„Maminka nemůže k telefonu, je mrtvá.“ Z rozhovoru s tetou dětí, kterým Hamás zavraždil rodiče, mrazí
Izraelská lékařka Ella Morová provozovala v Jaffě úspěšnou kliniku a až do 6:30 ráno 7. října 2023 vedla relativně spokojený život. Vražedný útok na Izrael, který teroristické hnutí Hamás spáchalo přesně před dvěma roky, všechno změnil. V rozhovoru pro Novinky popsala, jak se na dálku snažila zachránit svou neteř a synovce, kteří viděli vraždu svých rodičů a schovávali se v komoře. Příběh jejich tříleté sestřičky Abigail, která strávila přes 50 dní v zajetí v Gaze, obletěl svět. Její teta od té doby učí lidi, jak se vyrovnat s traumaty.
Můžete popsat, co jste prožívala ráno 7. října?
Já bydlím u Tel Avivu a toho rána nás vzbudily sirény protiraketového poplachu. Vyvolalo to až hysterii, protože to bylo mnohem více raket a více sirén než jindy. Běželi jsme do krytu a já jsem si říkala, že když je to tady takové, jak asi musí vypadat situace u mých příbuzných ve Kfar Aza, která je u hranic s Gazou. Tam leckdy ani nemají sirény, protože je to příliš blízko. My máme aspoň 90 sekund na to se schovat.
Když jsme asi po čtvrt hodině vylezli z krytu, volala jsem švagrové Smadar do Kfar Aza, jestli jsou v pořádku. Telefon zvedl její syn Michael, tehdy devítiletý. Ptám se, jestli můžu mluvit s maminkou. On na to jen „ne“. Tak se ptám, jestli můžu mluvit s tatínkem. A on zas jen „ne“. Na otázku proč neodpověděl. A do toho začala jeho šestiletá sestra Amalia křičet, že maminka nemůže k telefonu, protože je mrtvá. Říkám jí: „Amalio, tohle není legrační!“ Ale ona to opakuje. Ptám se, kde jejich tříletá sestřička Abigail. „Taky ji zabili,“ slyším.
Pamatuju si, jak jsem upustila telefon na zem. Měla jsem ho na hlasitý poslech. „A kde jste?“ ptala jsem se směrem k podlaze. Řekli mi, že se skrývají v komoře. Vzpomněla jsem si na příběhy z holokaustu a říkala jsem si, proč se musí děti skrývat v komoře.
Co se stalo s rodiči?
Snažila jsem se Amalii uklidnit. „Všechno bude v pořádku, nikdo neumřel. Třeba jen omdleli, možná se bouchli do hlavy, jak běželi do krytu, to se stává. Zavolám sanitku a policii, slibuju, že bude všechno v pořádku,“ přesvědčovala jsem ji. A šla jsem dolů zavolat policii tak, aby to neslyšely moje děti. To mohlo být tak sedm ráno. Ale na policii to nikdo nebral. To bylo divné, nikdy to nezvoní déle než pár sekund. Tak jsem volala na záchranku, ale tam to také nikdo nebral. Začalo mi docházet, že Amalia možná mluvila pravdu.
Na záchrance to asi po deseti minutách vzali, ale řekli mi, že do Kfar Aza nikoho poslat nemohou, protože je tam válečná zóna. Paní mi řekla, že je jí to líto, ale že mi nemůže pomoci. A zavěsila. Protože v tu chvíli řešila tisíce takových telefonátů a nechtěla se hádat.
Nevěděla jsem, co mám dělat, chtělo se mi omdlít, zkolabovat, abych nic necítila a nemusela nic řešit. Ale část mé mysli mi to nedovolila, musela jsem myslet na to, že tam nemůžu nechat ty dvě děti samotné schované se v komoře. A když jsem se podívala na svoje vlastní děti, došla jsem k rozhodnutí, po kterém se mi ulevilo, a sice, že je tam nenechám a že o ně budu bojovat.
Jak?
To jsem vůbec nevěděla, nemám ani žádnou zbraň ani nevím, jak se používá, i když jsem kdysi byla na vojně. Ale napadlo mě, že bych využila média. Reportéři chodí s helmami na hlavě i do míst, kde se bojuje, třeba by mohli zachránit mou neteř a mého synovce. Potřebovala jsem tu informaci o nich dostat k co nejvíce lidem.
Tak jsem napsala status na Facebook, že potřebuju, aby mi lidé pomohli zachránit děti, a zveřejnila jsem všechno, co jsem o situaci věděla. V tu chvíli nikdo netušil, co se děje v kibucech u hranice s Gazou. Už se vědělo, že jsou teroristé ve městě Sderot, ale nic o masakru v kibucech. Můj status se stal okamžitě virální, ale lidé ho označovali za hoax. „Nesdílejte to, je pomatená, vzala si nějaké prášky!“ psali mi lidé do komentářů, protože si neuměli představit, že by to mohla být pravda.
Jak dlouho trvalo, než se ukázalo, že to je pravda?
Po asi hodině a půl mi lidé začali věřit a sdílet můj příspěvek, aby mi pomohli. Začali mi volat lidé, které jsem neznala, s tím, že půjdou ty děti zachránit. Ve vší té hrůze tu bylo světlo, jak se celý Izrael dokázal semknout. Zveřejnila jsem proto přesnou adresu a obrázek z map, i když jsem nevěděla, kdo všechno si to přečte. Obletělo to nejen Izrael, ale i židovské komunity po celém světě. Jenže najednou se pod mým příspěvkem se začaly objevovat lajky a smajlíky. Do té doby tam byla jen srdíčková emoji, ale najednou smajlíky? A rovnou tisíce smajlíků a následně i komentáře s hesly Free Palestine a neskrývanou radostí nad masakrem.
A jako by toho nebylo dost, do komentářů pak někdo nasdílel živý streaming z GoPro kamer teroristů z Hamásu, kteří vysílali do světa, co prováděli. Viděla jsem, jak vraždí a unášejí lidi. Zastřelili někoho, natočili si to a nasdíleli to pod můj status. Nic hroznějšího jsem nikdy neviděla. Lidé mi volali, abych ten status stáhla. Ale já jsem to neudělala. Potřebovala jsem, aby někdo zachránil ty děti.
To se nakonec podařilo.
Ano, trvalo to asi 14 hodin, než se čtyřem dobrovolníkům podařilo je najít. Byli první zachránění v Kfar Aza. Ostatní čekali na záchranu i 30 hodin. Nevím, jestli za tím byl ten můj příspěvek. Nechci si připisovat zásluhu, ale snad to nějakou roli hrálo.
Když našli Michaela a Amalii, mysleli jste si, že je malá Abigail mrtvá?
Ano, nevěděli jsme, že ji unesli do Pásma Gazy. Terorista z Hamásu vešel do domu a jako první zastřelil maminku Smadar. V dětském pokojíčku. Pak zahlédl děti a šel za nimi. Švagr Roí se mezitím snažil utéct s malou Abigail ven. Teroristé ho zastřelili. Děti viděly, jak tatínek padá na zem s Abigail v náručí, takže si myslely, že je také mrtvá. Jí se ale podařilo dostat se z pod mrtvého tátova těla ven a utéct k sousedům, do domu své nejlepší kamarádky ze školky. Tam ji umyli od krve a převlékli. Tatínek kamarádky si vzal zbraň, aby šel bránit kibuc. Byl postřelen. Přežil, ale nezvládl se vrátit včas domů, kam si mezitím teroristé přišli pro jeho manželku Hagar a jejich tři děti a také Abigail.
Co se s nimi stalo?
Unesli je do Pásma Gazy. Propustili je po 51 dnech. Nám ale trvalo týden, než jsme na to přišli. Týden nebo sto let, připadalo nám to stejné. A být rukojmím Hamásu v Gaze, to je jako přivítání v pekle.
Co jste prožívala, když jste zjistila, že je naživu?
Až do jejího osvobození to byly nejšílenější dny života. Nedokážu si představit, čím procházejí rodiny, které tam mají své blízké už dva roky. Každý rodič, který třeba jen na pět minut neví, kde má své malé dítě, je vystrašený. Ale pořád jsem pracovala, pořád jsem něco dělala, zastupovala jsem například rodiny v Centru pro rodiny rukojmích v Tel Avivu, což mi pomáhalo to překonat.
Tehdy jsem si uvědomila, že jsem přece terapeut a že znám výzkum na téma post-traumatického růstu. Podle něj je až 70 procent lidí schopno prožité trauma využít k sebeposílení. O to jsem usilovala, abych zůstala silná pro své děti. Aby měly pěkný život s normální mámou a pokud možno normální rodinou.
Dospělí lidé mají mechanismy, jak se s traumaty vyrovnat. Ale jak je to u dětí? Pro mého pětiletého syna je největší trauma, když ho ráno budím do školky. Nedokážu si představit, že by musel zpracovat něco tak strašného.
Myslím, že je to do značné míry ovlivněno tím, jak jsou děti vedené před tím, než si traumatem projdou. A jejich rodiče je vedli perfektně. Smadar pracovala v tajné službě Šin Bet, byla nesmírně inteligentní, měla dva doktoráty, ale byla také velmi skromná. Roí pracoval jako fotograf pro server Ynet. Byl velmi talentovaný.
A to, jak skvělí rodiče to byli, se projevilo na tom, jak se děti dokázaly chovat, když se to stalo. Schovali se v komoře, Michael se k tomu postavil jako velitel. Komunikoval po telefonu, postaral se o Amalii, podařilo se mu vyklouznout z úkrytu, aby jí donesl něco k jídlu a také nabíječku. Byli to hrdinové dne, protože měli dobrou výchovu.
Když jsem se za nimi konečně dostala, Michael nemluvil. Zato Amalia pořád dokola líčila, co se dělo. Jako ve smyčce, znovu a znovu a znovu. A pořád dokola se ptala, proč. A já jsem se snažila být jí nablízku a trpělivě poslouchat. Mimo jiné i proto, že to bylo poslední svědectví o jejich rodině a já jsem si její slova jako dospělý člověk chtěla zapamatovat. Jí bylo tehdy šest a já doufám, že na to jednoho dne zapomene. Ale když se mě na to někdy zeptá, budu si to pamatovat za ni. Lidé potřebují znát minulost, aby se vyléčili.
A mluvíte dnes otevřeně o tom, co se stalo?
Oni o tom nemluví a já se na to neptám. Nelze otevírat něčí rány, když to nechtějí, to jim nepomůže. Ale mohou přijít kdykoliv, když budou sami chtít.
Když mluvíme o psychologii, zajímalo vás někdy psychologické pozadí těch útoků? Nemyslím jako ospravedlnění, ale jako prosté porozumění tomu, co se dělo v hlavách těch lidí, že měli pocit, že páchat taková zvěrstva je správné?
Nikdy jsem nepochopila Hamás. Gaza mohla být jako Singapur nebo Dubaj. Se všemi těmi penězi. S dobrým vzděláváním a kulturou mohli stavět hotely, mají krásné pláže, je to hezké místo. Ale oni se rozhodli stavět tunely, zbrojit a být krutí. To je džihád. A ten je nebezpečný mimo jiné proto, že je trpělivý. Oni umějí čekat roky. Není to kultura, která by si vážila života, vzývají smrt. Je to opravdu jiná kultura, které nerozumím.
Ale rozumím důsledkům toho, co dělají. Lidé v Gaze pod Hamásem trpí. I oni jsou jejich rukojmí, ne jen naši lidé. A v jistém smyslu je jejich rukojmím celý svět vlivem všech těch lží a propagandy. Nechápu je, proč nechtějí vychovávat děti pro šťastný život, dát jim dobré vzdělání a lásku.
Někdejší izraelská premiérka Golda Meirová už v 70. letech říkala, že mír nastane, až Arabové budou cítit větší lásku ke svým dětem, než cítí nenávist k Izraelcům. Mluvila tehdy obecně o Arabech, ale nenávist k Izraeli se teď začíná probouzet i v západním světě.
Myslím, že svět nechápe podstatu Hamásu. Kdyby žili v Izraeli, pochopili by to. A to, že Izrael je demokratická země, znamená, že když se to může stát u nás, může se to stát i jinde. Podívejte se do Francie, do Británie, do Švédska. Je mi těch zemí líto.
Ale svět pořád buší do Izraele, dělejte to a to a to, nedělejte tamto a tamto. Na Hamás nikdo netlačí. Dvacet let nejsme přítomní v Pásmu Gazy, zprostředkovávali jsme jim peníze, stejně na nás létaly rakety. Je to nefér, strašně nefér. Všechno je to vzhůru nohama.
A obvinění z genocidy?
Ta padla už 8. října 2023, jen den poté, co se terčem genocidního záměru stali sami Izraelci. Už tehdy se sociální sítě začaly hemžit tvrzeními o genocidě. Izrael ale tehdy v Gaze vůbec nebyl. Jenže co je to platné, když svět trpí ignorantstvím a lidé, kteří neznají historii, berou za pravdu to, co jim řekne někdo na TikToku. Jak říkám, džihád umí být trpělivý. A tohle se připravovalo dlouho dopředu, včetně té propagandy, přes kterou je potom tak snadné ovládat myšlení lidí.
Jak vnímáte plán současné americké administrativy na ukončení války Gaze, podle kterého by mohli někteří pachatelé zvěrstev dostat amnestii výměnou za propuštění rukojmích?
Je mi to jedno. Jediné, co chci, je, aby se vrátili domů. Mé srdce bije s rukojmími a jejich rodinami. Teroristy můžete zabít, myšlenka se vykořeňuje složitěji. Podívejte se na Al-Káidu a Islámský stát. Já ale nejsem politik. Jsem obyčejná máma, která chce, aby se děti vrátily domů. I když je jim třeba 40 a víc, pořád jsou to něčí děti.
V Izraeli je patrná velká jizva. Nikdo se neraduje z těch dvou let války. Když se lidé zasmějí, vzápětí mají kvůli tomu pocit viny. Z toho, co se stalo před dvěma lety, jsou smutní. Ani ne naštvaní, ale smutní.
Vidíte naději?
Ano i ne. Ano, protože musíme doufat, že povedeme normální, rutinní život, ve kterém největším příkořím pro dítě bude, že ho vzbudíte brzo ráno do školky. Žádné rakety z Íránu, Jemenu nebo odjinud. Naději mám proto, že vím, že Izrael je velmi silný a dokáže bojovat za své lidi. Ale mám i strach. Za rok půjde mé dítě na vojnu a Hamás si může jen změnit jméno.
Více zde
