilegii, místa, jež jsou smutně proslulá tragédiemi, které je postihly.
            V období druhé světové války byla smetena ze země celá města, byly zlikvidovány miliony lidí, ale na více než tři sta lidických obětí je vzpomínáno téměř jednotlivě! Jsou jim věnována významná umělecká díla a pozornost národní i světová. Mně se ale bezděčně vybaví číslo 126, které mi v roce 1994 přišlo v dopise z Židovského muzea. Seznam končící číslem 126.
            Tolik bylo jindřichohradeckých občanů židovského původu, kteří byli vyhlazeni. Na rozdíl od lidických dětí neměly ani ty blonďaté s modrýma očima žádnou šanci, že by se dostaly do německé rodiny na vychování.
            Marně hledám, jaký je rozdíl mezi lidickou obětí a tou jindřichohradeckou. Vždy se jedná o zákeřnou, dokonale zdůvodněnou a promyšlenou vraždu starých lidí, lidí ve středním věku, ale i o krutou vraždu na dětech bez jakéhokoliv slitování a naděje na přežití nebo spravedlivé zacházení. Jeden podstatný rozdíl zde ale je. Nám zde zůstal nemovitý židovský majetek. „Co bylo ukradeno, musí býti vráceno!“ říká heslo jisté doby vztahující se na jistý majetek.
            Zde mohou být samozřejmě současní majitelé původně židovského majetku naprosto klidní. Nacisti byli tak důkladní, že se dožila jenom nepatrná část Židů konce holocaustu, a ti již svůj majetek dostali. Myslím na Lidice, všechna ta umělecká díla a památky, ale co my, Jindřichův Hradec? Kde je nějaký památník, artefakt, kde je upomínka, jíž by si měli a mohli všimnout zejména zahraniční turisté? Že v parku za řekou? Není to trochu málo? Nemělo by to být viditelnější varování předtím, jak může končit jakákoliv rasová nesnášenlivost?
         V obálce se seznamy nacházím rukou psaný vzkaz. Milé oslovení a několik řádek od paní Šimonové, která jako jediná z rodiny Winternitzovy přežila. Zvláštní, poprvé měla kompletní seznamy zavražděných ode mne. Teprve teď si uvědomuji, co to pro ni muselo být za hoře, vybavovat si všechny jednotlivé lidi, protože ona je všechny znala osobně. Ověřil jsem si to tehdy, když jsme spolu procházeli seznam hradeckých domů a přiřazovali do nich jednotlivé židovské rodiny, všechny zpaměti dala dohromady.
            Z těch 126 našich později zavražděných spoluobčanů se muselo 112 shromáždit 22. května 1942 na nádraží v Jindřichově Hradci, odtud odjeli na shromaždiště do Třebíče, aby se vydali do Terezína, odtud většina z nich téměř okamžitě odjela na východ do Lublinu, kdy den jejich zavraždění je shodný se dnem příjezdu, tedy 25. května 1942. Německá mašinerie pracovala dokonale. Chcete konkrétní jména? Tak tedy nějaké dítě? Schulhofové Mařence bylo 9 let, Schönové Marcelce bylo 6, Schapové Martičce bylo 5, Pavlíkovi Schpů bylo 6, Petrovi Kohnerovi bylo 19, ale Jirkovi Kohnerů jen 12, Jirkovi Kohnů 15 a Tilynce Baschové 13. Přejete si staré lidi? Tak Emilovy Bullatému bylo 76, Tritzerové Anně 78, Stampfové Pavle 94. Ale je tu i střední generace. Idě Pikové bylo 44 let, Kohnovi Emilovi pak 54.
            Připomínám, že se jedná o sto dvacet šest zavražděných lidí.
            I my zde máme své Lidice, i zde bylo provedeno kruté, bestiální násilí na našich spoluobčanech, je naší povinností nezapomenout, připomínat si to, chovat úctu jejich nevinné oběti a vše předat mladším generacím. Najde se nějaká politická síla? Pravděpodobně nenajde. Jak to? Proč?
            Věřme alespoň v to, že tudy možná vede cesta k tomu, aby se podobná násilí tak snadno nezopakovala.
Jaroslav Cempírek