Češi se k nám zachovali hezky

Že zažiju déja vu, jsem věděl dopředu. Ve svém rodišti, ještě před sto lety spíše maďarských než slovenských Košicích, jsem šel na návštěvu starší dámy s koncentráčnickou zkušeností, u níž si dodnes podávají kliku její soukromí studenti anglického a německého jazyka. Totéž jsem zažíval před třiceti lety ve vedlejším vchodu: kantorka s podobným židovským osudem, starší byt identického půdorysu, jediné dítě, které osud kdysi zavál za oceán.

Byly tam ale i rozdíly. Zatímco ta první, dnes už nežijící paní učitelka s přibývajícím věkem občas mluvila z cesty, Magda Zádorová má i ve svých bezmála sto letech čistou hlavu. A především – na rozdíl od své sousedky, u níž si studenti ve chvílích nouze pomáhali maďarštinou (jinak bychom se prvními lekcemi nikdy neprokousali), paní Magda dokáže vyprávět své životní příběhy také slovensky, byť se do její mluvy vzácně vloudí český výraz coby dávná připomínka vlivu jejích prvorepublikových českých učitelů.

„Táta řekl: Žijeme v Československu, nemůžeš neumět státní jazyk, půjdeš do slovenských škol,“ vzpomíná elegantní dáma na slova svého otce. Nicméně její přízvuk prozrazuje, že také ona patří k takzvaným starým Košičanům, jejichž mateřštinou bývala maďarština. A její dikce a vystupování pak to, že jde o osobu pozitivní a mimořádně vitální. Když organizátoři místní populární talk show chtěli vzácnou pamětnici přivézt do divadla v centru autem, pomoc odmítla. Těch několik set metrů prý ujde po svých. Její letošní nejdůležitější veřejné vystoupení se však odehrálo jinde – v místech, kde kdysi stála cihelna.

Sedmdesát pět let poté, co bylo z Košic do nacistických koncentračních táborů deportováno přes patnáct tisíc Židů z města a okolí, byl letos v červnu odhalen památník tamním obětem holokaustu. Neumělá cihlová zeď obsahuje i sdělení, že z lágrů se domů vrátilo jen několik set lidí. Mezi nimi polovina rodiny Sternovy – Magda s třemi sestrami. „z historie víme, že minulost, na kterou se zapomene, se může zopakovat,“ apelovala při slavnostním odhalení památníku žena, která právě proto, aby se nezapomínalo, ochotně vypráví svůj neveselý příběh.

Poslední československá maturantka

Přeživších holokaustu ubývá. A ti, kdo o hrůzách likvidačních táborů ještě dokážou podávat živá svědectví, je zakusili vesměs v útlém věku. Energická Košičanka je výjimkou. Dospěla dlouho předtím, než členové její rodiny měli tu „čest“ předstoupit před Mengeleho.

„Maturovala jsem v osmatřicátém roce, jsem poslední maturantka první Československé republiky,“ říká hrdě a ohlédne se. „Podívejte,“ upozorní na portrét prezidenta Masaryka, jenž zdobí obývací pokoj. Je tak patrně výjimkou potvrzující konstatování slavného spisovatele a rovněž košického rodáka Sándora Máraie, že hornouherští Židé stáli během meziválečných dvaceti let „s rozhodnou loajalitou po boku maďarské menšiny“. Mimochodem, Máraiova švagrová byla Magdinou blízkou přítelkyní. 

Na své předválečné české pedagogy vzpomíná absolventka československého reformního reálného gymnázia s láskou. Bylo proto jen logické, že čerstvá maturantka toužila pokračovat ve studiích v Praze. Historie, jak tušíme, to chtěla jinak.

Osmnáctileté slečně, která se se svou maminkou vypravila koupit před cestou do stověžaté matičky kufr, vzala nadšení kamarádka: „Ty si žádný kufr nekupuj. Němci už zabrali Sudety a ti, kdo v Čechách studovali, se vrátí domů.“ Praha sice byla ještě dalších pár měsíců metropolí takzvané druhé republiky, jenže Košice už v té době patřily pod Budapešť. Po Mnichovu přišla vídeňská arbitráž a do rodiště paní Magdy vstoupil maďarský vůdce, admirál Horthy na bílém koni.

Na hořké zklamání z podzimu 1938 daly zapomenout starosti válečných let. Snadno se nežilo nikomu, ale Židé byli kategorií, na niž si zdejší režimy došláply tak nějak programově. V platnost vstoupily protižidovské zákony a nařízení, a tak nejenže pan Stern přišel o živnost, ale Magda a její blízcí si mohli nechat jen zdát o návštěvě kina, knihovny, kavárny nebo koupaliště. Také proto, aby své rodině alespoň trochu ulevila, se v roce 1940 vdala. A žilo se dál. „Koupat jsme se chodili do řeky Hornád a vzpomínám si, jak jednou v srpnu, když nad Ruskem sestřelili syna maďarského vůdce, přiběhl jeden z naší party a volal: To je dobře, že jste tady, mám alibi. Všichni mi potvrdíte, že mladého Horthyho jsem já sestřelit nemohl,“ vypráví stará dáma pobaveně.

Na existenci pod novou státní vlajkou však navzdory všem ústrkům bylo i něco dobrého. „Místo roku 1942 jsme byli deportováni až v roce 1944,“ zdůrazňuje Magda Zádorová hlavní výhodu života v Maďarsku do obsazení země německou armádou a nástupu maďarských nacistů k moci ve srovnání s osudem Židů na Slovensku a vlastně i v protektorátu. „Vyhráli jsme dva roky – a to je moc! To je spousta životů.“

Z Košic do Osvětimi

Košice se tak rok před koncem války staly důležitým bodem na mapě transportů Židů z Maďarska do Osvětimi. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil například i nobelista Elie Wiesel. Oběťmi holokaustu se nakonec stalo více než půl milionu maďarských Židů. A byli mezi nimi i ti košičtí.

Praxe byla stejná jako jinde. I v Košicích byli Židé soustředěni v ghettu vzniklém z některých ulic, které obývali a odkud se později museli přesunout do sběrného tábora, jenž vznikl ve zmiňované cihelně. Už ghetto tvořili Židé nejen z města, ale z celého regionu. „Do každé rodiny umístili jednu další. K nám rodinu se čtyřmi dětmi,“ rekapituluje věcně pamětnice, která se jako nejstarší dcera postupně stávala energií rodiny a začala nahrazovat matku, ztrácející najednou půdu pod nohama. „Měli jsme mezi sebou dobré vztahy, věděli jsme, že je to zlé a že si musíme pomáhat.“

Druhá nejstarší Edita se už v té době schovávala na Slovensku, kde po deportacích panoval zdánlivý klid. Na útěk dalších sourozenců už otec neměl peníze. A tak Sternovým a dalším košickým rodinám nezbývalo než věřit falešným slibům, že jedou někam, kde staří budou pečovat o děti a mladí pracovat. „Když je zle, tak se člověk chytá každého slova, které budí naději,“ glosuje po desítkách let Magda.

Šlo to ráz na ráz. Němci přišli 19. března, nástup do cihelny se odehrál koncem dubna a 25. května, v jednom ze čtyř košických transportů, už byli Sternovi včetně mladé paní Zádorové (její choť v té době už dávno sloužil u pracovní čety, které bývaly s maďarskými vojsky vysílány na východní frontu) nahnáni do vagonů připravených k deportaci do Osvětimi. „Přišli jsme z moderního světa, civilizovaní, kulturní lidé... už ten transport v dobytčácích byl strašný,“ vysvětluje strádání, které se na několik dalších měsíců stalo součástí jejího života. A vyhlídky? „Nádražák, kterého jsem z vagonu zahlédla, mi pohybem ruky pod krkem ukazoval, co nás čeká.“

Policejního velitele Lászlóa Csatáryho, který byl ještě před pár lety na seznamu nejhledanějších nacistických zločinců právě za svou roli při deportaci košických Židů, si Magda osobně nepamatuje. Ve dnech následujících ale poznala ještě „zajímavější“ figury.

„Mengele. Takhle stál přede mnou jako vy teď. Díval se na mě a říkal: ,Do práce!‘“ Vyprávět zážitek ze selekce s „andělem smrti“, kde mladší šestnácti a starší čtyřiceti let dostávali vstupenku do plynu, je pro přeživší asi nejobtížnější. „Matku a dvě nejmladší sestry vzali doleva, ostatní doprava,“ pokračuje téměř stoletá žena a před očima se jí jako film promítá scéna, v níž je hlavní postavou jedna z jejích sester. „Jedné bylo dvanáct, druhé patnáct... A já na tu starší tak nějak instinktivně zakřičela: ,Juckó!‘ A už byla na naší straně. Dosud ji vidím, jak k nám přeběhla – a zachránila se.“

Podobných příběhů je hodně, ale zpravidla zasáhli ti, kteří už v lágru nějakou dobu pobývali a vyznali se v něm. Takhle byla z fronty odsouzenců k smrti odtažena například známá fotografka filmových hvězd Zuzana Mináčová. Jenže Juditu Zádorovou zachránil opravdu jen instinkt její starší sestry Magdy.
Magda, Alica a Judita tenkrát ani netušily, že to bylo naposledy, co viděly své blízké – nejmladší Martu, jediného bratra Mikuláše a rodiče. „Ještě jsem si říkala, jak je dobře, že mámu dali do jiného lágru, aspoň nevidí, jak je teď její hezká dcera ošklivá, když ji ostříhali,“ vzpomíná Magda na chvíli, kdy život kolem sebe posuzovala ještě stále kritérii platnými v civilizaci.

Transport smrti

Na místech plných násilí a smrti, kde nejvyšší cenu měl kousek chleba a kopřivová polévka, jim naději dávalo jejich mládí. Plus občasné dobré zprávy, které k nim prosakovaly z mužského lágru, například ta o Dni D, tedy o vylodění Spojenců v Normandii. Aspoň relativně se věci změnily k lepšímu v září. Magdu společně s dalšími padesáti mladými ženami poslali do nedalekého tábora v Gliwicích. „Tam jsme se měly líp, protože to byl pracovní tábor. Vyráběly jsme střelný prach.“

Dodnes viditelnou památku na Gliwice nosí hrdinka našeho příběhu na předloktí. Tetování, na které prý v Osvětimi nebyl čas. „A25515,“ jakmile to číslo vysloví, usměje se a začne mi vyprávět vtip. Dobrý židovský vtip, který spolehlivě pobaví. Ale sem prý nepatří. „Byly jsme rády, že nás tetovali,“ uzavírá tuto kapitolu Magda a na vysvětlenou napůl v žertu dodává, že její sestra, která tetována nebyla, si prý stěžovala, že jí kvůli tomu nikdo neuvěří, že v koncentráku vůbec byla.

Válka vrcholila, východní fronta se blížila, a tak se 19. ledna vězni vydali na pochod smrti. „První den jsme ušli pěšky asi čtyřicet kilometrů. Pak ale Němci dostali strach, že nás Rusové doženou, a tak jsme pokračovali po železnici,“ říká. V Mauthausenu je nepřijali, byl už plný, pokračovali proto na sever do Ravensbrücku. Asi čtrnáctidenní transport prý nepřežila zhruba polovina přepravovaných.

„Tři dny jsme stáli v Čechách. Lidé nám házeli do vagonů chleba, Češi se v tomto případě zachovali hezky,“ praví s uznáním žena, která si svou vysněnou cestu do Čech v předvečer války představovala úplně jinak. Na transport smrti má však i děsivou vzpomínku. Její kamarádka Eva z Debrecína se úplně pomátla, chodila ve vagonu po lidech a neustále něco vykřikovala. Dozorci ji vytáhli ven, načež bylo slyšet střelbu. Jaké bylo Magdino překvapení, když jí po desítkách let během její návštěvy v Americe kdosi vyřídil pozdrav od Evy z Debrecína. Střela nebyla smrtelná, provrtala jí jen stehno. Dívka se doplazila k nejbližšímu obydlí a místní Poláci jí zachránili život. Po válce se vystěhovala do Kanady.

Květnové sovětské osvobození v Ravensbrücku přišlo záhy poté, co byly vězeňkyně naposledy seřazeny k pochodu. Konec té hrůzy, známé jako holokaust nebo šoa, se v jejich případě odehrál naprosto banálně. Asi po kilometru ve městě zjistily, že jejich strážcové jsou pryč. To už byly všechny čtyři sestry Sternovy, které přežily, pohromadě.

Od Osvětimi věděly, že jejich maminka a nejmladší sestra už nežijí. Ale až po návratu domů do Košic se dozvěděly, že nacistická zvěrstva nepřežili ani otec a bratr. Sestry se záhy vystěhovaly do Izraele, kam je měla následovat i Magda. Dějiny to opět chtěly jinak – na hranicích byla spuštěna železná opona. S manželem Andrejem už v té době tvořili rodinu – v roce 1946 se jim narodil syn. Ivan Zádor žije už půl století v USA a jako lékař zkoumá vývoj lidského plodu.

Na návštěvy do Košic nejezdí jen příbuzní z Ameriky, ale také ze Svaté země. „Právě nedávno tady byli,“ říká přívětivá hostitelka a nabízí mi sušenky s anglicko-hebrejskou etiketou. Konečně má své izraelské hosty kam vzít, když se ptají na dnes už neexistující cihelnu, která byla kdysi pro Sternovy a další židovské rodiny z Košic přestupní stanicí do pekla.

Ta dáma však nežije jen minulostí. Když jsem o Magdě, jíž bude 22. prosince rovných sto let, slyšel poprvé, zazněla slova „přírodní úkaz“. Teď už vím proč. Tolik energie, vtipu, zájmu o okolní svět a péče o jeho budoucnost člověk aby pohledal. Zvláště pak u seniora. Není výmluvnějšího důkazu o vítězství lidskosti nad zvrhlou ideologií, jejíž obětí se odmítla stát.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/lide/cesi-se-k-nam-zachovali-hezky-rika-magda-zadorova-ktera-zazila-vyhlazovaci-tabory-jiz-jako-dospela.A191129_135429_lide_ele