10.6.2013   ČT 1 /CT24  ama  
Praha - Židovské transporty ze druhé světové války připomíná výstava, jejíž jádro je na nádraží v pražských Bubnech. Právě tam chtějí kurátoři postupně vybudovat muzeum holocaustu. Expozice vede návštěvníky stejnou trasou, kterou procházeli i lidé se žlutou hvězdou - od Veletržního paláce až ke kolejím směřujícím do Terezína.
Pražské nádraží Bubny by se v budoucnosti mohlo změnit ve vzpomínkové centrum válečných osudů pražských Židů. Z bubenského nádraží před více než půl stoletím vyjížděly židovské transporty smrti a společnost Památník ŠOA nyní připravilo výstavu Kadiš s doprovodným programem na téma holokaustu. První veřejná prezentace vzpomínkového projektu se chystá na úterý. Expozici doplní koncerty, vzdělávací projekty, diskuse, živá čtení a setkání s pamětníky.
"Krátkodobá expozice má zahájit budoucí řadu sezonních výstav," uvedl jeden z organizátorů Tomáš Staněk. Výstava Kadiš i s doprovodným programem potrvá do 18. června. Program najdou zájemci na webu pspbubny.cz.
Návštěvnická trasa bude začínat na místě někdejšího výstavního pavilonu Radiotrh vedle dnešního Veletržního paláce. Za války tu čeští Židé čekali, až nastoupí do vlaku. Tiše a ve čtyřstupech odcházeli Veletržní ulicí, obvykle ještě před rozedněním. Pár stovek metrů vzdálené nádraží Bubny tehdy žilo civilním provozem. Obyčejné cestující neměly mlčenlivé židovské zástupy uhodit do očí.
V nádražní budově si příchozí prohlédnou dobové jízdní řády s fragmenty z průkazových fotografií - oči lidí, kteří se z transportů nevrátili. V nádražní hale budou i staré pultíky okolo okénka na výdej jízdenek s dobovým tiskem. Noviny budou mít titulní stránku z října a listopadu 1941, tedy z doby, kdy byly z Prahy vypraveny první židovské transporty. Obsah však bude aktuální a nabídne vzpomínky pamětníků, názory současníků a prezentaci záměru vybudování Památníku ŠOA na nádraží Bubny. Dohoda s vlastníkem objektu - Českými drahami, je podle Staňka před uzavřením.
Vrátil se jen každý třetí
Ze starého nádraží zůstala zachována původní odjezdová hala, pokladna, úschovna zavazadel a peron. Právě odsud bylo deportováno na smrt téměř 50 tisíc lidí. Vrátil se jen každý třetí. Jako zázemí železniční stanice už se objekt nevyužívá, podle organizátorů je jen souhrou náhod, že ještě nepodlehla asanaci developerů.

Marcela AUGUSTOVÁ, moderátorka
--------------------
Židovské transporty ze II. světové války připomíná výstava, jejíž jádro je na nádraží v pražských Bubnech. Právě tam chtějí kurátoři postupně vybudovat muzeum holocaustu. Expozice vede návštěvníky stejnou trasou, kterou procházeli i lidi se žlutou hvězdou, od Veletržního paláce až ke kolejím, směřujícím do Terezína.
Petr VIZINA, redaktor ČT
--------------------
Obří tržiště Radiotrhu vedle dnešního Veletržního paláce. Za války tu čeští Židé čekali, až nastoupí do vlaku. Nejprve ztratili svá jména.
Eva ROUBÍČKOVÁ, pamětnice
--------------------
Babička tu noc ještě spáchala sebevraždu, že věděla, že už není návrat.
Pavel ŠTINGL, filmař
--------------------
Tady hlavně vyfasovali ty čísla. Spali tady třeba 3, 4 noci, to znamená, už si vyzkoušeli, co to je, spát v jedný cimře po tisíci lidech. A pak jako vlastně vyrazili tímto směrem.
Petr VIZINA, redaktor ČT
--------------------
Tiše a ve čtyřstupech odcházejí Veletržní ulicí. Obvykle ještě před rozedněním.
Eva ROUBÍČKOVÁ, pamětnice
--------------------
No byl hlad, byla zima, byla tma, neměli jsme vůbec světlo žádný.
Pavel ŠTINGL, filmař
--------------------
Někdo zatáhl roletu, někdo přešel na jiný chodník, prostě vlastně i ty lidi si s tím nevěděli rady.
Tereza RADVÁKOVÁ, redaktorka ČT
--------------------
Pár stovek metrů vzdálené nádraží Bubny tehdy žilo civilním provozem. Obyčejné cestující neměli mlčenlivé židovské zástupy uhodit do očí.
Pavel ŠTINGL, filmař
--------------------
Tady vlastně je to místo, kam přišly průvody z Radiotrhu a ty byly takzvaně vagónovány do osobních vlaků.
Tereza RADVÁKOVÁ, redaktorka ČT
--------------------
Prázdná nádražní hala s portréty těch, kteří z města odjeli navždycky. Připomínka doby, kdy Čechům zmizel část jejich sousedů. Tady po těch kolejích odjelo do koncentračního tábora přes 50 tisíc lidí. Vrátil se jen každý třetí. Petr Vizina a Tereza Radváková, Česká televize.

7.6.2013   aktualne.cz   Julie Kochová
Instalace Ženský dvůr má dvě části. Jedna je vystavená v DOXu, druhá v Terezíně
Praha - Vejít, zavřít za sebou dveře a rozehrát svůj vlastní příběh - tak předestírá Kamila Ženatá návštěvníkům instalaci Ženský dvůr. Dvojvýstava nazvaná podle terezínské věznice, kde je otevřena první část projektu, pomocí hry se světlem, stínů z videoprojektoru i stínů návštěvníků rozhýbává statické objekty a nenásilně, ale účinně navádí k imaginaci.
Ústředním motivem instalace v Památníku Terezín i v Centru současného umění DOX je prádlo. „Prádlo je běžná součást života, intimně se k nám vztahuje. To, co máme na sobě, nás charakterizuje a chrání," vysvětluje Ženatá.
Na výstavě z oblečení visícího volně na šňůře udělala zatuhlé objekty. „Prádlo zůstalo viset v čase, přestalo žít," říká autorka. Jeho ustrnutím ukazuje na rodové zatížení, které každého z nás utváří a s nímž musíme pracovat a vypořádat se. Proto také výstavu v DOXu ukončuje „Oplakávání", instalace slz jako symbol uvolnění právě těchto transgeneračních traumat.
Ženatá při práci vychází ze svých dlouholetých zkušeností skupinové psychoanalytičky a v Ženském dvoře čerpá i z vlastní rodové minulosti spojené se smrtí dědečka v koncentračním táboře.
Holocaust a nesmyslnost vraždění je podle ní jako trauma stále aktuální. Rodinné vazby, dřív zpřetrhané násilně, teď ničí strach ze zodpovědnosti ve vztahu a strach z blízkosti. „Některé ztráty jsou ztrátami o to bolestivějšími, protože lidé v životě už dnes ani nemají možnost, aby něco ztratili, protože pro jistotu nic nemají," říká.
Pět pokojů a Oplakávání
Výstavu tvoří v DOXu pět uzavřených pokojů. Vstupem do prvního se člověk rázem ocitá v minulosti. Slabá lampa uprostřed místnosti osvětluje zdánlivě obyčejný pokoj. Úplně vše je ale natřené na šedo. Prostřený stůl, ustlanou postel, kredenc plnou zbytečných dekorací jako by pokrýval letitý prach. O dveře dál najdeme další jednobarevnou „hmotu" - tentokrát zašle bílé prádlo na šňůře. Na nehybné košile, ubrusy nebo dětská body se promítají stíny postav z videoprojektoru i stíny samotných návštěvníků.
Prádlo visí i ve třetí místnosti, nejprve v šeru, následně v naprosté tmě. Další pokoj je „úplně prázdný, přesto ale nabitý obsahem", zdůrazňuje autorka. Po celé ploše čtyř zdí se táhnou sny zhmotnělé ve slova úhledným psacím písmem. V terezínském Památníku napsala na stěny cely Ženatá totéž, zatímco ale pražská část výstavy je úplně tichá, syrové prostory věznice naplňují navíc zvuky, hlasy nebo hudba.
Poslední místnost je zmíněné „Oplakávání". Tisíce nehybných křišťálových slz se díky světlům z videoprojektorů blýskají na stěnách, stropě i podlaze a připomínají oslavný ohňostroj. „Pláč vnímám jako pozitivní věc, člověk se přeci může proplakat do radosti," vysvětluje Ženatá.
Autorka dokonale využívá prostor nejen v DOXu, ale také v terezínské části výstavy. Tam zatuhlé prádlo natáhne na šňůry pod širým nebem nebo mezi neomítnuté stěny cel zavěsí sedmero něžně bílých šatů.
Oproti současnému trendu konceptuálního umění Ženatá svá díla nezatěžuje popisky, ale nechává pracovat samotného návštěvníka. „Je to otřepanější příměr, přesto naprosto na místě - divák by měl k instalacím přistupovat s dětsky otevřenou duší," uzavírá autorka.
Výstava probíhá paralelně v pražském Centru současného umění DOX a v Památníku Terezín v Malé pevnosti. Na obou místech potrvá do 26. srpna 2013.

31.5.2013   Zdroj: webreporter.cz  ČIA (Alžběta Riethofová)
Nadace Defiant Requiem má tu čest vyplnit sen dirigenta Rafaela Schächtera a uvést v Praze Verdiho Requiem. Koncert a další doprovodný program se bude konat od 6. do 10. června 2013.
Koncert Defiant Requiem: Verdi v Terezíně bude uveden 6. června v pražské katedrále sv. Víta. Působivé nastudování Requiem vzniklo na počest statečných židovských vězňů z terezínského ghetta, kteří za druhé světové války zpívali tuto Verdiho skladbu na protest a jako výraz vzdoru proti nacistickým věznitelům. V rámci unikátního koncertního dramatu, které si získalo mezinárodní ohlas, bude uvedeno kompletní Verdiho Requiem za účasti herců a s doprovodnou projekcí předtočených svědectví přeživších členů pěveckého sboru a ukázkami z původního nacistického propagandistického filmu. „Vše, co děláme, je pouhá zkouška na vystoupení, které jednou předvedeme na svobodě v Praze," slíbil Rafael Schächter svému sboru v roce 1943. O sedmdesát let později má nadace Defiant Requiem tu čest jeho tehdejší slib vyplnit.   Součástí programu pod vedením dirigenta Murryho Sidlina bude také komorní koncert a promítání dokumentu Defiant Requiem v Terezíně. Koncert Defiant Requiem: Verdi v Terezíně bude uveden pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana, Jeho Eminence kardinála Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského, Jeho Excelence Jaakova Levyho, velvyslance Státu Izrael v České republice a Jeho Excelence Normana L. Eisena, velvyslance Spojených států amerických v České republice. Koncert podpořili Nina a Sol Glasnerovi k uctění památky rodiny Fischlových z Plzně, kteří se stejně jako mnoho dalších nevrátili z koncentračního tábora Terezín. Nadaci Defiant Requiem podpořilo Metabolic Studio, které je jedním z neziskových projektů Annenbergovy nadace. Jedinečný koncert nadace Defiant Requiem, Defiant Requiem: Verdi v Terezíně, vypráví příběh statečných židovských vězňů z terezínského ghetta, kteří za druhé světové války nacvičili slavné Verdiho Requiem, přestože sami čelili neustálému pošlapávání lidské důstojnosti. Ačkoli měli k dispozici pouze jedinou partituru, vystoupili s Verdiho oratoriem při šestnácti příležitostech, včetně posledního koncertu před vysokými představiteli SS z Berlína a delegací Mezinárodního červeného kříže. Jak řekl dirigent Schächter členům svého sboru: „Zazpíváme nacistům to, co jim nemůžeme říct." Autorem a hybnou silou tohoto koncertu je prezident nadace Defiant Requiem maestro Murry Sidlin. Tato kompozice v sobě snoubí skvostnou hudbu Giuseppe Verdiho s předtočeným svědectvím přeživších členů původního sboru a ukázkami z nacistického propagandistického filmu. Do hudebního představení vstupují také herci, kteří citují slova dirigenta Rafaela Schächtera a ostatních vězňů. Nastudování Verdiho Requiem v této podobě je nejen koncertem, ale především projevem úcty vůči nezdolnému úsilí Rafaela Schächtera, který musel třikrát změnit složení pěveckého sboru, protože jednotliví účinkující postupně mizeli v transportech do Osvětimi. Vystoupení sboru se stala symbolem odporu a vzdoru a výrazem odvahy vězňů odpovědět na to nejhorší, čeho je člověk schopen, tím nejlepším. Tento působivý, dramatický a inspirativní projekt je zároveň poselstvím naděje. Cenami ověnčený dokumentární film Defiant Requiem (Requiem navzdory) se bude promítat v kinosále terezínského Muzea ghetta 7. června 2013 v 13:00.

27.5.2013   denik.cz
Praha – Pražské nádraží Bubny se před více než půl stoletím stalo místem nástupu do židovských transportů. Nedaleko stanice stávalo seřadiště a ještě dnes tu je budova, symbolická poslední stanice, odkud téměř 50.000 lidí bylo deportováno na smrt. Společnost Památník ŠOA tu od 4. do 20. června připraví expozici, která zahájí řadu navazujících akcí s tematikou holokaustu. Doplní ji koncerty, vzdělávací projekty, diskuse, živá čtení a setkání s pamětníky.
"
„V místě historických událostí vznikne kulturní centrum. Výstava má název Kadiš podle starozákonní modlitby za zesnulé. Kadiš se jmenuje i plastika Aleše Veselého, která bude před nádražní budovou," řekl ČTK o připravovaném projektu mluvčí Tomáš Staněk. Její hala je totiž největším argumentem minulosti.
„Umocňuje ji prázdnota. Z několika míst přicházejí k návštěvníkům hlasy pamětníků, očitých svědků. Po podlaze putují světelné efekty otisků bot v reálné velikosti. Pomalu mění polohu, kráčejí, stěny budovy vydávají svá svědectví, objevují se tváře těch, kteří se nevrátili," popsal expozici v budově nádraží iniciátor a ředitel společnosti Památník ŠOA Pavel Štingl.
Oči lidí, kteří se nevrátili
Pro návštěvníky však výstava začne už na místě, kde se transporty registrovaly, tedy pár minut chůze od nádraží. Před dnešním Parkhotelem vyroste zvláštní plakátovací plocha s návrhy sochy Aleše Veselého plánované právě pro toto místo. Také se tam seznámí s důvodem, proč další cestu provází motivy z jeho plastiky. Cesta od Parkhotelu k nádraží bude vyznačena obrazy v podobě praporů na sloupech pouličního osvětlení. Doplní je scénografie Xenie a Adama Hoffmeisterových a velkoplošné tisky se stručnou informací o výstavě. V nádražní budově si příchozí prohlédnou dobové jízdní řády s fragmenty z průkazových fotografií – oči lidí, kteří se z transportů nevrátili.
Silný zážitek na ně bude čekat i za dveřmi s nápisem Úschovna zavazadel. Do malé komůrky je naláká zvuk vlaku jedoucího po kolejích. „Kdo vejde, ocitne se v temné komnatě s projekcí subjektivního pohledu na koleje – les, úvoz, skály, najednou tunel a tma," líčí Štingl.
Přirozenou dominantou nádražní haly budou prastaré pultíky okolo okénka na výdej jízdenek s dobovým tiskem. Noviny budou mít titulní stránku z října a listopadu 1941, tedy z doby, kdy byly z Prahy vypraveny první židovské transporty. Obsah však bude aktuální a nabídne vzpomínky pamětníků, názory současníků a prezentaci záměru vybudování Památníku ŠOA na nádraží Bubny, v tomto dnes už nefunkčním objektu Českých drah.
Pro zřízení památníku vznikla obecně prospěšná společnost, kterou reprezentují vedle dokumentaristy Pavla Štingla i herec, pedagog a senátor Tomáš Töpfer, malíř, sochař a pedagog Jaroslav Róna a tajemník Federace Židovských obcí Tomáš Kraus. Mezi podporovateli jsou generální ředitel Českých drah Petr Žaluda, první místopředseda Senátu Přemysl Sobotka a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg."