Romové v odboji: Zlu a nenávisti je třeba se aktivně postavit
Romský aktivista Romani Rose z Heidelbergu na konferenci prohlásil, že velký díl viny na tomto stavu mají novináři, fotografové, filmaři, údajně vytvářející obraz Romů, který je často ovlivněn klišé. Většina mýtů o Romech je živena po staletí a je v myslích lidí stále ještě hluboce zakořeněna. Účastníci konference pořádané Evropským romským institutem pro umění a kulturu (ERIAC) ve spolupráci se sekcí rady Evropy zabývající se Romy a Ústřední radou německých Sintů a Romů se shodli, že sociální sítě jsou pro menšiny v současné době největší výzvou. Nenávistné projevy, uveřejňované bez zábrany na těchto sítích, jsou relativně novým, ale alarmujícím fenoménem, jak pokud jde o jejich široký záběr, tak o rychlost. „Víme, že na sociálních sítích se nenávist šíří mnohem rychleji,” řekl Zeljko Jovanovic, ředitel Open Society Roma Initiatives Office. Jeho slova potvrdila například Isabela Mihalache z organizace European Roma Grassroots Organisations Network (ERGO Network), která uvedla: „Nenávistné projevy jsou na vzestupu na sociálních sítích a v médiích a stávají se běžnou součástí našeho života.” Mihalache prezentovala výsledky projektu, který organizace realizovala v 90 neziskových organizacích ve 27 členských státech EU, jež tuto skutečnost dokládají. “Je důležité vnímat Romy jako naše spoluobčany, sousedy, za nimiž je třeba stát. Když se neohradíme, bude se toto zlo týkat stále větší skupiny lidí. Nenávist je nekonečná, když se jí nepostavíme,” konstatovala na setkání aktivistka Gwendolyn Albert.
Mnozí Romové se aktivně postavili na odpor řádění nacistů
Aktivistka Gwendolyn Albert má stoprocentně pravdu, když říká, že zlu a nenávisti je třeba se aktivně postavit na odpor. Po obsazení Československa Hitlerovým Německem v roce 1939 se vedle Židů stali cílem nacistické nanávisti a likvidačních postupů také Romové. I když přesné statistiky neexistují, Romové patřili ve velkém počtu k obětem holocaustu a nemálo jich zemřelo v plynových komorách. Je třeba připomenout, že rovněž v tomto etniku se našli ti, kteří se odmítli bez boje podrobit politice nacistického režimu zaměřeného na likvidaci všech politicky a také etnicky nepohodlných osob.
Historik Dušan Slačka z brněnského Muzea romské kultury se k počtu účastníků aktivního odporu vůči nacistům staví trochu skepticky, když klade řečnickou otázku: „Kolik československých občanů bojovalo proti nacistům a fašistům?“ Podle jeho vyjádření je tato otázka velmi obtížně zodpověditelná. Dodává, že domácí odboj založený na konspiraci ze své podstaty nevytvářel dokumentaci identifikující jeho účastníky. Z hlediska problematických dobových definic a vnímání „cikánů“ (nejednalo se o oficiálně uznanou národnost jako dnes) je také problematické i jejich vyčíslení v československých zahraničních jednotkách. Známé jsou spíše jednotlivé osudy zachycené díky vzpomínkám pamětníků. Vzhledem k výše uvedenému se podle Slačky dá na účast československých Romů v odboji dívat spíše kvalitativně než kvantitativně. V případě jejich původu či přesněji, odkud pocházeli, to opět záleží na jednotlivých příbězích a osudech. Zdokumentovány a publikovány jsou příběhy uprchlíků z takzvaných. cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, kteří se zapojili do partyzánského odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Známe příběhy slovenských Romů v partyzánském odboji, ale také víme o Romech odvedených do pracovních nebo i bojových jednotek Slovenska či Maďarska, včetně z území maďarského záboru na jižním Slovensku, kteří následně zběhli ke spojencům na východní frontě nebo v Itálii a účastnili se odboje v řadách československých zahraničních jednotek či spojeneckých armád. Obecně je známo více příběhů na Slovensku, což může podle výše zmíněného historika souviset jednak s větším počtem Romů žijících na tomto území, ale také s lepšími podmínkami k partyzánskému odboji, například s faktem vzniku Slovenského národního povstání.
Kde všude se Romové zapojili do bojů
Za všechny Dušan Slačka zmiňuje alespoň dvě jména s extrémně zajímavými osudy a specifickými místy působení. Prvním z nich je Anton Facuna, který v Itálii zběhl ke zdejším partyzánům a odtud se dostal do řad americké armády. V její uniformě byl pak vysazen na Slovensko, kde se zúčastnil Slovenského národního povstání. Dalším příkladem je Imrich Horvát, který byl nejdříve odveden do Maďarské armády, ze které na východní frontě zběhl k Sovětům a dostal se do československých jednotek v SSSR. S nimi se probojoval přes Duklu na Slovensko, kde byl zraněn a zajat, odvezen na západ do německého zajateckého tábora. Byl pak osvobozen Spojenci a společně s americkou armádou se vrátil do Československa. Tyto dva publikované osudy patří k nejznámějším.
Kromě Facuny a Horváta je ještě pravděpodobně nejčastěji zmiňovanou postavou Josef Serinek, Jednalo se o uprchlíka z koncentráku v Letech. Patřil k účastníkům partyzánského odboje a byl dokonce organizátorem partyzánských oddílů na Vysočině. Známý je zejména díky obsáhlým vzpomínkám, které v 60. letech zaznamenal Jan Tesař a v roce 2016 je vydal s komentáři v monumentální edici Česká cikánská rapsodie. Ve Svitavách mu byla odhalena pamětní deska a jsou organizovány připomínkové akce a vysazovány památné stromy na místech jeho válečného působení. „Vybrané pasáže ze Serinkových vzpomínek také zazněly na pokračování zhruba před rokem v Českém rozhlase,“ připomíná historik Slačka a dodává, že „uvedené příklady jsou jen z hlavy vypsané prvotní nápady a spíše naznačení možného uvažování o tématu než vyčerpávajícími odpověďmi hodnými publikování“.
Lety, Hodonín, Osvětim II. – Birkenau, ale třeba také Ravensbrück nebo Buchenwald. Tam všude tzv. nepřizpůsobiví čelili hladu, epidemiím, končili v plynových komorách. Na Slovensku se jim dostávalo bití od slovenských gardistů, byli vyhánění ze svých osad do lesů, byli zavíráni do pracovních lágrů, trpěli podvýživou, různými nemocemi. Dokonce byli zaživa upalováni příslušníky Wehrmachtu. Utrpení, které Romům přinesli nacisté a válka, jež nebylo vždy připomínáno, „jsme se již téměř uvolili uznat“, trpce konstatuje Dušan Slačka Romský holokaust, který v Česku vyhladil devadesát procent romské populace, se původně nazývá Romengro murdaripen.
Odlišný osud Romů v českých zemích a na Slovensku
K výjimečným romským postavám patří inženýr Karel Holomek, který se narodil v roce 1937 v Brně v rodině původních moravských Romů. Jeho otec Tomáš Holomek byl první vysokoškolsky vzdělaný Rom v bývalém Československu a druhou světovou válku přežil díky tomu, že uprchl na Slovensko. Jeho syn Karel živě popisuje osudy Romů a dobu, kdy probíhaly transporty romského etnika z českých zemí: „Romové byli odváženi do koncentračních táborů, téměř všichni, kteří tady tehdy žili, což bylo víc než šest a půl tisíce lidí.“ Karel Holomek zároveň připomíná, že všichni Romové, kteří žili v Čechách a na Moravě, skončili v koncentračních táborech, pokud se výjimečně neukrývali, což byl případ jeho osobně, dále sestry a maminky, která snad jediná pochopila, že „koncentrák není nějaký výlet do pracovního tábora, ale že to je smrt, takže nás ukrývala, a tím nás zachránila.“ Všichni ostatní z jeho rodiny v táborech zahynuli. I inženýr Holomek před časem pro média potvrdil, že z té doby jsou známé ty tábory, o kterých dnes slýcháváme, to znamená Lety u Písku a také Hodonín u Kunštátu. „Na Slovensku Romové trpěli také, ale spíše tím, že byli v pracovních táborech, kde pracovali pro Němce, dělali zákopy, řekl bych velmi primitivně, před přicházející frontou,“ říká Holomek a dodává, že díky tomu slovenští Romové na rozdíl od Romů českých a moravských druhou světovou válku z velké části přežili.
Případy romských spoluobčanů, kteří se aktivně postavili nacistickému zlu v bývalém Československu se zbraní v ruce nebyly určitě tisíce, ale spíše desítky. V každém případě si zaslouží velkou úctu a patří jim poděkování za odvahu. Patřil k nim i Juraj Miker z východního Slovenska, kterému v roce 1960 přijel na pohřeb jeho bývalý velitel z Buzuluku Ludvík Svoboda. Juraj přitom nebyl jediným z rodiny Mikerových, kdo se za druhé světové války postavil nacistům na odpor. „Dědovi synové Štefan a Jozef padli u partyzánů. Mladí kluci, bylo jim přes dvacet. Štefana zradili gardisti, a když byl zraněný, dorazila ho v lese divoká prasata, cítila krev. Byl ve skupině známého partyzána Pavla Boroše, která působila v okolí Zalužic,“ uvedl pro média Jozef Miker a upřenil, že Romové bojovali i v partyzánské skupině ve Vinné. Jinou legendou byl Anton Facuna, kterého již také zmínil historik Slačka. Facuna byl vyškoleným specialistou amerického Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services), předchůdce dnešní CIA, určeným pro zvláštní operace. Jeho válečná sága by podle dochovaných pramenů vydala na celou knihu. Nejprve byl v roce 1941 jako voják slovenské armády nasazen v Sovětském svazu, v roce 1944 pak v Itálii. Tam po měsíci dezertoval k partyzánské skupině Rinaldo a nakonec se ohlásil u československé vojenské mise v Římě. A když OSS hledala dobrovolníky pro zvláštní operace, přihlásil se a byl přijat s otevřenou náručí. Akce na sebe nenechala dlouho čekat. 7. října 1944 jej při operaci s názvem Day, která měla podpořit Slovenské národní povstání, spolu s pěti americkými kolegy vysadila na letišti Tri Duby americká „létající pevnost“ B-17. Následoval přesun do Bratislavy, kde Anton Facuna učil slovenské důstojníky zacházet s americkými zbraněmi. Tony, jak mu Američané říkali, měl falešné dokumenty na jméno Anton Novak.
Tvůrci filmu o odboji Romů proti nacistům s názvem Jak jsem se stala partyzánkou získali letos v dubnu na německém festivalu goEast významné ocenění. Z hlavní soutěže konané ve Wiesbadenu si pak odnesli Cenu za kulturní rozmanitost. Dokumentární snímek režisérky Very Lackové by se měl v českých kinech objevit na začátku příštího roku. ČTK o tom informoval Jan Bodnár za společnost Media Voice, která je spolu se společností Film & Sociologie a televizemi RTVS a Česká televize koproducentem filmu. Režisérka Lacková v dokumentu odhaluje na pozadí vlastní rodinné historie pohnuté osudy čtyř romských partyzánů. Pátrání ji přivedlo k doposud nezveřejněným faktům a přináší příběhy lidí, kteří se navzdory odlišnému původu dokázali spojit s jinými etniky v boji proti zlu.
O problematice zla jsem měl možnost několikrát hovořit s dlouholetou ředitelkou ojedinělého Muzea romské kultury, vystudovanou historičkou Janou Horváthovou. Její otec, již zmíněný Karel Holomek, se později dokázal také postavit zlu v tom smyslu, že jako voják z povolání odsoudil v srpnu 1968 okupaci Československa vojsky Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů. V té době již naštěstí nemohl být poslán do koncentračního tábora, ale byl propuštěn z místa vysokoškolského pedagoga na Vojenské akademii a byl nucen se živit manuální prací. V 80. letech se rovněž aktivně podílel na tvorbě samizdatu. Dcera Jana Horváthová patří v současné době k těm Romům, kteří cítí potřebu pozvednout romské etnikum, zvýšit jeho vzdělanost a zapojit ho lépe do většinové společnosti. Muzeum, které vede, je velkým příspěvkem k tomuto úsilí.
Více zde
