28.3.2011  Zdroj:  Profit 
     Elišce Balzerové se ve společnosti zrajících kolegů Divadla Na Fidlovačce podařilo zdařile přiblížit další střípek minulosti tisíce let zkoušeného židovského národa. Bez povšimnutí ale nezůstaly ani vlastnosti, které jsou lidem společné bez ohledu na jejich víru.
     Dle skutečných historických událostí a postav napsal dramatik Karol Sidon pozoruhodnou a vyváženou hru, která zajímavě propojuje hledání pravdy v minulosti slavné spisovatelky Myriam Harryové (Eliška Balzerová) skrze skutečné vzpomínky a fiktivní hovory s otcem Shapirou (Ondřej Brousek).
      Celý příběh žije senzačním archeologickým nálezem dávných biblických svitků, které údajně starožitník Shapira padělal. Tato aféra v roce 1883 pobouřila londýnskou učenou společnost. Na pozadí této skutečnosti se odehrávají osobní dramata zainteresovaných lidí. Hlavním tématem se pak stává hledání pravdy, která se mění s individuálním přístupem jednotlivých figur.
      Slovenský režisér Juraj Deák, který již pro Divadlo Na Fidlovačce připravil například úspěšné drama Čaj u královny, tak jen potvrdil schopnost vyváženě zaujmout diváka nejen v celém prostoru jeviště, ale i v jednotlivém ztvárněním postav a jejich osobností. Chvílemi mohou postavy vyvolávat jistý pocit statičnosti, hlavní hrdinka ale ani jednou neopustí scénu. Svým projevem tak bravurně propojí jednotlivé části příběhu, s čímž jí excelentně pomáhá Ondřej Brousek. Herecké notování hlavních hrdinů vyvažuje přiměřený a inteligentní humor ostatních figur, ale i dramatické pasáže, které v divákovi mohou vzbudit rozporuplné až intimní emoce.
        Celému představení bych mohl vytknout pouze nestravitelnou délku (téměř tři hodiny), čemuž dopomáhá jednoduchost zápletky o hledání pravdy a vyrovnávání se či popírání vlastní minulosti. Nicméně hra nabízí mnohem víc, než by se zprvu mohlo zdát, a diváka obohacuje mimo jiné o drobná moudra židovské kultury. Záměr Karola Sidona může narazit na chvilková nepochopení, nicméně doufám, že to bude jen ojedinělý případ. Shapira totiž bezesporu patří k jednomu z mála aktuálních představení, které si zaslouží vaši pozornost.

(Lubomír Stejskal) 26.3.2011   bigbloger.lidovky.cz
    Obtížně představitelné v Praze, příznačné pro Jeruzalém. Příběh historicky prvního maratonu v izraelské metropoli začíná utrpením, prolitou krví a zavilou nenávistí.
    Není to příjemný úvod, ale i takovou podobu má život ve Svatém městě.
    Uspořádat maraton v jedné z nejstarších metropolí světa byl dlouholetý sen jejího starosty Nira Barkata. V úřadu je od roku 2008 a toto přání se mu včera (25. 3. 2011) vyplnilo.
     Jenomže o dva dny dříve vypadalo ledacos jinak. V blízkosti centrálního autobusového terminálu v Jeruzalémě vraždili teroristé. Výbuch zákeřně nastražené bomby připravil o život jednu ženu a způsobil zranění desítkám dalších. Štěstí v neštěstí: nedaleko právě rokovali záchranáři z dobrovolnické organizace ZAKA o pomoci Japonsku. Jednání nedokončili. Sotva se ozvala detonace, zamířili úprkem k postiženým.
     Kdyby se něco takového stalo dva dny před Pražským mezinárodním maratonem nebo Mezinárodním maratonem míru v Košicích - a kdyby měla ČR nebo SR nepřátele bojující proti její existenci takto vražedným způsobem -, jistě by se organizátoři zamýšleli nad bezpečností tak masové akce. Nejinak tomu bylo i v Jeruzalémě.
     Rozhodování nebylo jednoduché. Odložit akci by znamenalo nechat se vydírat – a tedy ustoupit teroru. Že si zrušení maratonu mnozí přáli? O tom není pochyb. I vytrvalostní běh se dá zpolitizovat. Palestinským Arabům a ortodoxním izraelským levičákům vadilo například to, že část trasy vede ulicemi ve východních čtvrtích města, které si Palestinská autonomie nároku jako své hlavní město. Nebo že se akce účastní příslušníci izraelské armády. Nebo …
     Odpor vyjádřili i antiizraelští a antisionističtí ortodoxní Židé ze skupiny Naturej Karta, jejíž členové neuznávají Stát Izrael z náboženských důvodů. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
     Pumový útok proti civilistům lidé takto smýšlející ochotně zneužijí ve prospěch vlastních cílů.
     Stranou nezůstali ani aktivisté z protiizraelského výboru Palestinian Boycott, Divestment and Sanctions Committee, kteří poslali protestní dopis firmě Adidas, jednomu z hlavních sponzorů maratonu. Levicoví konšelé zase chtěli, aby společnost stáhla svá reklamní loga umístěná podél běžecké tratě.
     Nir Barkat to naštěstí viděl jinak. Snaží-li se teror narušit náš způsob života, pak nejlepším řešením je vrátit se k normálu tak rychle, jak jen to je možné – citoval server YAHOO! News jeho slova převzatá z agentury AFP. Starosta nenechal nikoho na pochybách, že o zrušení maratonu, ostatních běhů na kratších úsecích a doprovodných akcí nemůže být ani řeči.
Den D
     A ta se zapíše pátek 25. března 2011, podle židovského kalendáře 19. adaru II roku 5771, do historických análů jako den konání prvního jeruzalémského maratonu. Akce se zúčastnilo na 10 tisíc běžců – někteří na kratších vzdálenostech polovičního maratonu, 10 km a 4,2 km – ze čtyř desítek zemí, většina samozřejmě domácích. Nechyběly ani zmatky, když vítěz mužské kategorie kdesi špatně zabočil a po odběhnutí závodu se objevil v cíli pro půlmaraton, aniž by si ovšem zkrátil trať. Starovalo se poblíž budovy parlamentu, závodníci běželi moderní částí Jeruzaléma i historickými čtvrtěmi Starého města. Zdolávali nejen nekonečné kilometry, ale také převýšení v rozmezí od 731 do 818 metrů nad mořem.
      "Dnes je vítězem celé město,“ prohlásil starosta Barkat, který sám zdolal půlmaraton. Nicméně do sportovních statistik je nutné zapsat jednotlivce. Na medailových pozicích měla drtivou převahu Afrika. V poměru 5:1 v neprospěch Evropy.
Výsledky – muži
Raymond Kipkoechh/Keňa … 34 let … čas 2h 26m 44s
Mutai Kopkorir/Keňa … 24 … 2:26:55
Kiman Njorage/Keňa … 33 … 2:27:19
Výsledky – ženy
Oda Workneshová/Etiopie … 26 … 2:50:05
Rosaline Davidová/Keňa … 35 … 2:50:06
Wioletta Kryzaová/Polsko … 42 … 2:52:21
      Tradice byla zahájena, od 25. 3. 2011 patří Jeruzalém k desítkám maratonských metropolí. A po Tiberiadě a Tel Avivu je třetím městem Izraele, kde se maratony pořádají. A navzdory nenávisti nepřátel pořádat budou.

23.3.2011   denikreferendum.cz    František Kostlán 
Organizování protestních akcí občanské společnosti proti neonacistickým demonstracím by mělo podléhat určitým pravidlům. Akce by měly být striktně nenásilné a smysl mají pouze, když je podporují i místní obyvatelé. Bydžovští Romové zasluhují poděkování za svou odvahu.
Na to, zda se akce v Novém Bydžově vydařila a splnila svůj účel, se různí pohledy i mezi signatáři iniciativy Nový Bydžov není sám!, k nimž patřím. Zjevně záleží na tom, co si kdo od této akce sliboval nebo co si kdo od takových akcí slibuje obecně.
Naše země nepatří náckům
Mně osobně v tomto případě šlo, jako vždy, o více věcí zároveň. Obecně vzato, asi nejdůležitější je upozornit veřejnost na to, že našimi městy a obcemi pochodují zastánci hnědé totality, jako by jim naše země patřila. To se díky naší iniciativě a její akci v Novém Bydžově podle mě povedlo dostatečně. Každý, kdo se o to jen trochu zajímá, dnes ví, o co v celé záležitosti šlo. (A médii prošel jen jeden mediální šum: policisté vjeli do blokády na koních, ale nikdo z těch, kteří stáli v prvních řadách, v tu chvíli na zemi neseděl.)
Důležité je však pro mě i to, jestli se podaří krajně pravicovým extremistům (neonacistům, rasistům, antisemitům, xenofobům atd.) jejich akci překazit. Právě proto, aby si nemohli myslet, že naše země patří jim. Například v roce 2008 v Plzni, kde jsem společně s mnoha dalšími demonstroval proti náckům hned dvakrát, se to jednou podařilo, podruhé nikoli. Poprvé chtěli neonacisté, rasisti, antisemité pochodovat okolo Velké synagogy, ale plzeňský primátor jim radovánky zatrhl. Z nás protidemonstrantů se tak stalo pietní shromáždění, kde byli přední i plzeňští politici z pravicových i levicových stran, katolický biskup, vrchní rabín a spousta osobností (nikoli celebrit, ale skutečných osobností). Podle Plzeňanů šlo o největší demonstraci v Plzni po listopadu 89.
Soud ovšem rozhodl, že extremisté smějí svou akci uskutečnit v náhradním termínu. V celé věci jim velmi výrazně napomohli představitelé městské části Plzeň 3 i policie. Extremisté napřed vedli projevy, v nichž se to hemžilo rasistickými a xenofobními hesly – policie a samospráva nasadily masku mlčení a tolerance. Poté pochodovali před synagogou a policie jejich akci nerozpustila ani v momentě, kdy minimálně jeden z nich na nás, kteří jsme proti nim „chránili synagogu“, pokřikoval „Židi do plynu“.
„Úspěch“ tedy vystřídal „neúspěch“.
Policie i samospráva často pomáhají extremistům
Postupem doby se přihodilo víckrát, že náckové se za pomoci některých samospráv a policie mohli producírovat ulicemi, přestože během akce zjevně porušovali zákony. Stejným způsobem se to zvrhlo v Novém Bydžově.
Normální starosta či poctivý velitel policejního zásahu by shromáždění pořádané Vandasovci rozpustil během půl hodiny, k porušení zákona tu došlo hned několikrát: štvaní proti menšinám, konkrétně proti Romům, během projevů, nošení symbolů Dělnické strany, kterou soud rozpustil jako neonacistickou a navazující na ideologii nacionálního socialismu hlásanou Adolfem Hitlerem, zahalené tváře během akce (což zákon rovněž zakazuje), šovinistická hesla během pochodu.
Že k rozpuštění akce pořádané extremisty nedošlo, je velkou prohrou demokracie, za niž může protiromsky zaměřený starosta Nového Bydžova Pavel Louda (ODS), který je evidentně nakloněn extremistům, jejich způsobům vyjadřování a „řešení“ problémů. To „dokázal“ již svým oficiálním prohlášením, kterým de facto nácky do Bydžova pozval. Název jeho prohlášení začínal slovy: „Cikáni znásilnili…“ A nevinně z této věci nevyšel ani velitel policejního zásahu, který společně s Loudou zařídil svou nezodpovědností a nekompetencí rasistickému shromáždění faktickou beztrestnost.
Bez místních lidí to nejde
A ke všemu řečenému je pro mne také velmi důležité to, aby se protirasistických akcí účastnili místní lidé. Krach protinacistického odporu v Plzni odstartovala místní židovská obec, která se dalších akcí odmítala účastnit. Hodně lidí žijících mimo Plzeň pochopitelně přestalo jezdit, včetně mě - když se nechtějí zlu postavit domácí, kterých se to týká na prvním místě, těžko pak někomu věci neznalému vykládat cosi o rasistickém či antisemitském nebezpečí. (Podrobnosti o akcích v Plzni: Jak neonacisti ke štěstí přišli, Náckové řvali Židi do plynu. Starosta Strobach z ODS opět nezasáhl)
Toto nezbytné pravidlo jsme drželi i jinde, včetně Nového Bydžova. Celé akce jsme se zúčastnili - a samozřejmě rádi - ovšem za podmínky, že s námi do ulic vyjdou místní Romové. Kdyby tomu tak nebylo, z výše uvedených důvodů bych se osobně protirasistické demonstrace v Novém Bydžově nezúčastnil. Tím nikoho k účasti nenutím (to nikdo za povinnost nemá), pouze sděluji svůj názor, pohled na věc, podle něhož se řídím.
A nutno říci, že v tomto směru byla akce v Novém Bydžově úspěšná. Protirasistického shromáždění se zúčastnilo okolo sedmdesáti místních Romů, za což jsme jim nejen poděkovali, vyjádřili jsme jim obdiv za to, že přes neustálý tlak ze strany radnice dokázali zvednout hlavu a postavit se nepřetržitému štvaní, kterého se dopouštěl na prvním místě právě Louda.
Neporušitelnou podmínkou je striktní nenásilnost akcí
A k vůbec nejdůležitějším věcem patří striktní nenásilnost odporu proti krajně pravicovým extremistům. To se v Novém Bydžově také podařilo, nikdo proti onomu společenskému patologickému odpadu (náckové, rasisté, antisemité a spol.) nezvedl ruku, mnozí z nás se naopak nechali zmlátit policisty, kteří náckům klestili cestu.
A proč je nenásilnost podobných akcí pro mě tak důležitá? Shodl jsem se s mnohými lidmi, kteří se podobných akcí účastní, že jediným skutečně účinným prostředkem proti extremistům je nenásilný odpor na místě, nejlépe blokáda trasy pochodu. Ta je vyjádřením občanské neposlušnosti a protestu proti tomu, že stát i samospráva tolerují porušování pravidla, že svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhého – právě toho se totiž náckové a spol. dopouštějí.
Nezabraly akce, kdy se pořadatelé a samospráva snažili město vylidnit a umožnit tak náckům absolutně volný průchod. Za tímto přístupem stojí omyl, že extremistů si tak nevšimnou ani média, ani nikdo jiný a vše proběhne takříkajíc za zavřenými dveřmi. Média ovšem informovala i o těchto akcích – sice mnohem méně a umírněněji, ale i tak to v některých médiích vyznělo tak, že náckové jsou hodní hoši, kteří nikomu nevadí.
Spokojeni s tímto stavem však nebyli ani extremisté, protože ti si od své akce slibovali velký mediální humbuk – o ten jim při jejich akcích jde, nikoli o řešení problémů. Jejich taktika tedy velela k následné radikalizaci. Poté, kdy je ostatní ignorovali, následoval vždy nějaký násilnický čin, kterým na sebe lépe upozornili a vzbudili pozornost médií: například útok zápalnou lahví ve Vítkově, pokus o pogrom Romů v litvínovském Janově apod. Ustupování zlu tak s sebou, celkově vzato, přineslo více násilí, nikoli méně, jak si organizátoři „prázdných měst“ představovali. K tomuto poznání ovšem stačilo nahlédnout do historie a snaha se z ní poučit.
Špatný je i protipól prázdných měst, tedy pokus o vysloveně násilné zastavení pochodu krajně pravicových extremistů. Veřejnost to pak, někdy oprávněně, vnímá jako bitky dvou násilnických skupinek, nikoli jako oprávněný odpor proti zastáncům totality.
Na nenásilný odpor máme ústavou dané právo
Na prvního máje mají náckové opět pochodovat, tentokrát jihomoravskou metropolí Brnem. (Viz V Novém Bydžově policie razila cestu neonacistům, v Brně jim prý pšenka nepokvete...) Ideální by bylo pokusit se i v Brně o nenásilný odpor proti organizátorům extremistické akce z Dělnické mládeže a jejich souputníkům z militantních neonacistických iniciativ Národní odpor a Autonomní náckyonalisté. A to opět na způsob pasivní rezistence, kterou praktikoval Mahátma Gándhí, aniž by se ohlížel na to, zda se – údajně – dopouští přestupku či porušení zákona. Jedině tak se tomuto obdivuhodnému muži podařilo „pohnout zeměkoulí“.
Kdo má o právu na nenásilný odpor (pasivní rezistenci) pochybnosti, nemusí se jej samozřejmě účastnit – to je každého věc, nikdo z nás nemá za povinnost účastnit se něčeho, s čím nesouhlasí. A nikdo druhý nemá právo mu to vyčítat. Každý máme právo na svůj názor a každý máme nastavené „hranice snesitelnosti“ trochu jinak.
Avšak lidem, kteří zdůvodňují svou nechuť vůči pasivní rezistenci tím, že není správné porušovat zákon, si dovoluji připomenout, že blokádou se sice účastník v očích policie dopouští přestupku, ale podle Ústavy ČR mají občané právo „postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod…, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny". (Listina základních práv a svobod, hlava třetí, článek 23.)
Jestliže policie naprosto ignoruje několikeré porušení zákona extremisty a nechá je projít sociálně vyloučenými lokalitami, nesporně tím znění tohoto článku ústavy naplňuje.
V Listině stojí dále i tato slova: „Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“ (Článek 24.)
Nesmí být na újmu, ale velmi často je – i „díky“ některým samosprávám a policii, chce se dodat.
Máme tedy právo za určitých okolností dát přednost Ústavě České republiky před tím, jak si zákony vykládá represivní orgán (policie). Ústava je nad běžnými zákony a osobně věřím, že Ústavní soud tento pohled na věc v konkrétních případech, počínaje Novým Bydžovem, potvrdí.

Centrum Simona Wiesenthala žádá Švédsko, aby platilo ochranu svých Židů
16. 3. 2011 
Vysocí činitelé Wiesenthalovy organizace, kteří absolvovali týdenní návštěvu Malmö a Stockholmu, přičemž zde sbírali fakta, obvinili vládu, že nutí židovskou komunitu platit ekvivalent někdejší „židovské daně“. Požadují totiž, aby komunita hradila většinu bezpečnostních opatření, včetně zábran před synagogami: ty mají při bohoslužbách bránit útokům.
Židovská komunita je ve Švédsku v nebezpečí, říká Centrum Simona Wiesenthala. 
„Švédská bezpečnostní služba identifikovala přes 400 islámských radikálů a neonacistů,“ říká rabín Abraham Cooper, zástupce děkana Wiesenthalova centra ve stanovisku, vydaném v úterý ve Stockholmu. „Když k tomu přidáme celosvětovou hrozbu sebevražedných teroristů pracujících jednotlivě, jsou Židé primárním terčem pro zločiny z nenávisti a teroristické útoky.“ 
Zástupci centra se v Malmö setkali se s hlavními politickými představiteli, s reprezentanty židovské a muslimské komunity, i s hlavními představiteli strážců zákona. Centrum Simona Wiesenthala navíc už loni v prosinci vydalo oficiální bezpečnostní zprávu pro Židy, kteří by případně cestovali do tohoto třetího největšího švédského města – poté, co zde prošel bez povšimnutí příval antisemitských útoků. 
Ve svém středečním dopise starostovi Malmö, Ilmarovi Reepalu, požádal také Dr. Šimon Samuels, ředitel oddělení mezinárodních vztahů v Centru Simona Wiesenthala, o telefonní linku pro oběti zločinů z nenávisti. Tato linka by měla být hrazena z městských zdrojů. Dále požádal o monitoring a samostatnou vyšetřovací jednotku pro oblast zločinů z nenávisti a o vládní podporu ochrany rizikových náboženských institucí. 
Samuels dále ostře kritizoval starostovy komentáře, jež následovaly po úterním setkání. Reepalu poukázal na „vliv mocného Centra Simona Wiesenthala“ a prohlásil, že mu kritika připomíná konspirační teorie namířené proti Židům ve 30. letech 20. století. 
V Malmö žije asi osmisetčlenná židovská komunita. Celkový počet obyvatel města (cca 300 00) zahrnuje i velkou komunitu imigrantů, převážně muslimů. 
V roce 2009 bylo v Malmö registrováno asi 400 antisemitských útoků – více než polovina celkového počtu zločinů z nenávisti ve městě. 
V roce 2009 se hrál v Malmö zápas tenisového Davis Cupu mezi Švédskem a Izraelem před prázdným stadiónem – kvůli bezpečnostním rizikům po vzrůstu antiizraelských protestů během války v Gaze.