Vůle doufat. V Osvětimi se málo lidí dobrovolně dotklo nabitých drátů. Tak málo…
Asi před deseti lety nám napsal pan Daniel Kundrák. Jeho babička prý v sobě nosí traumatické prožitky z doby druhé světové války, ale rodině se nikdy nepodařilo přesvědčit ji, aby svým blízkým svěřila svůj příběh. Není to neobvyklé, lidé, kteří prošli peklem holocaustu a po válce museli začít nový život, chtěli své potomky před vlastními bolestnými zkušenostmi ochránit.
Ona dáma se jmenovala Kamila Sieglová, většinu života prožila v Hradci Králové a zapsala se do myslí a srdcí mnoha lidí jako vyhlášená profesorka angličtiny. O tom, co za války prožila, věděli jen její nejbližší. Její vnuk dostal nápad, že by snad babička mohla svůj příběh vyprávět citově nezainteresované osobě. A tak za ní vydala naše kolegyně Andrea Jelínková a postupně zaznamenala několikahodinové vyprávění. Vzniklo silné svědectví, které jsme však tehdy „zavřeli“ do archivu. Paní Sieglová si nepřála za svého života vzpomínky publikovat.
Před pár dny nám pan Kundrák napsal znovu – tentokrát bohužel smutnou zprávu, že jeho babička ve věku nedožitých 97 let zemřela. Odešla tak možná poslední pamětnice židovských transportů z Hradce Králové a jedna z nemnoha posledních přeživších vězenkyň takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi. S laskavým svolením rodiny vás s příběhem paní Sieglové nyní můžeme seznámit.
Místo hodin náboženství párek s hořčicí
„Byla jsem vytoužené dítě, tatínek už nebyl nejmladší,“ vzpomínala Kamila Sieglová na okolnosti svého narození v červenci roku 1925. Otec Rudolf Frischmann pocházel z vesnice na Kolínsku, měl za sebou legionářskou minulost z časů první světové války. Uplatnil se tehdy jako tlumočník a také svým dcerám kladl na srdce, aby se učily jazyky. Ke Kamile o dva roky později přibyla mladší sestra Ruth. Matka Anna rodným jménem Steinerová se narodila ve východočeském Žamberku.
Anna Frischmannová rozená Steinerová, maminka Kamily Sieglové. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Oba rodiče pocházeli z plně asimilovaných židovských rodin. Doma se mluvilo česky, ale znalost němčiny byla samozřejmostí. Kamila na dětství vzpomínala ráda, v rodině panovaly harmonické vztahy. Žili v širším centru Hradce Králové v Šafaříkově ulici. Doma měli i gramofon! „Do blba jsme poslouchaly tehdejší hit Sonny Boy i jiné operetní a operní árie.“
Jak tehdy pociťovala své židovské kořeny? S nadšením nám vyprávěla, jak si v době školní výuky katolického náboženství spolu s dětmi evangelíků a bezvěrců užívaly volna a šetřily si drobné, aby si jednou za čas u školníka mohli za padesát haléřů koupit párek s houskou a hořčicí. Už z toho vyplývá, že rodina nebyla ortodoxní. Hradeckou velkou synagogu navštěvovali pouze o nejvýznamnějších svátcích. „Ze židovských svátků mi nejvíce utkvěl svátek Simchat Tóra, svátek radosti z Tóry, kdy jsme my děti chodily s malými československými vlaječkami.“
Vyčlenění a trauma nás spojilo
Otce v roce 1937 stihla mrtvice. Po čase se zotavil, ale ne bez následků. Kamila Sieglová to zpětně vnímala jako předzvěst špatných časů. Po mnichovu u Frischmannových našla útočiště i rodina strýčka, která utekla ze zabraných Sudet. Následovala okupace zbytku Československa v březnu 1939 a postupné zavádění protižidovských opatření. Rodina se musela přestěhovat do menšího bytu v centru města, kteý sdíleli s cizími lidmi, dívky vyloučili ze školy. „Tehdy jsme si uvědomili svou odlišnost. Mladý člověk společnost vrstevníků potřebuje více. Toto vyčlenění a trauma židovskou mládež spojilo.“
Ruth Frischmannová, mladší sestra Kamily Sieglové roz. Frischmannové, zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Kamila Sieglová opakovaně vyprávěla, jak se v předválečném Hradci Králové žilo dobře a jak i v době postupné separace a ostrakizace židovských obyvatel řada přátel a známých všemožně pomáhala. Ale ne všichni. Jedné své „nežidovské“ kamarádce půjčila tehdy nedostupnou učebnici angličtiny. Kniha se ke Kamile nevrátila, a tak se jednoho dne vydala ke kamarádce domů. Otevřela jí maminka „a jak mě viděla, zabouchla přede mnou dveře. To byl pro mě strašlivý zážitek. Dodnes to cítíte.“
V lednu roku 1942 nečekaně zemřel otec Rudolf Frischmann, Prý ještě ten den si pro něj přišlo gestapo. Pravděpodobně se coby bývalý legionář ocitl na seznamu osob, na které si nacisté mají dát obzvlášť pozor. Maminka a dvě dospívající dcery zůstaly samy. Tou dobou už se v protektorátu rozběhly transporty do Terezína. Rok 1942 tak zůstal ve vzpomínkách pamětnice jako „rok čekání.“ Čekání, kdy lístky s předvoláním do transportu obdrží i hradečtí židé. „Pražila se jíška, škvařilo se sádlo. Za krásný ručně tkaný koberec jsme získali husu…“ A hlavně se řešilo, co dát do povoleného padesátikilového zavazadla. Málokdo si tehdy dokázal představit, co přesně Židy v Terezíně čeká: „‚Ghetto,‘ to byl abstraktní pojem, žádná literatura mi neukázala, co to je, až skutečnost.“
Kultura nám dala zapomenout na bídu kolem
Dva transporty označené Ch a Ci byly z Hradce Králové vypraveny v prosinci roku 1942. Předvolaní se měli shromáždit v budově obchodní akademie na dnešním náměstí Svobody. Po jedné či dvou nocích přišlo ráno 21. prosince, kdy se lidé vydali pěšky k nádraží.
Běžný vlak třetí třídy hradecké Židy odvezl do Bohušovic nad Ohří, následoval pěší přesun do Terezína. Hned první den Frischmannovy vyhledali jejich příbuzní, bratranci, kteří už nějaký čas v ghettu pobývali. „Jejich líčení nám připadalo kruté a necitlivé, ale to byla terezínská realita.“ Ostatně záhy ji poznaly samy. Ubytovali je na půdě domu, kde se nacházel útulek pro slepce (Blindenheim). „Tam byly zapáchající slamníky, na kterých jsme spali, všude se vířil prach…“ Postupně tam zbudovali třípatrové palandy.
Mladší sestra Ruth pak žila v heimu (dětském domově), kam samospráva umístila děti do určitého věku a snažila se jim ze všech sil vytvořit aspoň trochu snesitelnější prostředí. Maminka pracovala ve skladu oděvů, v tzv. Kleiderkammeru, a Kamila v šicí dílně, kde vyspravovala uniformy. Tato práce, důležitá pro chod války, ji na čas poskytla ochranu před obávanými transporty na východ.
Celý text zde
