Chci vepsat uprchlíky zpátky do dějin Evropy, říká historik Michal Frankl

Běžně máme tendenci smýšlet o střední Evropě jako o místu, ze kterého se utíkalo. Kvůli politickému pronásledování, totalitním režimům, etnickému čištění.

Historik Michal Frankl se rozhodl otočit perspektivu: „Zkoumáme ji jako místo, kam se utíkalo a utíká a kde si po celé 20. století klademe otázku, koho za uprchlíka považovat a jak k takovým lidem přistupovat.“ 

Výzkumníci a výzkumnice z jeho týmu hledají spojnice, podle kterých by bylo možné přijetí uprchlíků porovnávat napříč regionem a obdobími. Zajímá je, jak na uprchlíky nahlíží společnost, jak se k nim chová oficiální moc, jestli a jak jim pomáhá stát, občanský sektor. Také jak se o uprchlících psalo – v tisku i v historických pracích.

„Převažující perspektiva je většinou nacionální nebo jde o hledisko třídního konfliktu. Takové kategorie spoluutvářejí pohled na uprchlíky a spoluvytvářejí ho dodnes. To – často i nevyřčené – dělení na ‚skutečné‘ a ostatní uprchlíky – ‚ekonomické migranty‘. A vždy ve spojení s nimi přemýšlíme o jinakosti, přitom uprchlíci samotní a jejich vlastní hlasy často zůstávají v pozadí.“

S ambiciózním projektem nazvaném Unlikely refuge? Refugees and citizens in East-Central Europe in the 20th century (Neočekávané útočiště? Uprchlíci a občané ve středovýchodní Evropě ve 20. století) začal loni na podzim a ještě další čtyři roky bude historii uprchlictví v Československu, Polsku, Maďarsku, Rakousku, v Jugoslávii a pro srovnání částečně také na území bývalé NDR zkoumat. Ve svém týmu má osm lidí z šesti zemí. 

Zaměřují se na čtyři období a zároveň klíčová témata: uprchlictví za první světové války a v době vzniku národních států, ve 30. letech v kontextu nástupu nacismu, uprchlictví oběma směry přes železnou oponu v 50. letech a postkomunistické uprchlictví v 90. letech.

Více zde