Filmová novinka
„Vyvoleni k utrpení – Osudy židovského obyvatelstva na Šumavě a v Bavorském lese“ je koprodukční film České televize a ZF Filmu ve spolupráci s občanským sdružením KREBUL a Správou NP CHKO Šumava, za finančního přispění Česko­ ­německého fondu budoucnosti, Jihočeského kraje a Evropské unie z Evropského fondu pro regionální rozvoj – Cíl 3.
Lidé mezi námi
Tábor / Zárybničná Lhota – Režisér Zdeněk Flídr se před dvěma lety pustil do svého životního opusu. Zdokumentovat život šumavských Židů, jedinečného společenství, jež po druhé světové válce nenávratně zmizelo. Zaměřil se nejen na českou Šumavu, ale i na její německou stranu zvanou Bavorský les. Stěžejní část rozsáhlého díla věnoval krutému osudu, který tamní Židy stihl za druhé světové války. Loni na podzim oznámil, že dílo je hotové a nyní se chystá televizní premiéra.
            Když jsem ho navštívil, promítl mi dva díly filmu a já prožil hluboký zážitek. Pochopil jsem, že vyprávět obsah takového dokumentu není v možnostech novinového rozhovoru, ale protože Zdeněk Flídr je vášnivý vypravěč, s prázdnou jsem neodešel.
* V těchto dnech podle západní křesťanské tradice vrcholí vánoční čas. Překvapilo mě, že se téma Vánoc také objevilo ve vašem dokumentu...
            Právě na něm si totiž můžeme ukázat, jak Češi a Židé na Šumavě mívali k sobě blízko. Můj dokumentární film se kromě množství vzpomínek současných pamětníků opírá o deníky Waltera Getreuera a paměti jeho sestry Luisy. Přežili holocaust jen díky prozíravosti svých rodičů, kteří v letech 1939 a 1941 zařídili, aby obě děti mohly emigrovat do USA. Otom, že jim rodiče zahynuli v koncentračních táborech, se dozvěděli až v roce 1947.
* Žijí ještě tito sourozenci?
            Bohužel ne. Naštěstí ale po sobě zanechali cenné písemné památky. Walter zmíněné deníky ze třicátých let a Luisa vzpomínky na dětství prožité v dnes již zaniklé obci Schwanenbrücklu, česky Mostku. Právě v deníku Waltera Getreuera jsem našel působivou pasáž o slavení Vánoc na Šumavě, kterou jsme hranou formou zrekonstruovali. Píše v ní, že Vánoce byly nejkrásnější svátky, na které se jako děti velice těšily.
* Getreuerovi byli ale Židé – proč se netěšili na Chanuku?
            Samozřejmě že jsem nad tím přemýšlel. Vysvětlil mi to JUDr. Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí. „Německy se tomu období dokonce lidově říkalo Vajnuka,“ prozradil a dodal: „Jednalo se o spojení slov Weihnachten – Vánoce, a Hanukkach – Chanuka.“Napřelomu 19. a 20. století, kdy se Židé integrovali do české společnosti, trochu opouštěli svoje tradice. Přesněji řečeno přijali i tradice svých křesťanských sousedů. Děti ze všech chalup si společně hrály a vyprávěly si, jak se slaví u nich doma. Jejich rodiče jim chtěli udělat radost, a tak Vánoce s Chanukou spojili. Obě strany, jak křesťanská, tak židovská, na tom vlastně vydělaly – měly delší sváteční čas. Už při soukromém promítání filmu jsem si ověřil, že právě při téhle sekvenci si divák dobře uvědomí tu sousedskou bezprostřednost s Židy, která byla před druhou světovou válkou úplně běžná. Anajednou si položíte obyčejnou, ale strašně důležitou otázku: Jak je možné, že už tyhle sousedy nemáme? Odkud se vzalo to zlo, které zapříčinilo, že jednoho dne jejich domy osiřely a už to tak zůstalo?
* Když jsem tu sekvenci viděl, napadlo mě, jak by mi asi bylo, kdyby najednou někdo stejným způsobem začal likvidovat nás Čechy. Kdybych seděl v teple obýváku, a najednou by někdo zazvonil a oznámil mi, že musím odevzdat televizi, počítač...
            Věřte mi, že já při té sekvenci pokaždé zažívám úplně stejný pocit. Víte, jak se vlastně nacistům jejich zrůdný plán podařil?Čím dokázali rozbít letité sousedské vztahy natolik, že když rodina Getreuerových nuceně odcházela ze Šumavy, přistoupil k Walterovi jeho německý kamarád a se slzami v očíchmuřekl: „Je vás škoda...“
* Čím tedy?
            Tím, co jste už naznačil. Vždyť Židé také tehdy seděli třeba doma v obýváku, na něco se dívali, na co byli zvyklí, a najednou cvak – a už to tam není. Klavír, a je pryč. Skříň, náhle zmizela. Hračky, rovněž. Pejsek, zbyl jen obojek. Pomalu mizí jedno za druhým, ale vždycky mezi jednotlivými zmizeními uplyne trocha času, aby si okradený, byť s těžkým srdcem, na ztrátu zvykl. Anajednou těm lidem zmizí i tituly, práce, jména. Potom dům. Namísto v něm žijí ve shromažďovacím táboře. Ještě jsou si nablízku. Cvak – a jeden druhému zmizí. Manžel už neuvidí manželku, děti své rodiče. Anajednou zmizí i jejich život. Konec. Už neexistují. Jde to natolik postupně, až logicky, že to i lidé v okolí berou jako něco, co se logicky mělo stát. Takže zmizelí sousedé jim logicky nescházejí. Jenomže ta logika je zvrácená a podsunutá.
* Co ale zapříčinilo, že většina otupěla vůči narůstající krutosti?
            Vyhlášky. Ty řídily život v protektorátě. Každá přišla ve stejný den na všechny úřady. Když to zjednoduším, stálo na ní třeba: „Vzít Židům rozhlasové přijímače.“ Nato se četníci vypravili k Židům a vzali jim rádia. Unikoho se to nestalo ani dřív, ani později. Prostě cvak – rádia nejsou. Anajednou Židé, místo aby šli do svého zaměstnání, jdou pro práci na úřad. Dostávají tam úkoly jen pro Židy. Například v Klatovech odstraňovali z veřejných míst protinacistická hesla a jejich pomalované symboly. Ajinde, ve stejný čas, dělají jiní podobnou práci. Tím ta nenormální, zvrácená záležitost zase dostává punc normálnosti. Takhle to postupně pokračovalo až do jejich úplné zkázy. Jakmile z něčeho odstraníte nahodilost, dění dostane řád. Ařád, ať dobrý či špatný, automaticky sugeruje pocit zákonitosti.
* O holocaustu už bylo natočeno mnoho dokumentů, až bych řekl, že jich je nadbytek a úměrně tomu velkému množství otupuje pozornost běžného diváka. Co když se v takovém počtu vaše upřímné dílo ztratí?
            Myslím, že se neztratí, protože zmizelé židovské komunitě na Šumavě a v Bavorském lese se ještě žádný filmový dokumentarista nevěnoval. Ale výlučnost tématu není jediná vlastnost mého dokumentu. Použil jste slovo upřímnost a já bych kněmu ještě dodal bezprostřednost. Natěchto dvou pilířích jsem vystavěl všechno, ať už jsou to příhody běžné rodiny Getreuerových, postupně vtažené do protižidovského běsnění, anebo okolnosti volarského pochodu smrti z dubna 1945 a mnoho dalších záležitostí, které se týkají zmizelých šumavských Židů.
* Proč už dneska nestačí sestavit dokumentární film jen ze starých záběrů a komentáře? Vždyť právě ony mají objektivní výpovědní hodnotu, jak to tehdy skutečně bylo...
            Jistě. Jenomže dnešní divák se už na takové záběry dívá jako na něco, co se ho netýká. Mezi jeho životem a zobrazenými ději zeje časová propast. Starý, poničený film dělá dojem, že zachytil záležitosti sice kruté, ale z úplně cizího světa, který už se nikdy nemůže vrátit. To je veliký omyl. Vyřešit se to ale dá tím, že filmař za sebou ve správný čas zavře dveře archivu a jde za živými lidmi. Najednou se ukáže, kolik zážitků z té doby ještě zachovala lidská paměť. Před vámi sedí u stolu člověk, vyprávíváma vzdálená doba ožívá ne prostřednictvím starého filmu, nýbrž ve vašich vlastních, současných představách. Najednou s vámi rok 1942 sedí u stolu a musíte se s ním nějak vyrovnat. Archivní materiály samozřejmě využívám taky, ale jako druhý plán.
* Bezprostřednost jste zesílil i hranými pasážemi, ve kterých vystupuje vaše vnučka Anna Flídrová. Proč jste obsadil právě ji?
            Z protekce to rozhodně nebylo. Myslím, že dráha herečky není jejím životním cílem, ale pro můj záměr byla Anička ideální. Její babička ze strany maminky se jmenovala Eismannová, pocházela z Drážďan a spolu s rodiči a sourozenci zázrakem přežila utrpení v koncentráku. Zároveň je třeba říct, že Anička je sympatické sedmnáctileté děvče. Máhnědé vlasy, tmavé oči... Ve filmu představuje židovskou dívku Luisu Gertreuerovou a těžko bych jinou lepší sehnal. Ajelikožnemám herce pro postavu Waltera, Anička alespoň cituje jeho vzpomínky.
* To jste s ní mohl natočit i rozhovor, když měla židovskou babičku. Jistě si od ní nějaké vyprávění pamatuje...
            Hnedměto napadlo. Ale rozpočet jsme od televize měli na dva díly a já do nich potřeboval dostat co nejvíc očitých pamětníků. Pak jsem ale zjistil, že zajímavých materiálů mámtolik, že by to vydalo ještě na třetí díl. Šel jsem do České televize tak trochu s prosíkem a v koutku duše jsem doufal, že mi snad další díl schválí. Věřil jsem, že uznají, že zaznamenané vzpomínky by byl hřích zahodit. Opravdu mi ten díl schválili. Dal jsem v němslovo i Aničce. Vypráví, že u nich doma se o těchto věcech nemluvilo a ona sama nepociťovala potřebu až do natáčení dokumentu o tom nějak přemýšlet. Film vlastně proměnil její smýšlení tak, jak bych si přál, aby proměnil i diváka.
* A už jste si to „nanečisto“ na některých divácích vyzkoušel?
            Loni na podzim jsem uspořádal soukromou projekci v knihovně v Chýnově. Pozval jsem na ni hrstku svých přátel. Když skončily závěrečné titulky a v sále se rozsvítilo, lidé na svých židlích seděli jako zařezaní. Stejná atmosféra vládla při schvalovačce v Praze. Nedávno mi volal známý, že film promítl v Belgii pro pozvané a oni po skončení taky odcházeli mlčky a v zadumání domů. Ohlásilo se mi už přibližně patnáct organizací, které by chtěly pořádat předpremiéry. Z Česka i Německa. Za intenzivním prožitkem z filmu stojí i podmanivá kamera Andreje Barly, komponovaná i archivní hudba skladatele Jaroslava Krčka a pečlivá práce všech zúčastněných. Vypadá to, že se nám náš záměr podařil.
* Kdy bude premiéra v České televizi?
            Pokud všechno půjde podle plánu, na obrazovkách se téměř tříhodinový dokument objeví letos v květnu.
* Nechci, abychom prozrazovali detaily filmu, protože bychom tím připravili jeho budoucí diváky o důležité momenty překvapení, které prohloubí jejich poznání. Jak film proměnil vás osobně?
            Uvědomil jsem si, že pokud někdo na někom spáchá zlo, pak účinkování zla v žádném případě nepolevuje ve chvíli, kdy zlý čin skončil. Zlo se jen promění v ubíjející pocit provinění, a dokonce se může přenést i na další generace. Když jsem mluvil s lidmi, kteří přežili holocaust, vždycky se nakonec jejich vzpomínky svezly k bolestné otázce: „Proč jsem to přežil právě já? Proč ne právě ti, kteří... “ a teď vyjmenovávali jména svých blízkých, které nesmírně milovali. Zničilo jim to celý život, protože tehdy byli dětmi. Aco je na tom nejhorší, ti lidé se pořád bojí, že se holocaust vrátí. Poznal jsem při natáčení paní, která přežila pochod smrti, a teď mána stará kolena strach z neonacistů.
* Copak by v dnešní době mohl v Evropě vzniknout nacistický stát?
            Myslím, že mohl. Takové to nahnědlé nebezpečí se okolo pomalu rodí za tiché asistence nás všech. K jeho růstu pomáháme tím, že ho podceňujeme. Neonacisty, jak u nás, tak ve světě, společnost kupodivu vždycky víc toleruje než třeba levicové anarchisty.
* Co proti tomu dělat? Vy jste natočil film, který jde pod kůži...
            Tím takovému nebezpečí nezabráním. Film se dá zastavit, zničit. Umění má sice schopnost bojovat, ale oslovuje jen citlivé lidi. Nemá šanci proměnit k lepšímu ty, kteří vyznávají nacismus. Proti takovým lidem by mohly pomoct dobré zákony a jejich uplatňování v praxi. V tom v naší republice pokulháváme. Jenomže jsou státy, kde mají zákonodárství dobré, a přece tam jsou náckové taky. Jen nevystrkují tolik růžky jako jinde.
* Mohla by pomoct víra v Boha?
            Snad. Ale jenom ta upřímná, kterou má každý sám v sobě. Je třeba oddělit víru a církev jako organizaci.
* Pokud vím, jste římskokatolického vyznání...
            Nicméně svými životními zkušenostmi jsem dospěl k názoru, že když je Bůh nanejvýš prozíravý a vševědoucí, nemůže pověřit správou svých věcí člověka. Člověk je snůška malostí a neřestí. A také dobrých úmyslů, které ale dokáže po celý život plnit málokdo. Jak může Boha zastupovat církev? Vždyť i církev měla podíl na tom, že situace Židů vyústila v takovou katastrofu. Její dějiny soužití s křesťany jsou plné útoků, ale jen na Židy. Židé křesťanům nic takového nedělali. Fungováním judaismu v praxi by se mohly křesťanské církve inspirovat. Rabín neříká, co Bůh chce, ale pouze vykládá Slovo Písma. Je nositelem tradic a musí být ženatý, aby rozuměl životu a pociťoval jeho radosti i strasti na vlastní kůži.
* Co se týká křesťanských církví, teď nejspíš máte na mysli římskokatolickou...
            Ano. To je tak pevná organizace, že kdyby se snad někdy ukázalo, že Bůh neexistuje, ona by fungovala dál.
* Přispěly k tomuto vašemu názoru také zkušenosti z filmu o holocaustu?
            Nesporně. Aještě předtím mi otevřela oči práce na filmu o Lužických Srbech. Jejich pevná víra přežila staletí poroby, protože si ji každý nesl upřímně sám v sobě a uměl ji sám předat dál. Odté doby si říkám, že když upřímně věřím v Boha,můžuse klidně modlit v lese. Navíc je to organizace, jejíž staleté dějiny jsou i krvavé. Nepotřebuju jejich monstrózní akce a drahé ceremonie, jaké dělají, kdyžmá někam přijet Svatý Otec, a pak svoje ovečky vybízejí, aby dávaly korunky do kasiček. Mněto připadá podobné, jako když se dřív konaly prvomájové průvody s hesly, fábory a alegorickými vozy. Zajímavé je, že všechny tyhle akce dělají lidé stejného typu.
* Vida, kam jsme se od vašeho filmu dostali. Co třeba na závěr nějaké novoroční přání čtenářům?
            Samozřejmě zdraví, štěstí a hlavně... aby si všichni, nejen čtenáři těchto novin, dali předsevzetí, že nebudou dělat „svinstva“. Prostě neškodit druhým. Protože když se tohle předsevzetí nedodržuje, může to skončit i tím, co ukazuje můj film. Vrolích obětí se pak v podstatě může octnout kdokoliv z nás.