10.1.2013  ZDROJ:  denik.cz
Kaplice, Izrael – Jak vyučovat o holocaustu. Tak se jmenovalo mezinárodní školení, kterého se ke konci minulého roku zúčastnil učitel kaplického gymnázia Jaroslav Král ve státě Izrael. O této zemi hodně četl i slyšel, ale nikdy v ní osobně nebyl.
"
To se však změnilo 20. října, kdy se sešel na pražském letišti Václava Havla s dalšími devatenácti kantory z České republiky, kteří byli pozváni do hlavního města Izraele Jeruzaléma. Školení se uskutečnilo v památníku Jad Vašem, který patří mezi špičkové světové instituce věnující se problematice holocaustu.
„V průběhu desetidenního semináře jsme poznávali nové přístupy ve vyučování tohoto tématu a získávali nejnovější informace k dějinám holocaustu," uvedl Jaroslav Král. „Součástí našeho pobytu bylo také poznávání židovské a arabské kultury a následná snaha pochopit neklidných a krvavých šedesát čtyři let existence státu Izrael, který je rozlohou čtyřikrát menší než Česká republika a většinu povrchu tohoto státečku pokrývá poušť."
První věc, která podle slov kaplického učitele návštěvníka této země zarazí, je multikulturní charakter dvou nejvýznamnějších měst Jeruzaléma a Tel Avivu. „V ulicích těchto metropolí uslyšíte desítky různorodých jazyků prakticky ze všech států světa. Zvláštností Izraele je také fakt, že pokud vám v těle koluje židovská krev, máte židovskou matku či jste konvertovali k judaismu, automaticky máte právo na získání izraelského občanství. A jelikož je v uvozovkách židovský stát se svými občany velmi solidární, čekalo by vás po přestěhování zajištěné ubytování, sociální podpora a bezplatná výuka hebrejštiny."
Další zajímavostí je vojenský charakter Izraele. „Při procházce Jeruzalémem každý turista narazí na desítky i stovky příslušníků izraelských ozbrojených sil, kteří dohlížejí na pořádek a hlavně bezpečnost izraelských měst. Vojenská služba je totiž v Izraeli stále povinná," líčil Jaroslav Král. „Chlapci a děvčata odcházejí v 18 letech na tříletý, respektive dvouletý vojenský výcvik, který jim kromě fyzické a psychické zdatnosti dodává i nezbytné historické povědomí o dějinách a utrpení židovského národa."
Kdo si myslí, že se mladí Izraelité chtějí vojenské službě vyhnout, je na omylu. Taková snaha je zde naprosto minimální. „Dá se říci, že zde funguje naprosto opačný trend. V čím elitnější vojenské jednotce mladý branec slouží, tím je následně více respektován ve společnosti. Jelikož armáda hraje v Izraeli dominantní roli, musí také respektovat jisté módní zákonitosti," zmínil Jaroslav Král.
Největší překvapením je, jak chodí ustrojené mladé příslušnice ozbrojených sil. „Není výjimkou, když potkáte dospívající dívku v uniformě, která má na nohou populární žabky, přes rameno kabelku dle poslední módy, v ruce iphone a druhé rameno zdobí nejmodernější samopal. I takovéto momentky patří do dnešního Izraele."
Přesto se branná povinnost netýká všech občanů státu. Výjimku donedávna měli vyloženě ortodoxní Židé, jenž dbají na přísné dodržování všech náboženských předpisů a svůj život zasvětili studiu teologie a filosofie. „Zajímavostí je také fakt, že i když tito židovští vzdělanci nemají zaměstnání a neplatí daně, protože neuznávají stát Izrael, jelikož čekají na příchod mesiáše, dostávají státní podporu. Při návštěvě ultraortodoxní čtvrti v Jeruzalémě tak mají mnozí turisté pocit, že se vrátili o jedno století v čase nazpět. Tradice, náboženské předpisy a styl oblékání totiž nebyly změněny již více než sto let," řekl Jaroslav Král.
Proč Izrael vystupuje velmi agresivně vůči Palestincům a zejména vůči Íránu? To je otázka, na kterou Jaroslav Král hledal u Izraelců odpověď. Je ji nutné hledat v nedávné minulosti. „Adolf Hitler již na počátku dvacátých let 20. století přišel s myšlenkou vyhlazení veškerého Židovstva v Evropě. Netrvalo ani dvacet let a Hitler se svými spolupracovníky začal tento obludný plán realizovat. Jestliže obdobnou rétoriku používá íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, je podle Izraelců pouhou otázkou času, kdy by mohlo dojít k opakování historie, a proto je nutné tomuto historickému repete předejít," vysvětlil Jaroslav Král."

17.12.2012  Zdroj:  Brněnský Metropolitan   Historie Brna   Markéta Žáková 
TENKRÁT V BRNĚ
Po více než 800 let spoluvytvářela a obohacovala tvář města Brna i celé Moravy židovská kultura. Ale mnohatisícová židovská komunita, těšící se za první republiky neomezenému rozkvětu, byla smetena apokalypsou druhé světové války. V roce 1941 žilo na území protektorátu více než 88 tisíc židovských obyvatel, z toho v Brně asi 12 tisíc. Do konce války bylo jen z Brna deportováno do Terezína a Minska více než 10 tisíc lidí, z nichž přežilo pouhých 670 osob. Děsivá statistika končí v dubnu 1945, kdy bylo na území jihomoravské metropole evidováno pouhých 804 osob židovského původu, tedy asi 6,5 procenta původního počtu. Dalšími oběťmi nesmyslného vyvražďování na základě zrůdných rasových a sociálních teorií se stali také Romové, postižení lidé či homosexuálové. Že je třeba památku obětí nacistické zvůle neustále připomínat, velmi výstižně vyjádřil spisovatel Arnošt Lustig, když řekl: „Ty hrůzy jsou nevýslovné, a právě proto o nich musíme mluvit.“ V 90. letech minulého století pak napadlo německého umělce Guntera Demniga, jak o „nevýslovném“ promluvit originálním a symbolikou naplněným způsobem.
V roce 1995 vsadil do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně první tzv. Stolpersteine - malé krychle z betonu o hraně 10 centimetrů, kde je připevněna mosazná destička s údaji o oběti nacistické genocidy. „Kámen paměti“ či v doslovném překladu „kámen, o který je možno zakopnout“ (stolpern - klopýtnout, zakopnout; stein - kámen) je umístěn před posledním bydlištěm oběti a symbolicky je v něm obsažen její osud. „Zakopnutím zastavený“ současník má možnost se ke kameni sklonit, poklonit se tak oběti a zamyslet se - nad cenou člověka i lidství, kterého jsou někdy ochotni se ze zbabělosti a lhostejnosti vzdát i „slušní lidé“.
Myšlenka na originální a pro všechny dostupné - i když miniaturní - památníky obětem nacismu nalezla širokou podporu a dnes už bylo instalováno přes 30 tisíc kostek ve stovkách evropských měst, mezi nimiž je i Brno. Kostky ve veřejném prostoru se tak stávají stálou připomínkou nacistických zločinů a jasně také deklarují stanovisko města, jeho vedení a jeho obyvatel k válečným masovým vraždám, rasismu a všem ostatním formám lidské nesnášenlivosti.
„Vracejí se“ i Brňané
V České republice byly Kameny zmizelých poprvé instalovány na pražském Josefově, později se přidávala další česká města a v červnu 2010 Gunter Demnig společně s představiteli Židovské obce Brno a příbuznými obětí položil prvních 8 kostek před domy deportovaných lidí na Bratislavské, Hybešově a Plotní v Brně.
O rok později přibylo dalších 26 kostek opět na Bratislavské a dále na Štěpánské, Žampachově, Vlhké a Táborské. A letos 29. října bylo do chodníků na Vlhké, Orlí, třídě Kpt. Jaroše, na Malinovského náměstí a na Jakubském náměstí uloženo zatím posledních 13 kamenů. Jak však zdůraznil garant projektu Stolpersteine v Brně Boris Barak Selinger, pamětní kameny se budou v Brně ukládat každoročně a zájemci o položení kamenů se jmény svých umučených příbuzných se mohou obrátit na Židovskou obec Brno, třída Kpt. Jaroše 3 (tel.: 544 509 522).

30.12.2012   Zdroj: ct24.cz  Varšava -
Už jen necelého čtvrt roku zbývá do otevření jednoho z nejvýraznějších projektů Varšavy - obřího Muzea polských Židů. Moderní budova stojí na místě někdejšího ghetta, odkud jich za války odešlo na smrt skoro 400 tisíc.
Varšavské Muzeum polských Židů poutá velkou pozornost. Stavět se začalo v létě 2009, teď je těsně před dokončením. Nákladnou stavbu dávají dohromady polské firmy, projekt ale vymysleli finští architekti. Pracuje hodně se sklem, světlem i otevřeným prostorem.
Budova muzea stojí na symbolickém místě – právě tady za války vypuklo židovské povstání ve varšavském ghettu. Jádrem muzea bude výstava o Židech v Polsku. Kulturu polských Židů připomene velká dřevěná synagoga v centru budovy. Nebude se ale jen vzpomínat. V budově se plánují konference, projekce, koncerty i přednášky pro děti.
Nové muzeum otevře své brány prvním návštěvníkům už zhruba za tři měsíce, naplno a se všemi výstavami pak v prosinci 2013. Cena moderního muzea není malá - budova i stálé výstavy stály v přepočtu skoro 2 miliardy korun. Platí je varšavská radnice, polská vláda i soukromí sponzoři. Podle vedení muzea se ale investice vyplatí. Ročně počítá s návštěvou až 500 tisíc lidí.

21.12.2012   chrudimskenoviny.cz   
Literární noviny - Když mi Ježíšek nadělil vytoužené jízdní kolo Eska, první moje jízda na něm vedla do Chrudimi. Nebo jsem jezdil motoráčkem přes Moravany kouzelnými zastávkami Tuněchody, Vejvanovice, Topol.
       Město leželo na vršku jako šlehačka na švestkovém koláči. Prochodil jsem je celé a probádal zákoutí tolik odlišná od mých rodných humen. Plno příbuzných a známých. Maruška a její manžel, slavný dirigent místního jazzbandu, který každý týden vykouzlil z hotelu Centrál středisko lidové zábavy. Jejich dvojčátka k nerozeznání, která jsem vyklopil divokou jízdou v podloubí náměstí. Město vonící kulturou, plné památek a jakési vlídné melancholie. Pobýval jsem v Chrudimi často. Ale židovský hřbitov jsem nikdy nenavštívil. Nikdy mě ani nenapadlo, že město zdobené vítězným barokem má svoji skrytou bolest. Byl jsem ještě velmi kadeřavý.
       Teď jsem byl pozván, abych navštívil židovský hřbitov a mohl vzpomenout na ty, kteří svůj hrob nemají, kteří se poztráceli v koncentrácích a jiných továrnách smrti. Občané města se rozvzpomněli po sedmdesáti letech na své zmizelé spoluobčany. Hřbitov?! Místo bez paměti. Neúrodný kus zplaněné země obehnané rozpadávající se zdí. Uprostřed blátivého pozemku zakrytá silueta pomníku, který se bude odhalovat. Smutek. Větrný chlad nevlídný a nehledící na pietu chvíle. Stovka čekajících, vlídné projevy, kadiš za mrtvé. Osmdesát svící za nepřítomné. Sedím vedle rabína a jsme si tak podobni. Hrudky sněhu, pomalé a podobné dranému peří, nám sedají na vousy. Důstojný rabín mě laskavě drží za ruku.
       Sníh padá i na mé dva stromy střežící branku zahrádky. Namodralý smrk a divoce rozeklaná borovice, kterou mi kdysi jako povyrostlé miminko věnoval finský přítel. Vstupuješ a nevíš, ani vědět nepotřebuješ, který je blíže slunci, který má větší právo růst a skýtat úkryt ptákům, chránit dům před větrem. Jsou rovnocenné. Víra je pokora. Jistota, že nad námi, nad naší dočasností, je tvořivá síla, vůle znající smysl věcí. Smysl, který se chvatem a nepozorností ztrácí a rozmělňuje v denních rozmíškách a povrchních soudech. Jdeme ruku v ruce s rabínem a jeho doprovodem na slavnostně vystrojenou radnici, kde je připraveno pohoštění, abychom se mohli zastavit, pozdržet čas a uvědomit si do důsledků, že jsme bohatší o návštěvu spoluobčanů, kteří se našimi spoluobčany po tolika letech teprve stávají. Zlomek času, který je nám vyměřen, můžeme plně věnovat vzpomínce a víc než to, oslavě života, který by byl, kdyby nebylo nenávisti.
        Na velikém stole občerstvení. Všemi barvami hrající pochoutky a v koutku skromný košer. To nás rozdělilo. Rabín, poslušen své víře, si pochutnává na skromné nabídce, já s jinými nevěrci nevím, co dřív. Je mi najednou líto blahobytně vyhlížejícího talmudisty. Zase mám dojem, že se Židům ubližuje. Že se jim křivdí. A že si tím jsou vlastně sami vinni. Zdá se mi, že by Karolek strašně rád sáhl po osmaženém řízku, že by rád pozapomněl na zákazy dělící ho od nás, obžerných bezvěrců. Naložil jsem si tak trochu ze soucitu trochu humusu. Se zlatavým řízkem chutnal docela dobře. Bylo by to nádherné, kdyby nás rozdělovala jen záliba v gastronomii.
          Přívětivý pan starosta, náš hostitel s ozdobným řetězem na krku, si nás pozorně hleděl, a z cédéčka zpíval Jackson: „Všichni jsme stejní!“ Město se obílilo, zesvětlalo a zhezklo. Odhalený pomník osmdesáti odvlečených a zabitých dostal vlídnou čapku a kamínky z okolí jako by nahrazovaly dávno zchladlá srdce, tolik toužící bít a milovat.