Vzpomínkové setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
Záštitu nad setkáním převzal předseda Senátu Miloš Vystrčil, který v úvodním projevu řekl: „Po druhé světové válce si celá řada zemí uvědomila, že je nutné udělat něco pro to, abychom snížili riziko dalších válek a genocidy. A tak jsme se rozhodli, že budeme budovat svět založený na pravidlech. Otázkou nyní je, zda jsme schopni i v dnešní době dosáhnout toho, aby byla pravidla dodržována, zda jsme schopni domluvit se, že tento svět založený na pravidlech snižuje riziko konfliktu, snižuje riziko toho, že převládnou emoce, síla a moc. Záleží na nás, zda si dostatečně silně dokážeme připomínat naši minulost a záleží také na tom, do jaké míry a jakým způsobem budeme zacházet s naší odpovědností.“
Pamětník holocaustu Pavel Jelínek ve svém projevu připomněl libereckou židovskou komunitu, která před 2. světovou válkou čítala přibližně 1 600 členů. Po válce se do Liberce vrátilo pouze 37 Židů a on je jedním z nich. Vyprávěl válečný osud své rodiny: „V roce 1938 jsme utekli jako ostatní z Liberce. Naším prvým ubytováním byla Sázava nad Sázavou, kde žila sestra mé matky… Poté jsme se společně i s mou babičkou odstěhovali do Lysé nad Labem. Babička Josefína Ledererová byla odtamtud zařazena do transportu do Terezína a byla později zavražděna v Treblince…. Já jsem příkaz k transportu jako mischling dostal v dubnu 1945. Odešli jsme do hájovny v lese, a protože Němci měli tehdy jiné starosti, dočkali jsme se osvobození.“ Závěrem sdílel své osobní krédo, které je součástí páteční modlitby: „Celý svět se vším je velmi úzký most, a to na čem záleží, je vůbec se nebát.“
Lucie Fuková, vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny, upozornila na osud Romů během 2. světové války: „S koncem války však nepřišel konec pronásledování a perzekucí. A nebyl to také konec traumatu, které se přenášelo a přenáší na generace. Ti, kdo přežili, nebo i jejich potomci často trpěli psychickými problémy, které se neřešily. O svém traumatu nehovořili ani se svými nejbližšími, natož veřejně. V letech u Písku vznikl prasečák, do Hodonína u Kunštátu se jezdilo na rekreaci a romský holocaust měl být vymazán z historie.“ Zmínila přijetí definice anticikanismu v rámci Senátu, Poslanecké sněmovny i Vlády ČR v roce 2024: „Byl to významný posun ve vnímání nebezpečnosti protiromských postojů a jejich vlivu na každodenní životy stovek tisíc lidí. Teď musíme napnout všechny síly, abychom se naučili s touto definicí pracovat v praxi. Musíme důrazně odsuzovat všechny projevy nenávisti, rasismu a xenofobie.“
Předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michal Klíma poukázal na celosvětový nárůst antisemitismu: „V České republice zatím k tak rozsáhlým a dramatickým útokům nedošlo, ale i tak se počet antisemitských útoků rapidně zvyšuje. A bohužel ani u nás nejde jen o projevy nevzdělaných primitivů, ale také o dění na některých vysokých školách. Vyvěšení palestinských vlajek při výročí teroristického útoku proti židovských civilistům - mírumilovným obyvatelům kibuců a mladým lidem na hudebním festivalu, je jen jedním z nejodpornějších projevů tohoto vývoje. Věřím, že všichni, kdo jsou dnes v tomto sále, vnímají nejen tento vývoj, ale i nebezpečí, které sebou nese. Vždyť právě vyvražďování, které si dnes připomínáme, předcházely verbální útoky a zpočátku jen ojedinělé projevy nenávisti.“ Upozornil na snahy relativizovat historické události z obavy o svobodu slova: „Svoboda slova je nepochybně jednou ze základních svobod demokratické společnosti. Svobodou slova ale není lhaní o historických faktech, jejich zkreslování či dokonce zamlčování. Odvolávání na jakoukoliv svobodu nesmí vést k popírání faktů a nesmí otvírat cestu k potlačování jiných svobod a k projevům nenávisti.“
Kantor Rafael Rod přednesl modlitbu za duše zemřelých El male rachamim. Během setkání zazněly koncertní skladby v podání Davida Dorůžky a Roberta Fischmanna a byla uvedena nová výstava malířky Petry Teršlové 12 svědků holocaustu.
Statutární zástupci Památníku Terezín, Českého osvětimského výboru, Židovského muzea v Praze a Nadačního fondu obětem holocaustu podepsali společné memorandum o koordinaci činností na poli rozvíjení spolupráce s potomky přeživších holocaustu ve vzdělávání o holocaustu a o antisemitismu.
Do připomínky obětí holokaustu zapojil také cyklista Lukáš Klement, který v rámci iniciativy Never Again absolvoval 1 000 km dlouhou pamětní jízdu „Never Again on Wheels“. Ta odstartovala ve čtvrtek 15. ledna 2026 od brány smrti v areálu bývalého koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz a trvala 46,5 hodiny. „Cílem mé jízdy bylo vytvořit na mapě symbolický nápis ‚Never Again‘ jako uctění památky obětí holokaustu v Osvětimi. Projekt vznikl jako reakce na sílící vlnu antisemitismu a jako připomínka nepředstavitelných podmínek, v nichž museli vězni v mrazu a utrpení přežívat. Svou cestou chci apelovat na to, abychom na tyto hrůzy nikdy nezapomněli a nedovolili jejich opakování,“ uvedl Lukáš Klement.
Slavnostní vzpomínkové setkání se konalo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Židovské obce v Praze.
