Antonín Sochor: V 29 měl 4 válečné kříže, přežil 218 střepin i gulag. V 36 ho smetl armádní náklaďák
Prošel gulagem, uprchl wehrmachtu a na Dukle přežil 218 ran střepinami. Jako hrdina SSSR pak cvičil izraelské vojáky, ale doma narážel na nedůvěru mocných. Antonín Sochor unikal smrti v bitvách, aby ho v 36 letech v noci sešrotovala armádní Tatra.
Antonín Sochor přišel na svět z čisté náhody v cizině. Narodil se 16. června 1914 v německém Lohbergu do rodiny českého dělníka. Jeho otec odešel za prací do Porúří, protože doma v Čechách nebylo na začátku 20. století pro horníky snadné uživit rodinu.
Když vypukla první světová válka, narukoval starší Antonín Sochor k rakousko-uherskému pluku a bojoval na italské frontě. Malý Tonda mezitím s maminkou a sourozenci odjel zpátky do severočeského Duchcova, odkud rod Sochorů pocházel. Dětství a dospívání tak Antonín prožil v českém pohraničí, v kraji, který se brzy ocitl ve stínu rostoucího německého nacionalismu.
Nebyl nijak urostlý, byl to drobný kluk. Ale uvnitř už od mládí planula odvaha a smysl pro spravedlnost. Jako skaut a sokol se učil disciplíně i lásce k vlasti. V roce 1934, v pouhých dvaceti letech, vstoupil do sociálně demokratické strany – tíhlo ho to k myšlenkám rovnosti a solidarity.
Když sudetoněmečtí henleinovci rozpoutali v pohraničí provokace a útoky proti českým sousedům, mladý Sochor se jim postavil. Nebál se konfliktů s místními nacisty, i když riskoval. Po mnichovské dohodě a záboru Sudet musel jeho milovaný
Duchcov připadnout Třetí říši. Antonín, už jako vycvičený poddůstojník československé armády, se nemínil smířit s potupou okupace.
Hned v prvních dnech po německém záboru se dostal do potyčky s německými vojáky. Gestapo si na něj brzy došláplo – zatklo ho přímo na ulici a poslalo k výslechu. Psal se březen 1939. Republikánské nadšení prvorepublikového vojáka rázem nahradila osobní zkušenost s nacistickou zvůlí.
Němci ho internovali do nuceného pracovního tábora poblíž Lipska. Za ostnatými dráty tábora dále vedl svůj soukromý boj proti fašismu – v tichosti a nenápadně sabotoval, co mohl.
Drobnými úmyslnými poruchami strojů a „nešikovnostmi“ zpomaloval produkci. Riskoval přitom kruté tresty, možná i život. A pak přišel nápad, riskantní plán, který mohl skončit oběšením, ale také svobodou: předstírat loajalitu nepříteli. Když v létě 1939 přišla do tábora nabídka dobrovolného vstupu do německé armády, Sochor neváhal – přihlásil se.
Znal dobře němčinu, narodil se v Německu, a tak u odvodní komise nebudil podezření. Díky tomu dostal pár dnů dovolenky, aby si „vyřídil osobní záležitosti před nástupem k wehrmachtu“. Právě tolik potřeboval.
Jedné červencové noci 1939 zanechal Antonín masku dobrovolníka německé armády daleko za sebou. Místo návratu k útvaru překročil ilegálně hranice do Polska. Pomáhali mu odbojáři – údajně se do zahraničí protáhl dokonce důlní šachtou pod hraniční čárou.
Křest ohněm na východní frontě
Nebylo to však vůbec jednoduché. Než se vůbec dostal k boji proti nacistům, zažil další internaci – tentokrát v sovětském gulagu. Jen pár týdnů poté, co dorazil do Polska, vypukla druhá světová válka. Hitler ovládl západ Polska a Stalin vpadl do východních oblastí.
Čechoslováci v Polsku, včetně Sochora, padli do sovětského zajetí, protože Sověti zpočátku považovali všechny cizince za potenciální nepřátele. Tak se paradoxní shodou osudu ocitl český vlastenec v zajetí země, která se později stane jeho spojencem. Dva roky strávil Sochor v nehostinných internačních táborech v SSSR – v Jarmolince, Orankách, Suzdalu.
Gulag ho ale nezlomil. Když v červnu 1941 nacisté napadli Sovětský svaz a Stalin se náhle potřeboval spojit se Západem, dostali internovaní Čechoslováci šanci. Na přelomu let 1941–42 vznikla v Buzuluku 1. československá samostatná jednotka v SSSR.
V ní se Sochor stal velitelem výcvikové čety nových čs. dobrovolníků. Na podzim roku 1942 v Buzuluku mezi novými rekruty potkal i štíhlou usměvavou dívku – Štěpánku Cejzlarovou, která se k jednotce přihlásila jako zdravotnice. Sotva dvacetiletá žena přijela, aby pomohla vlasti v boji. Antonína okouzlila její odvaha i milá povaha a brzy v tom nebylo jen kamarádství. V září 1942 si v Buzuluku, v polních podmínkách, vzal Štěpánku za ženu.
Na jaře 1943 konečně přišel křest ohněm. 1. československý polní prapor vyrazil na frontu, aby se po boku Rudé armády postavil německé válečné mašinerii. První zastávka: ukrajinská vesnička Sokolovo na řece Mža. Bylo 6. března 1943, když podporučík Antonín Sochor dostal rozkaz provést průzkum bojem – první bojový úkol československé jednotky na východní frontě.
Za statečnost u Sokolova byl Antonín Sochor brzy vyznamenán Československým válečným křížem. Byl to jeho první, ale zdaleka ne poslední válečný kříž. Jeho zraněnou paži ošetřili lékaři v polní nemocnici v Charkově. Jenže válka nedopřála hrdinům dlouhý oddech.
Charkov samotný brzy padl pod tlakem německé protiofenzívy – Sochor se ocitl za nepřátelskou linií, uprostřed chaotického ústupu. Nezpanikařil. I se zavázanou rukou se odmítl vzdát. Místo aby hledal jen vlastní záchranu, rozhlédl se po ostatních zraněných.
Našel v nemocnici dvě lehce zraněné spolubojovníky – vojínku Marii a vojína Viléma – a rozhodl se, že je z té pasti dostane. V přestrojení a pod rouškou noci se Sochorovi podařilo se svými dvěma svěřenci proklouznout z obsazeného města. Unikli.
Cesta ke slávě
Po krvavých křtech u Sokolova a Charkova čekala Sochora a jeho jednotku celá řada dalších bitev na východní frontě. Československý prapor postupně narůstal na brigádu a Antonín Sochor stoupal po velitelském žebříčku.
Na podzim roku 1943 už byla československá brigáda nasazena na osvobozovací operace na Ukrajině. 5. listopadu 1943 začal útok na Kyjev. Velká bitva o starobylé město – a Antonín Sochor opět v prvních liniích. Teď již jako poručík, velitel samopalnické roty v 1. čs. samostatné brigádě, bojoval po boku dalších skvělých důstojníků – tankisty Richarda Tesaříka a Josefa Buršíka. Právě tahle trojice – Buršík, Tesařík, Sochor – se stala duší útoku na Kyjev, město na mohutném Dněpru.
6. listopadu 1943, dosáhli Sochorovi samopalníci spolu s tanky Tesaříka a Buršíka jako první břehů řeky Dněpr v centru Kyjeva. Po tvrdých bojích na ulicích zavlála nad osvobozeným městem i československá vlajka, vedle té sovětské.
Za hrdinství v boji o Kyjev byl Antonín Sochor vzápětí oceněn nejvyšší možnou poctou: titul Hrdina Sovětského svazu. Obdržel symbolickou zlatou hvězdu Hrdiny a Řád Lenina, nejvyšší sovětské vyznamenání. V pouhých 29 letech se tak z drobného mladíka z Duchcova stal jeden z nejvyznamenávanějších důstojníků naší zahraniční armády. Spolu s ním dostali Hrdinu SSSR i jeho spolubojovníci Tesařík a Buršík – tři přátelé, tři legendy.
V lednu 1944 byl Sochor znovu raněn, naštěstí jen lehce – střepina mu poranila nohu. Sotva se zhojil, už velel celému motorizovanému praporu samopalníků v rámci nově budovaného československého armádního sboru. Jako nadporučík stál v čele jednotky o téměř třech stovkách mužů, se kterou měl jít do nejkrvavější bitvy československých vojáků na východě – do Karpatsko-dukelské operace.
Podzim 1944, slovenské hranice. Dukelský průsmyk se změnil v peklo na zemi. Sovětské a československé jednotky se snažily prolomit hory a pomoci Slovenskému národnímu povstání, ale Němci se zakopali a zuřivě bránili každý metr krvavé půdy.
Nadporučík Sochor v té době velel svému praporu samopalníků, přidělenému pěší brigádě – tanková brigáda se teprve formovala a jeho muži tak bojovali zase jako pěchota v lesích. Kóta 534 – nenápadné číslo pro zalesněný kopec, který se stal symbolem Dukly. „Krvavá kóta,“ říkali jí vojáci. Sochor dostal rozkaz ji dobýt. V čele svých samopalníků podnikl snad deset útoků proti zakopanému nepříteli.
14. září 1944 si pro něj ale přišla temnota: v jedné z dalších ztečí ho zranila exploze miny nebo granátu. Sochor se svalil do bláta, tělo poseté střepinami. Lékaři v polním lazaretu napočítali v jeho těle neuvěřitelných 218 střepin.
Do konce války zůstal většinu času v nemocnici a pak v zázemí, než se z tak těžkých zranění alespoň částečně zotavil. Jeho válečná cesta skončila sice předčasně, ale vavříny a pocty ho neminuly: čtvrtý válečný kříž přibyl na jeho uniformu a později i další zahraniční vyznamenání.
Nové poslání po válce
Praha vítala své hrdiny v květnových dnech 1945 květinami a jásotem. Antonín Sochor, válečný invalida s mnoha jizvami na těle, se mohl po letech znovu obejmout s rodiči, sourozenci a konečně poznat i svého malého synka Ludvíka, který už začínal chodit.
Shledal se také s manželkou Štěpánkou – ta prošla válkou po jeho boku a přežila, teď se z ní stala i maminka. Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho; poválečná euforie vystřídala tvrdá práce na obnově země. Antonín Sochor zůstal v armádě jako důstojník z povolání. Bylo mu teprve jednatřicet, měl život před sebou a chuť budovat novou, svobodnou republiku.
Přišla totiž nečekaná prosba o pomoc z daleké ciziny. Po hrůzách holocaustu získal v roce 1948 nezávislost nově vzniklý stát Izrael, obklopený nepřáteli a uvržený hned do války o přežití. Mladá izraelská armáda zoufale sháněla zbraně, výcvik, cokoliv – a Československo, byť už pod vlivem komunistů, bylo ochotné podat pomocnou ruku.
Sochor se svým typickým zápalem převzal novou roli. Cvičil izraelské dobrovolníky v diverzních akcích, výsadkářském umění a pěchotní taktice. Říká se, že ti lidé by za ním šli kamkoliv – tak jako jeho vojáci ve válce. Když se muži a ženy židovské brigády Hagana učili zacházet se zbraní v českých lesích, měli v čele učitele, který věděl, co je boj na život a na smrt.
Na konci roku 1948 už byla většina bojů izraelské války za nezávislost u konce. Mnoho Sochorových „žáků“ se přemístilo na Blízký východ, kde pak bojovali v izraelské armádě a často to dotáhli na vysoké důstojníky v příštích dekádách. Sochor sám strávil jistý čas i přímo v Izraeli – působil tam krátce jako vojenský poradce na operačním oddělení izraelského generálního štábu.
Jenže svět po válce se začal měnit. Politické klima v Československu po únoru 1948 ztvrdlo. Ke slovu se dostali fanatičtí stalinisté, kteří viděli za každým rohem špióna. A velká politika obrátila kormidlo: po roce 1949 se Sovětský svaz začal od Izraele odvracet a razil tezi, že sionismus je nepřítel.
Československo tak náhle muselo svou izraelskou epizodu utajit a utnout. Antonínu Sochorovi přišel příkaz k návratu domů. Rychle. Možná se v tom odrážela nedůvěra nových vládců – nasadili ho kdysi do akce, která jim teď politicky přítěžovala, a tak ho chtěli mít pod dozorem.
V září 1949, po návratu z Blízkého východu, byl Sochor jmenován profesorem pěchotní školy v Milovicích u Prahy a zároveň velitelem tamní školy středních velitelů. Dostalo se mu sice uznání odborných kvalit, ale byl to také způsob, jak ho mít na očích.
Stíny podezření
Nový komunistický režim, v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem a Ludvíkem Svobodou na postu ministra obrany, začínal ukazovat svou temnou stránku. Mnozí vojáci, kteří bojovali za svobodu, se stali nepotřebnými svědky minulosti. Západní letci byli vězněni, odbojáři očerňováni, i někteří východní frontoví hrdinové se ocitli na seznamu nepřátel.
A Antonín Sochor? Ten musel vadit. Proč? Byl to hrdina, ale nebyl to slepý fanatik. Do komunistické strany nikdy nevstoupil – odmítal rudou knížku, i když mu ji nutili. Měl své pevné zásady a reputaci vlastence, ne straníka.
Strach. Ten, který nepoznal na frontě, se mu vkrádal do života teď, v míru. Věděl, že jeho někdejší druh Josef Buršík musel v dubnu 1948 náhle odejít z armády s vylhanou diagnózou „nezpůsobilý ze zdravotních důvodů“. V listopadu 1949 byl Buršík zatčen a uvržen do vězení.
Další kamarád Richard Tesařík měl konflikty s Čepičkou, byl odsunut do bezvýznamné funkce a brzy ho také čekalo zatčení. Ostatně i mnozí jiní – hrdina generál Heliodor Píka byl popraven, stovky odbojářů se ocitly v gulagu, tentokrát komunistickém. Temná kolečka se točila.
Noc z 15. na 16. srpna 1950 Sochor projížděl ve svém štábním voze Škoda Tudor, řízeném vlastním řidičem. Mířili po rovné asfaltce skrz les, kolem pískoven u Hamru na Jezeře. Křižovatky tu byly špatně osvětlené, ale řidič znal cestu. Podplukovník Sochor seděl vedle něj a možná se lehce uvolnil – brzy budou z lesa venku. Půlnoc minula.
Pak přišel náraz, tak jak jsme ho už slyšeli na začátku našeho vyprávění. Proti nim se zničehonic vyřítil obrovský tmavý stín – těžký nákladní vůz, vojenská Tatra naložená jednotkou výsadkářů, snad jedoucí pro proviant. V plné rychlosti se vřítila zprava na jejich křižovatku.
Předek náklaďáku se zabořil přímo do boku Tudoru – přímo tam, kde seděl Sochor. Kov se mačkal jako papír. V několika vteřinách bylo po všem. Sochorův řidič byl nárazem doslova vymrštěn z auta. Dopadl do škarpy o pár metrů dál – s mnoha pohmožděninami a zlomeninou, ale přežil.
Paradoxně to, že „vyletěl“ ven, mu možná zachránilo život. Podplukovník Antonín Sochor zůstal zaklíněný uvnitř zdemolovaného vozu. Utrpěl strašlivá zranění hlavy. Skalp na temeni měl odtržený tak, že mu z vlastních vlasů visela na lebce jakási krvavá kápě. Mozková tkáň byla těžce poškozená, Sochor upadl do hlubokého bezvědomí.
Byla 1:00 hodina ráno 16. srpna 1950, když v městečku Jablonné v Podještědí, v tamní nemocnici, vydechl podplukovník (po smrti generálmajor in memoriam) Antonín Sochor naposledy. Bylo mu třicet šest let. Krutý osud – nebo něco víc? – ho dohnal doma, v míru, jen pár desítek kilometrů od rodného kraje, který kdysi utíkal zachránit. Oficiálně byl Sochor oslavován jako tragicky zesnulý hrdina vlasti.
Pravda, nebo výmysl?
Jeho nejbližší ale měli svoje pochyby od prvního okamžiku. Příliš mnoho náhod se sešlo kolem té nehody. Konspirační teorie nabíraly na síle. Nejbližší Sochorovi spolubojovníci – paradoxně i slavní váleční hrdinové jako Buršík a Tesařík – byli skálopevně přesvědčeni o vraždě.
Podezření ještě zesílilo, když se ukázalo, že kolem vyšetřování nehody panuje podivný zmatek. Tým, který přijel nehodu prozkoumat, se tvářil profesionálně, ale klíčové důkazy jakoby unikaly. Například protokol z pitvy Antonína Sochora – kdosi ho nechal zmizet. Nebyl k nalezení.
Vynořila se i svědectví, že u záchrany Sochora asistoval sám Reicin. Právě on údajně informoval špičkového neurochirurga Josefa Škvařila o nehodě záměrně pozdě – takže lékař přijel do nemocnice až v okamžiku, kdy už nebylo pomoci.
Reicin pak shodou okolností spěchal s tím, aby Sochorovu manželku poslal i s dětmi pryč z Prahy, do pohraničí – snad prý „aby na ni v hlavním městě nepadaly smutné vzpomínky“. Anebo proto, aby mlčela daleko od novinářů? Těžko říct.
Samozřejmě byli i tací, kteří nevěřili na vraždy v pouličním stylu. Říkali: byl to tragický osud, příliš rychlá jízda, banální autonehoda. Faktem je, že důkaz o úkladné vraždě nikdo nepředložil. Vojenský prokurátor případ uzavřel jako dopravní nehodu. Nákladní auto prý přejelo křižovatku na špatný pokyn, vinou tmy řidič osobáku náklaďák neviděl včas atd. – prostě souběh nešťastných okolností. Tak zněla oficiální tečka.
Po listopadu 1989, kdy padl komunismus, se policie k Sochorovu případu znovu vrátila. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu provedl rekonstrukci nehody a roku 2009 vydal oficiální závěr: ne, nešlo prokazatelně o zinscenovanou dopravní nehodu.
Jinak řečeno, nepotvrdilo se, že to byl atentát. Zdálo by se – a je to možné – že Sochor prostě tragicky zahynul při nešťastné shodě okolností. A přece i tento nový verdikt mnohé nepřesvědčil.
Více zde
