Dali jim naději, pak je zplynovali. Po českých Židech v Osvětimi umírali Romové
Po českém táboru, zplynovaném 8. března, přišla řada i na tzv. Zigeunerfamilienlager, tedy cikánský rodinný tábor. Do plynových komor bylo nahnáno asi 4300 lidí, převážně starších a nemocných, sirotků, matek s dětmi a otců, pokud se rozhodli neopustit svou rodinu.
„Po osvobození tábora jsem se vrátil do vlasti. Tam jsem marně hledal někoho z rodiny. Zůstal jsem sám. Jak to bylo hrozné! Plakal jsem nenávistí na válku. Tolik jsem ji nenáviděl. Všech 27 členů naší rodiny, z toho 13 dětí a naše dobrá matka, všichni byli obětí války, buď zahynuli v plynu, nebo nelidským týráním. Já sám jsem byl nemocen a trvalo několik měsíců, než jsem se uzdravil. A ne docela,“ vzpomínal po letech na návrat domů Leon Růžička, litoměřický rodák a romský osvětimský vězeň, který přežil Osvětim, Buchenwald, Mittelbau-Dora a Bergen-Belsen (jeho vzpomínky uchoval web Holocaust).
Likvidace cikánského rodinného tábora byla po masové vraždě terezínských Židů, hromadně zplynovaných 8. března 1944, dalším naprosto cynickým zločinem nacistů v jednom roce. V obou případech nechali velkou skupinu lidí naoko v přesvědčení, že i v koncentračním táboře může žít s perspektivou, aby ji nakonec nelítostně zlikvidovali. Březnové a srpnové vraždění navíc spojovalo i to, že jeho oběťmi byli ve velké míře občané předválečného Československa. Byť šlo v prvním případě o Židy a v druhém o Romy.
Cikánský mor, řekl Himmler
Už od roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, se Romové a Sintové (jedno z označení pro romskou populaci ve střední Evropě) stali spolu se Židy objektem nacistických rasistických perzekucí: začalo to nucenou registrací, pokračovalo zákazem vykonávat určité profese a uzavírat tzv. smíšená manželství a vyvrcholilo deportací romské populace do koncentračních táborů. „Nacisté považovali Romy za nepřátelský element se sklonem k páchání trestné činnosti a k asociálnímu chování,“ uvádí na svém webu Památník a muzeum Osvětim-Březinka. K nechvalně známým Norimberským zákonům ze září 1935 přibyl v listopadu dodatečný výnos, podle nějž jsou Romové „rasově cizinci stejně jako Židi“ a nemohou mít práva říšských občanů. V prosinci 1938 vydal velitel SS a nacistické policie Heinrich Himmler Dekret o „boji proti cikánskému moru“, upravující řešení „cikánské otázky v Říši“ na rasovém základě, a po přepadení Polska v roce 1939 nacistické úřady rozhodly, že všichni Romové budou z Německa a z území obsazených Němci deportováni. Jejich novým „domovem“ se mělo stát právě okupované Polsko, nově nazývané Generální gouvernement, kde měli být internováni v oddělených částech židovských ghett. Od května 1940 tak probíhaly první deportace německých Romů a Sintů do Polska a nacisté se začali připravovat, že spolu s „konečným řešením židovské otázky“ vyřeší stejně obludným způsobem i otázku „cikánskou“.
Propuká masové vraždění
Už v prvních měsících roku 1942 vypuklo vraždění: přes pět tisíc rakouských Romů, svezených v listopadu 1941 do židovského ghetta v Lodži, byl nyní deportováno do vyhlazovacího tábora Chelmno, kde šli rovnou do plynu. V prosinci 1942 vyšel tzv. osvětimský dekret (Auschwitz-Erlass), podepsaný opět Heinrichem Himmlerem, jenž představoval konečné rozhodnutí o osudu Romů a Sintů v celé nacisty ovládané Evropě. „Tento výnos a jeho prováděcí směrnice vydané Říšským bezpečnostním hlavním úřadem (Reichssicherheitshauptamt) ze dne 29. ledna 1943 nařizovaly deportace ‚cikánských míšenců, cikánů-Romů a neněmeckých příslušníků cikánských kmenů balkánského původu‘ do koncentračního tábora Osvětim II-Březinka na bývalém polském území připojeném k Říši,“ uvádí server Holocaust. Od roku 1943 tak byli Romové a Sintové z Německa, Rakouska, bývalého Československa a z Polska sváženi na Himmlerův příkaz do Osvětimi. Celkem tam bylo deportováno asi 23 tisíc Romů, z nichž dva tisíce zavraždili Němci dřív, než je zapsali do táborové evidence. V táboře nakonec zaregistrovali 21 tisíc lidí romského původu – a 19 tisíc z nich v něm zahynulo. Z území současné České republiky bylo do cikánského tábora v Osvětimi odvezeno zhruba 5,5 tisíce Romů a Sintů. Většina táborovou internaci nepřežila. Souběžně se svážením „rasově méněcenných“ lidí do koncentračních táborů, které Němci uplatňovali v západní a střední Evropě, probíhal holokaust i na okupovaných územích na východní frontě, v zemích bývalého Sovětského svazu, kde nacisté zvolili jinou taktiku: Romy tam společně se Židy masově vraždily speciální oddíly SS, nazývané Einsatzkommanda.
Cikánský rodinný tábor
Tzv. cikánský rodinný tábor byl v Osvětimi-Březince vybudován v sekci B-II-e a fungoval od jara 1943 až do masové vraždy, jejíž 80. výročí si nyní připomínáme. „Sektor B-II-e byl otevřen ještě ve výstavbě, proto byli zpočátku někteří vězni zaměstnáni dokončovacími stavebními pracemi, zatímco jiní prováděli různé úklidové práce. Později však většina z nich neměla žádné stálé pracovní zařazení. To byl jeden z důvodů, proč Romové dostávali mnohem menší příděly jídla, v podstatě omezené na chléb (jeden bochník na pět vězňů), čtvrt lžíce švédské marmelády, čtvrt litru čaje a čtvrt litru táborové polévky. V prvních týdnech v táboře měli Romové ještě nějaké vlastní zásoby, ale ty časem došly. To vedlo k hladu zcela bezprecedentního rozsahu, a tím také k extrémně vysoké úmrtnosti v táboře,“ uvádí polský web Lekce Osvětim.
Úmrtnost zvyšovaly i otřesné hygienické podmínky, v nichž byli vězni ubytováni. Spali na palandách v nevytápěných barácích, bývalých koňských stájích bez oken, s dveřmi na obou stranách. Zvlášť konec roku 1943, kdy udeřily kruté mrazy, se stal osudný řadě zejména starších vězňů. Na druhé straně měl cikánský tábor některá specifika jinde neobvyklá. Protože mezi romskými vězni bylo hodně muzikantů, kteří před válkou hráli v různých kočujících romských kapelách, dovolilo jim vedení tábora si nástroje ponechat a hrát – pro esesáky to byla zábava, pro vězně to ale znamenalo možnost úniku z reality tábora. Tábor byl podobně jako „terezínský rodinný tábor“ specifický i tím, že rodiče a děti v něm žili společně a děti přes den zůstávaly v táborové „mateřské škole“. „Přes den tam bylo asi 250 až 300 dětí do 12 let. Odhadnout jejich věk ale bylo těžké, protože byly slabé a fyzicky nevyvinuté,“ vzpomínal český lékař Jan Češpiva, který nějakou dobu vykonával funkci táborového lékaře i v cikánském táboře.
Naděje hasnou
O likvidaci cikánského rodinného tábora uvažovalo vedení SS zřejmě už na jaře roku 1944, napoprvé se ale tento záměr prozradil dopředu a vězni se postavili na odpor. Podle poválečné zprávy bývalého politického vězně a raportního písaře Tadeusze Joachimowského vyzradil 15. května 1944 táborový velitel hlášení Georg Bonigut obyvatelům tábora, co se chystá, a tak 16. května odmítlo asi 6,5 tisíce vězňů opustit ubikace. „Kolem sedmé hodiny večer jsem zaslechl gong ohlašující Lagersperre. Před cikánský tábor přijely automobily, z nichž vystoupilo 50 až 60 esesmanů ozbrojených samopaly. Ihned obklíčili baráky obývané Cikány a někteří vešli do obytných prostor s pokřikem Los, los. V barácích panoval naprostý klid. Cikáni, ozbrojení noži, lopatami, želízky a kameny, očekávali, co se bude dít. Z baráků nevyšli. Příslušníci SS byli konsternovaní. Vyšli z baráku. Po krátké poradě se vydali do Blockführerstube (světnice blokového velitele, pozn. red.) za velitelem akce. Po nějaké době jsem zaslechl zahvízdání. Esesmani, kteří obklíčili baráky, odcházeli ze svých pozic, nastoupili do automobilů a odjeli. Uzavírka tábora byla odvolána. Následujícího dne (17. května 1944) přišel Lagerführer Bonigut a pověděl mi, že Cikáni jsou pro tentokrát zachráněni,“ cituje server Romea Joachimowského svědectví. Počet vězňů v cikánském táboře v té době stále klesal, protože práceschopné osoby byly přemisťovány do jiných koncentračních táborů. V polovině dubna bylo posláno 884 mužů a chlapců do Buchenwaldu a 473 žen a dívek do Ravensbrücku, 24. května 82 mužů a chlapců do Flossenbürgu a 144 žen a dívek do Ravensbrücku. V červenci 1944 rozhodl Himmler o definitivním konci tábora. Poslední deportační vlaky do Buchenwaldu a Ravensbrücku vyjely z cikánského tábora 2. srpna, první vezl 918 mužů a chlapců, druhý 490 žen a dívek. Po jejich odjezdu zbylo v táboře asi 4 300 lidí. Jednotky SS je v noci z 2. na 3. srpna vyvedly z ubikací, naložily na nákladní auta a převezly na dvůr krematoria V. Přes zoufalý odpor je pak zahnaly do plynových komor a jejich těla nechaly spálit v příkopech vedle krematoria, které v tu dobu bylo mimo provoz. „Na tuto hromadnou vraždu navazovalo zabíjení vězňů a vězeňkyň, kteří po deportaci do jiných táborů přijížděli zpět do Osvětimi-Březinky, aby jako práceneschopní a vyčerpaní rovněž zahynuli v plynových komorách,“ uvádí server Holocaust. V úterý 26. září 1944 takto přicestovalo zpět do Osvětimi asi 200 romských chlapců z koncentračního tábora Buchenwald, v úterý 10. října 1944 dalších 800 Romů, a 11. a 14. října ještě 217 romských žen a dívek z koncentračního tábora Ravensbrück. Ze všech těchto navrácených vězňů jen pár žen prošlo selekcí a bylo posláno zpět do Ravensbrücku. Všichni ostatní zemřeli v plynových komorách…
Více zde
