Zdroj: MAGID - UZŽNO Bratislava
Politika, ktorú robila Margaret Thatcher, polarizovala. Tak ako ona sama. Ale Židia vo Veľkej Británii bez ohľadu na svoju politickú orientáciu vedia, že  na Downing  Street číslo desať  nikdy nemali lepšieho priateľa.
„Nikdy som nerozumela antisemitizmu“, napísala slávna politička vo svojich pamätiach.  A to odlišuje pani Thatcherovú od mnohých jej predchodcov. V britskej politike totiž – a to tak u Toryovcov, ako aj u Labouristov – boli predsudky a antipatie voči Židom tradíciou. Margaret Thatcher bola iná.
To súviselo aj s jedným hlboko zakoreneným zážitkom z jej detstva. Keď mala Margaret Hilda Roberts  trinásť rokov, vzali si jej rodičia do rodiny  židovské dievča z Viedne. Písal sa rok 1938  a to, čo 17-ročná slečna referovala o pomeroch v rakúskej vlasti, malou Margaret otriaslo.  Výsledkom bol celoživotný pocit solidarity s prenasledovanými Židmi (a hlboká nedôvera voči Nemcom). Blízkosť k židovskému národu determinovala aj Thatcherovej politickú kariéru – a to od samého začiatku.
Môj druh ľudí
Jej volebný okrsok Finchley na severe Londýna  mal vysoký počet židovských obyvateľov – „môj druh ľudí“, ako zvykla hovoriť. V Konzervatívnej strane vyhľadávala Thatcherová blízkosť židovských kolegov. Ako premiérka neskôr povolala do vlády toľko Židov, ako žiadny iný premiér pred ňou či po nej.  Jedným z jej najbližších poradcov bol britský vrchný rabín Immanuel Jakobovits, pôvodom z východného Pruska, ktorý bol na Thatcherovej návrh povýšený kráľovnou do šľachtického stavu.
Margaret Thatcherová bola prvým britským premiérom, ktorý navštívil Izrael. Stalo sa tak v roku  1986.  Jej sympatie však patrili židovskému štátu už dávno predtým.  Jeden pro-arabský  vysoký úradník ministerstva zahraničných vecí ju aj preto označoval za „rukojemníčku sionistov“ . Určite narážal aj na to, ako Margaret za čias svojho ministrovania v kabinete Edwarda Heatha v roku 1973 kritizovala premiéra, pretože počas jomkipurskej vojny  odmietol Izraelu pomôcť dodávkou prepotrebných vojenských náhradných dielcov.
Vo veku 87 rokov teda v pondelok neodišla len legendárna postava svetovej politiky, ale aj niekto, komu právom patrí označenie „ger zedek“ – spravodlivá nežidovka.  Aleha HaSchalom.
(Podľa textu Michaela Wuligera spracovala Lucia Kollárová)

25.4.2013  Zdroj:  idnes.cz - blog  
Přenos traumatu holokaustu na další generace
Posttraumatický stresový syndrom vzniká při náhlých, život či osobní integritu ohrožujících událostech. Tuto událost může zažít jedinec, či někdo z jeho blízkých. Tímto stavem se v jistém smyslu zabýval již po první světové válce Sigmund Freud, který zjišťoval okolnosti, které způsobily postižení některých vojáků, kteří trpěli jak psychickými, tak fyzickými problémy, přestože neutrpěli žádné zranění. Poprvé byl tento syndrom klasifikován až v USA po válkách v Koreji a Vietnamu.
       Přeživší holokaust a často i jejich potomci v dalších generacích bývají vystaveni mimořádné a kombinované zátěži: objevují se příznaky depresivní, psychosomatické a poruchy vztahů. Tyto příznaky jsou ovlivnitelné zejména skupinovou psychoterapií. Nejúčinnější je skupinové prožívání soudržnosti, pocit bezpečí, přijetí, ztráta pocitu odlišnosti a zejména zbavování se pocitu viny.
       Naštěstí vlivem psychoteraie a vlastního úsilí zejména uměleckého a zapojení se do společenského dění, přichází po posttraumatickém syndromu "posttraumatický růst".
       V USA vyšla v roce 1979 kniha Děti holokaustu od Heleny Epsteinové, která se narodila rodičům, kteří po válce emigrovali z Československa. "Druhá generace" po hlokaustu tuto knihu přijala s nadšením, protože kniha popsala jejich generační pocity. U nás se odkrytí této společenské problematiky kvůli totalitnímu antisemitismu opozdilo až do devadesátých let minulého století.
        Kniha popisuje situaci v USA, která je poměrně odlišná od zemí východního bloku, kde přece jen mladí žili poněkud jinak a se spoustou omezení.
      Většina přeživších holokaust často ztratila celou rodinu. Po válce pokud neemigrovali se většinou vrátili do nastupující nové totality. Někteří se stali aktivními či sympatizujícími s novým řádem v naději na lepší zítřky. Někteří z vděčnosti k osvoboditelům z východu. Jejich potomci se stali často jedinými pokračovateli rodu, ke kterým se upínaly veškeré naděje a očekávání.
        Nová totalita pinesla opět pronásledování. Někteří přeživší si hned po válce pozměnili jména na nežidovsky znějící. Vlna poválečné emigrace často znemožnila si najít partnera, který měl podobnou zkušenost a tím i větší pochopení. Manželství s křesťanskými partnery byla často problematická, protože hradba mlčení a společenská atmosféra znemožňovala porozumění.
        Další vlna emigrace v roce 1968 snížila počet partnerů se stejnou zkušeností a historií na minimum. Atmosféra ve společnosti přituhovala, sdílení hrůzných zážitků a porozumění ze strany majority bylo nadále nemožné.
       Trauma znamená v řečtině "zranění". Bez rozdílu byli všichni Židé v Evropě za druhé světové války ohroženi na životech jen pro samu svou existenci, pro svou rasu. Trauma emigrace a obavy a pocit viny za osud blízkých, kteří zůstali, se neobešlo bez následků na psychice. Nikdo si zde nemohl byl jist zda přežije zítřek a mohl být kýmkoli beztrestně zavražděn. Osudy mnohých závisely na postoji společnosti či na spoluobčanech ochotných riskovat život při ukrývání či pomoci svým židovským spoluobčanům.
        To vše nemohlo projít bez následků na psychice i tělesné schránce. Otřesený jedinec ztratil schopnost plánovat budoucnost, převládá u něj strach z neznámého, ndostatek sebedůvěry a pocit bezmoci.
Projevují se specifické psychologické mechanismy:
- projektivní identifikace - jedinec probouzí v nenáviděné skupině právě takové jednání, z něhož ji obviňuje. Rodiče, oběti holokaustu, o svých zkušenostech nemluví, děti však vnímají to nevyslovené "něco", co mechanismsc projektivní identifikace přenáší do dalších generací.
- zachraňování světa a hledání řádu - záměrem holokaustu bylo zničit nejen těla, ale i duše, smysl lidské existence, což se částečně podařilo. Sledování řádu je odedávna náplní židovské existence, a to již od demokratického přijetí řádu, deseti přikázání, celým národem na Sinajské poušti při východu z Egypta.
Již od doby, kdy Židé mohli vykonávat profese - lékař, právník, novinář, pomáhající profese - snažili se vědomě uvádět do světa prvky řádu a porozumění pro lidskou odlišnost. Děti přeživších se těmto profesím věnují častěji, než odpovídá demografickým pravděpodobnostem. Výběr povolání je také součástí posttraumatického růstu.
Nejen u druhé generace se objevují mnohem častěji tyto tendence:
- výměna generačních rolí - děti pociťují odpovědnost za rodiče, který přežil hrůzy války a ztratil často všechny příbuzné. Druhá generace téměř nemá prarodiče a navíc ani neexistují hroby zavražděných členů celé širší rodiny. Často dochází až k symbiotickému spojení s přeživším rodičem, což znemožňuje vytvoření plnohodnotných přátelských a partnerských vztahů.
- identifikace s agresorem - oběti často přijmou chování agresora, včetně jejich potomků. Oběť také může setrvávat v identifikaci s rolí, do které byla uvržena agresorem, což jí umožňuje rozdělení světa na dobro a zlo.
- traumatofilie - objevují se sebedestruktivní impulsy v několika generacích těch, jimž byla zkáza určena.
- porucha jako přirozená odpověď zdravé duše, poškození jako norma - poruchy následující po prožitku holokaustu jsou reakcí citlivého člověka na situaci vymykající se přirozenosti a lidskosti. Primární patologie není v oběti, ale v onom patogenním traumatu.
- smrt je téma nadmíru vábivé - je třeba vzbudit v trpících přirozenou sebezáchovu. Tím se vyvede agrese ven, k sebeobraně a ne dovnitř, k sebedestrukci. Jedinec se poté nebojí vyjádřit "spravedlivý hněv".
- potřeba smyslu a potřeba viny - jednou z primárních potřeb člověka je potřeba smyslu. Rodiče jsou pro dítě nejvyšší autoritou a pokud neplní plně své funkce, dítě to pociťuje jako svou vinu. Aby uspokojilo potřebu smyslu, prožívá své trápení jakožto trest za provinění. Vina je únosnější nežli nedostatek smyslu.
- hlad těla a duše - dominantní potřebou přeživších byla v koncentrácích potrava, nasycení. Velké téma v rodinách přeživších je jídlo, potřeba nasycení dítěte, hubeného dítěte. Když pláče, prvotní je jídlo před laskáním.
Mnoho jedinců se s problémy dokázalo vypořádat samo. Psychoterapie je požehnáním pro potřebné, nejlépe s psychoterapeutem, který má podobnou zkušenost. V západním světě, kde ve společnosti bylo možno otevřeně hovořit o minulosti a Židé mohli sdílet s ostatními své prožitky, přirozeně probíhalo vypořádání se se zkušeností holokaustu.
Zdroj:
Klímová H., Roubalová Kostlánová V.: Transgenerační přenos traumatu a možnost uzdravování - zkušenost se skupinovou terapií pro potomky obětí holokaustu

19.4.2013   ct24.cz  Vratislav Maňák
Varšava – Když se na jaře roku 1943 blížila oslava čtyřiapadesátých narozenin Adolfa Hitlera, chystal pro něj vůdce jednotek SS Heinrich Himmler zřejmě nejzvrácenější narozeninový dárek v dějinách: vyčištění okupované Varšavy od židovského obyvatelstva. Nakonec se ale zřejmě musel spokojit s dortem. Židovské ghetto se totiž před rovnými sedmdesáti lety, 19. dubna 1943, postavilo na odpor. Vypuklo povstání, které dnes platí za jeden z nejvýznamnějších projevů protinacistického odboje během druhé světové války.
"Bojovali jsme, abychom prodloužili životy obyvatel ghetta o den, dva či pět," vzpomínal později jeden z vůdců povstání Marek Edelman – vedle něj židovský odpor přežilo pouhých devětatřicet lidí. "Bylo nás jen asi 220. Dá se tomu vůbec říkat povstání? Šlo o to, zvolit si způsob smrti."
Varšava, židovská metropole Evropy
Už před vypuknutím druhé světové války žilo v polské metropoli asi 400 000 Židů. Tvořili tak bezmála třetinu městského obyvatelstva, což Varšavu dostalo mezi ostatními evropskými sídly na první příčku v počtu židovských měšťanů; více Židů tehdy žilo jen v New Yorku.
Situace se radikálně změnila po německé okupaci Polska; nacistické vedení nařídilo soustřeďovat polské Židy do ghett ve velkých polských městech. V případě Varšavy velikost ghetta netvořila ani jednu desetinu rozlohy metropole, ale v její severní části vyčleněné jen pro židovskou rasu žilo v krizových podmínkách 37 procent obyvatel města. V dobách největšího využití se v ghettu tísnilo až 540 000 obyvatel. Přelidnění, nedostatek hygieny, extrémní hladomor a odepírání základních léků mělo za následek smrt asi 100 000 Židů ještě před začátkem deportací do táborů smrti. Ty začaly 22. července 1942, denně pak do vyhlazovacích táborů odjíždělo 6 000 Židů, nejčastěji do Treblinky.
Rozhodnutí deportovat zbylé Židy do vyhlazovacích táborů padlo v lednu 1943, kdy nacistické jednotky vpochodovaly do židovské čtvrti. Nikdo se ale do transportu nepřihlásil a Němci se po dvou dnech partyzánských útoků stáhli. Židé se začali připravovat na ozbrojený boj; už od podzimu předchozího roku fungovala v přelidněné čtvrti Židovská bojová organizace. Nyní začaly v ghettu vznikat bunkry a spojovací chodby, asi 220 bojovníků bylo vyzbrojeno revolvery, několika sty granátů, pár puškami, pouhými dvěma minami a jediným samopalem – to vše si dokázali obstarat v árijské části města.
"Nálada uvolněná, rytířská, vpravdě esesmanská"
Vlastní povstání začalo 19. dubna 1943 na židovský svátek Pesach, kdy nacisté zaútočili s cílem definitivní likvidace varšavského ghetta. V té době se tísnilo v ghettu okolo 60 000 obyvatel. Vedoucí organizátor holocaustu Heinrich Himmler chtěl vyhlazení židovské čtvrti věnovat Adolfu Hitlerovi k padesátým čtvrtým narozeninám (20. dubna), Varšava se měla stát "judenfrei".
Postup ale neprobíhal podle německých představ. Židé kladli výrazný odpor, útočili střelbou i Molotovovými koktejly, a dařilo se jim tak oponovat pancéřovým vozům, dělostřelectvu, kulometům a samopalům, se kterými do ghetta nakráčeli nacisté spolu s pobaltskými žoldáky.
Nacistické vedení v čele s SS-Gruppenführerem Jürgenem Stroopem nakonec povstání potlačilo, a to až po třítýdenním vypalování a bombardování ghetta. Židé, kterým se nepodařilo utéct, byli buď na místě zastřeleni, nebo deportováni do Osvětimi. Za oficiální konec bojů se považuje zničení synagogy 16. května 1943. Na oslavě si Stroop poznamenal: "Nálada uvolněná, rytířská, vpravdě esesmanská."
Na místě ghetta vzniklo sídliště
Během židovského povstání nacisté zabavili 4,4 milionu zlotých a tisíce v dalších měnách, také rodinné zlato a šperky. Asi 7 000 Židů bylo okamžitě zastřeleno a na 50 000 deportováno do Treblinky. Mrtvých na straně německé bylo asi jen 200, Stroop však přiznával pouze 16 padlých Němců. Varšavské ghetto bylo srovnáno se zemí a v jeho ruinách gestapo pořádalo popravy odbojářů. Do budoucna zde okupanti plánovali vystavit moderní čtvrť. Po válce ruiny ghetta překryl asfalt a na většině jeho území vyrostlo sídliště Muranów.
Asi čtyřicítce bojovníků ŽOB se podařilo z ghetta na sklonku bojů uprchnout kanály na árijskou stranu. Část z nich vytvořila partyzánské oddíly, ostatní vstoupili do polských jednotek a někteří později bojovali ve Varšavském povstání v roce 1944. Celé povstání ve varšavském ghettu tak položilo základy širšímu polskému odporu, ačkoli se jenom 12 přeživších židovských bojovníků dočkalo konce války.
"Z hlediska globálních válečných střetů i počtu zúčastněných může historie považovat celý konflikt za zanedbatelný, avšak povstání ve Varšavě představuje největší židovský kolektivní odpor za 2. světové války s ohromným morálním dopadem," poznamenal Jan Plachý z Vojenského historického ústavu.

Zdroj: iDnes 20. dubna 2013  7:02
Slavnostní otevření synagogy v Nové Cerekvi na Pelhřimovsku se odehraje letos na podzim. Přijedou na něj Židé z celého světa. V jedné z významných evropských památek zatím pracují restaurátoři.
Architektonicky unikátní stavbě hrozil zánik. Zachránilo ji ale několikaleté úsilí občanského sdružení vzniklého kvůli její obnově.
"Naše snaha za obnovu synagogy začala v roce 2005, kdy můj nyní už zesnulý manžel začal opravovat dva židovské kostely díky dvoumilionové dotaci od ministerstva kultury. Začali jsme shánět peníze, oslovovat instituce a židovské obce po celém světě," vzpomněla předsedkyně Sdružení pro synagogu v Nové Cerekvi Libuše Hodíková.
Klíčová pro kompletní obnovu ale byla až desetimilionová dotace získaná v roce 2010 od EU. To vše v rámci projektu Federace židovských obcí 10 hvězd - Revitalizace židovských památek.
"Opravuje se fasáda i vnitřní prostory, kde vzniklo také sociální zázemí. Střecha se sice dělala po revoluci, ale teď se musela renovovat. Vznikly i kopie původních lavic a na své původní místo se vrací také hodiny. Zbývá dokončit venkovní omítku, až se naskytne lepší počasí," popsala Hodíková.
Synagoga v Nové Cerekvi
Synagogu v Nové Cerekvi postavil v roce 1855 Štěpán Walser v místech původní dřevěné synagogy. V roce 1905 byla poprvé opravena. Poslední důkladnější opravou prošla v roce 1933. Je unikátní památkou díky pseudomaurskému slohu, která nemá v Evropě obdoby. Patří mezi nejuznávanější židovské památky v Evropě a obdivovat ji jezdí Židé z celého světa.
Opravy se dočkala také nejdůležitější součást synagogy - archa, židovský svatostánek, v němž je uložena tóra - posvátné pergamenové svitky. Celkově se investice podle Libuše Hodíkové vyšplhaly na nejméně 14 milionů korun.
Stavební práce skončí v červnu," uvedl koordinátor projektu z Federace židovských obcí Jan Kindermann
Sdružení uspořádalo ve spolupráci s místní základní školou a výtvarnou skupinou z Prahy Noce řadu kulturních akcí na podporu židovského stánku.
"Rozdávalo se tam třeba vysvědčení pro 9. třídu, konala se beseda s bývalou vězeňkyní z koncentračního tábora z Liberce, měli jsme tu chanuku nebo výstavu obrazů se židovskou tematikou, které vytvořili místní školáci. Pěvecký kroužek také vystupoval s hebrejskými písničkami. Poslední rok, kdy už opravy akce v synagoze neumožňovaly, se přesunuly na dvůr fary," dodala předsedkyně sdružení.
Slavnostní otevření synagogy je v Nové Cerekvi plánováno ve dvou termínech - 2. října pro hosty a židovskou obec a 6. října pro veřejnost zároveň s festivalem mládeže Greenway.
Uvnitř vznikne stálá expozice
"Itinerář této výstavy se ještě dolaďuje, vytváří jej židovská obec s tím, že my bychom se na expozici také rádi podíleli - například zmínkou o Nové Cerekvi, tématem o místních Židech nebo o malíři Alfrédu Justitzovi, který se zde narodil," řekl starosta Nové Cerekve Zdeněk Rajdlík.