Šalom alejchem
Synagoga v Hartmanicích už 20 let připomíná společnou historii Čechů, Židů a Němců
Od roku 1883 byla synagoga v Hartmanicích na Šumavě domem modlitby pro více než 200 obyvatel židovské víry. Po válce v ní byla truhlárna a sklad pneumatik. Po bezmála sedmi dekádách, přesně před 20 lety, navrátilo nejvýše položené synagoze v České republice důstojnost občanské sdružení, dnes spolek Památník Hartmanice. V pořadu Šalom alejchem jsme hovořili s jeho předsedou, novinářem Michalem Klímou.
„V diskusích o pohraničí se zapomínalo, že tam žila vlivná židovská menšina, která provozovala průmysl a dávala lidem práci,“ vysvětluje Michal Klíma, proč budovu tehdy koupil.
Oživit historii se podle něj podařilo skvěle: „V expozici ukazujeme, jak Češi, Němci a Židé žili v míru několik století a jak bylo spolužití všem k prospěchu. V knize návštěv máme bezvýhradnou chválu z Izraele, USA i z Německa.“
Po 20 letech ale Klíma památník předává Plzeňskému kraji: „Když jsme to koupili, byl jsem o 25 let mladší. Bylo to pro mě druhé zaměstnání a to se nedá dělat věčně. Nastala chvíle předat synagogu do dobrých rukou instituce, která už má kapacitu se o ni postarat.“Spravedlivý mezi národy František Jaroš
Spravedlivých mezi národy je více o jednoho Čecha.
Izraelský velvyslanec v Česku Amir Weissbrod ocenění tento týden udělil in memoriam Františku Jarošovi a předal jeho potomkům. Příběh Františka Jaroše je svědectvím mimořádné odvahy a lidskosti v době nacistického pronásledování. S Josefem Kapelem se setkal v lazaretu koncentračního tábora Flossenbürg, kde mu poskytl pomoc. Ta významně přispěla k jeho přežití posledních měsíců války. Po osvobození jej přivedl do svého domova v Praze, kde o něj společně s manželkou a dětmi několik měsíců pečovali, než nabral síly k dalšímu životu. Josef Kapel později odešel do Izraele. Na slavnostním aktu natáčela Daniela Brůhová.
„Udělení titulu potomkům pana Františka Jaroše je bezpochyby jedním z nejsilnějších okamžiků tohoto roku,“ podotkl v češtině velvyslanec Amir Weissbrod. Ocenění převzala dcera Alena Vaňková: „Pro mě to byl zkrátka tatínek. Ten Pepíček se tady objevil vlastně až před covidem. Teprve teď mi došlo, že tím, že přežil, zase přibylo na zeměkouli tolik lidí. Nebylo to jen tak, museli si pomáhat vzájemně.“
Příběh byl plný zvratů, jak doplňuje vnučka Barbara Růžičková: „Oslovil nás e-mail od pečovatele pana Kapela. Zjistili jsme díky tomu, co se traduje na té druhé straně. Udělali celou brožuru o jeho životě a dozvěděli jsme se víc o tom, jaký byl jeho osud po válce.“
Podle Tomáše Krause z Institutu Terezínské iniciativy by osud obou mužů vydal na knihu: „Když se řekne šest milionů obětí, je to anonymní. Teprve takový konkrétní život je nesmírně cenný. Jsem rád, že jde o společný podnik českých zástupců a památníku Jad Vašem.“
Odešel historik Toman Brod
Ještě že člověk neví, co ho čeká. Tak se jmenuje kniha vzpomínek, které vydal historik a přeživší holokaustu Toman Brod. 23. května zemřel ve věku 97 let. Jako historik se zabýval československým odbojem za druhé světové války na Západě a československo-sovětskými vztahy. A se studenty neúnavně besedoval o svých válečných zkušenostech. Jeho pohřbu se zúčastnila Jana Šustová.
Brodův bratranec, novinář Petr Brod, připomněl, že Toman prošel Osvětimí a přežil jako jediný z rodiny: „Byl zcela vyčerpaný a nemocný. Po válce vstoupil do KSČ, protože věřil, že jedině v komunismu existuje hráz proti novému nacismu. Koncem šedesátých let se ale totalitě vzepřel. Pracoval jako čerpač vody i taxikář, než ho StB odstavila. Zapojil se do disentu a velice ožil po sametové revoluci, kdy mohl svobodně publikovat a jezdit vyprávět do škol.“
Na pohřbu zazněly i radostné vzpomínky rodiny. Zuzana Brodová například popsala, jaká s ním byla legrace: „Vymýšlel si neustále pohádky. Když si s vnučkou hrál, navrhoval, že by měl hrát Zlatovlásku, protože kde je psáno, že to nejde.“
S mladými lidmi mluvil otevřeně, což potvrzuje Lea Brodová: „Mluvil velmi věcně, ale jakoby bez emocí. To je typické pro lidi, kteří ty hrůzy prožili, protože kdyby ty emoce mohli cítit, tak by je to zabilo.“
autor:Noemi Fingerlandová
Více zde
