Anonymní hlas jako podpora. Proč pro izraelskou zpěvačku na Eurovizi hlasovalo tolik diváků?
Tento výsledek přišel totiž v kontextu až hysterické kampaně proti jejímu vystoupení, proti jejímu právu vůbec vystupovat a potažmo proti samotné existenci Státu Izrael.
Nejen to, zajímavý detail je i to, že mezi zeměmi, jejichž diváci jí přisoudili první místo, jsou některé z těch, kde je kampaň nejvyostřenější a nejnenávistnější – například Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko a překvapivě i pořadatelské Švédsko.
Ano, určitě uslyšíme i to, že to zařídila sionistická lobby spolu s ilumináty a kdovíkým ještě. Při vší úctě k těmto skupinám a jejich schopnostem se nelze ubránit pochybám, že by to měly až takto podchycené.
Nemohla vyjít z hotelu
Nebudu předstírat odbornost ve věci populární hudby, a proto se přihlásím k názoru, který jsem slyšel z vícero zdrojů – totiž že izraelský příspěvek Hurikán byla vcelku milá písnička přednesená milou interpretkou bez ambicí zanechat výraznou stopu v análech populární hudby. Zde tedy asi vysvětlení pro takový nečekaný příval hlasů asi nenajdeme. Nabízí se i vysvětlení, že soucitná divácká veřejnost chtěla mladé mile vyhlížející dívce kompenzovat to, čemu byla ve švédském Malmö vystavena. To, že nemohla prakticky vyjít z hotelu, a když ano, tak jen s ochrankou a jakkoli byla vzdálena od běsnícího davu, nemohla jeho přítomnost nevnímat.
Avšak vzhledem k tomu, odkud hlasy, které obdržela, přišly, mě ani tato varianta úplně neuspokojuje. Pokusil bych se proto nabídnout jedno možné a poměrně jednoduché vysvětlení – to, že si lidé v oněch zemích začínají více uvědomovat skutečnou podstatu a nebezpečnost toho, co se na jejich ulicích děje takřka každodenně. A opět, rozhodně nechci popírat, že řada z těch, kdo vycházejí do evropských ulic s palestinskými vlajkami a protiizraelskými hesly, nejsou upřímně znepokojeni a pohoršeni tím, co se v současné době děje v Gaze. Pohoršeni natolik, že to zastiňuje jejich schopnost nahlédnout všechny okolnosti, které k situaci vedly. (Pokud tedy kdy chtěli tyto okolnosti nahlédnout.) Koneckonců hodně o hodnotovém nastavení mnohých z těchto lidí vypovídá i to, že žádná jiná humanitární krize na světě – a že bývají mnohem horší než ta palestinská – je k aktivitě, natož aktivitě hektické, nevybudí.
Módní háv antisionismu
Stále zřejmější však je, že velká část protiizraelských akcí je živena pohnutkami spíše negativními než pozitivními. V prvé řadě jde o tradiční antisemitismus, který na sebe natáhl módní háv antisionismu. To jeho nositelům umožňuje ventilovat své nejnižší pudy mnohem svobodněji, než by tomu bylo například pod vlajkou neonacistů. Nepředpokládám však, že by se veřejnost v „západních“ zemích až tak zevrubně zabývala konkrétními ideologickými detaily těch, kdo pochodují pod palestinskými vlajkami s kefíou na hlavě. Daleko větší roli bude asi hrát silný pocit, že to, co spojuje, když ne většinu, tak určitě mnohé z nich, je odpor k tomu, co obecně nazýváme liberální hodnoty. Že tady vlastně nejde ani tak o Gazu, ale že jejich volání po zničení židovského státu je především zástupné za úsilí o zničení opovrhovaného kapitalistického, imperialistického, kolonialistického, rasistického a kdoví jakého ještě systému. To vše se pak spojuje, ať již oprávněně, či ne, s pocitem, že od okamžiku, kdy Hamás odstartoval současnou etapu konfliktu, jsou ulice západních měst ještě méně bezpečné než obvykle.
Tiché odreagování
Poslat anonymní esemesku té, jež se stala momentálním středobodem řičící nenávisti ulic západních měst, je tak snadný a hlavně bezpečný způsob, jak se alespoň trochu odreagovat na účet těch, kvůli nimž se bojím večer na ulici. I takové malé uvědomění a reakce na něj však může být krokem správným směrem. Možná připomene mnohokrát opakovanou pravdu, že židy to často začíná, ale nikdy nekončí, že když se nenávist pustí z řetězu, v posledku požere i toho, kdo ji vypustil. Ale kdoví, možná je to jen přání otcem myšlenky a tráva roste hlučně.
Více zde
