Eurovize, banální písňová soutěž, je obrazem Evropy
Člověk, jenž strávil mládí v ovzduší bratislavských lyr či festivalů politické písně v Sokolově, získal vůči oficiálním písňovým soutěžím imunitu. Ba odpor. Což platilo i pro Eurovizi.
Ale pak s překvapením zjišťuje, že ta banální Eurovize je mezi lidmi populární. Možná i proto, že se z ní stává alegorický obraz současné západní Evropy. Obraz toho, co u nás tolik lidí popuzuje vůči EU. Barikády kulturních válek, kde více než písně rozhoduje to, co je provází. Třeba „fluidní gender“ (Conchita Wurst) či výrazně pokrokový odpor k Izraeli. To si pak našinec chtě nechtě vzpomene na mládí a festivaly politické písně.
Evropská vysílací unie, pořadatel soutěže, ve čtvrtek sdělila, že nevyhlásí hlasování o účasti Izraele. Proč by také měla, řeknete si, honosí-li se nepolitičností? Jenže v pokrokovém světě platí, že Izrael je „fuj“ a vůči Palestincům páchá genocidu. I proto veřejnoprávní instituce z Nizozemska, Španělska, Irska a Slovinska oznámily, že na protest proti účasti Izraele ze soutěže Eurovize odstupují.
Naproti tomu instituce britské, německé, české i jiné jsou s realitou spokojené. („Izrael patří do Eurovize stejně jako Německo do Evropy,“ řekl německý ministr kultury. ) Tudíž vidíme barikádu jak vyšitou.
Ten obraz Eurovize, a v jejím zastoupení Evropy, působí podivně. Kdo chce kritizovat Izrael kvůli jeho politice či způsobu vedení protiofenzivy v Gaze (reakce na 7. říjen 2023, největší poválečný protižidovský pogrom), má široké možnosti. Může čerpat i ze zdrojů v Izraeli, jež nabízejí kritiky dost. Jenže odpor Evropy se zhmotňuje v tématech, která s izraelskou vládou nesouvisí.
V protestech na cyklistické Vueltě. V násilí proti fotbalovým fanouškům týmu Maccabi Tel Aviv v Amsterdamu. V Eurovizi. V bojkotu izraelských akademiků.
New York Times píší, že spolupráci s akademickými institucemi židovského státu přerušilo na padesát evropských univerzit, institucí a akademických skupin. Profilují se v tom hlavně Belgie, Nizozemsko, Itálie a Španělsko. A nejvíc se činí univerzity v Gentu a Amsterdamu. Tam spolupráci neobnovili ani po říjnovém příměří v Gaze, neboť „mír a spravedlnost nelze dosáhnout jednou dohodou“.
Přitom v Belgii klidně žije hamásovec, který se podílel na pogromu 7. října 2023. Z paměti nevymizí, že pár dnů poté Ursula von der Leyenová řekla, že EU zvýší pomoc Palestincům na trojnásobek. A teď? Navrhuje někdo v Evropě sankce za to, že Hamás – ač podepsal Trumpem sjednané příměří – se stále odmítá odzbrojit?
A přece je hlavním problémem banální písňové soutěže účast Izraele. Bylo to tak už letos, kdy odtamtud přijela zpěvačka Juval Raphaelová, jež 7. října 2023 se štěstím přežila pogrom na festivalu Supernova. Tím prý Izrael soutěž Eurovize politizuje. Jak to máme vnímat? Jako že Raphaelová měla tu drzost, že útok radikálních Palestinců přežila? Nebo že Izrael má tu drzost, že ji schválně vyslal na Eurovizi? Je to opravdu zvláštní obraz Evropy.
Mladá fronta DNES | Zbyněk Petráček
komentátor Lidových novin
