Božská SOŇA

Operní zpěvačka a herečka Soňa Červená oslaví 9. září dvaadevadesáté narozeniny. O dva dny dříve vstoupí do kin celovečerní
dokument Olgy Sommerové s lakonickým názvem Červená.
Zatímco jako vášnivá Carmen okouzlovala svým sametovým temným hlasem svět za železnou oponou, pro normalizované Cechy byl
pojem Červená jen synonymem rudé barvy. Jméno emigrantky mělo být navždy vymazáno z paměti národa. A tak jí venku
aplaudovaly plné sály nejprestižnějších operních domů, ale v pražských ulicích si po svém návratu v roce 1991 připadala neviditelná.
Dnes už její přenádhernou tvář pozná kdekdo, ale málokdo už ví, jak dramatickou cestu její nositelka musela ujít, aniž by se nechala
připravit o nezdolný optimismus, posedlost prací, zářivý úsměv a lesk živých zvídavých očí.
Dáma s krásnou češtinou, jakou slýcháme ve starých filmech, ve snímku Olgy Sommerové s pokorou a nadhledem vypráví o svém
pradědovi, světoznámém vynálezci žesťových nástrojů, kterému Adolf Sax vyfoukl patent na saxofon, o prvním setkání s dvojicí V+W,
o komunisty umučené matce, jejíž mrtvé tělo unesla z márnice, o útěku na Západ skrz Berlínskou zeď. Člověk ji sleduje, žasne a
přemýšlí, jestli se elixírem mládí posilněná Emilia Marty, kterou na jevišti Stavovského divadla ztvárnila v Čapkově Věci Makropulos,
přece jen nezhmotnila. Na jaký supertajný pohon funguje tato okouzlující žena, která stále neúnavně pracuje a z níž navzdory životním
ranám vyzařuje čiré štěstí? Budete-li film sledovat pozorně, získáte návod.
„TO JE KÁČA!“
Narodila se v Praze jako dcera zakladatele kabaretu Červená sedma, bohéma a advokáta Jiřího Červeného, po němž zdědila
muzikálnost. Po matce, ke které nikdy nenašla cestu, zase krásu. S rodinnou hospodyní jako malé děvče navštěvovala Národní
divadlo, kde uviděla Carmen a umanula si, že jí jednou bude. A jelikož mluvíme o dámě s krédem „Co chci, to mohu“, stalo se. Otec,
který se s matkou během Sonina dětství rozvedl, byl po nacistické okupaci transportován do Terezína , matka z politických důvodů
skončila v koncentračním táboře Ravensbruck, odkud se dva měsíce po konci války vrátila pěšky v zuboženém stavu. Hned po válce
se pak provdala za majitele továrny na čokoládu Františka Slabého. Když jí lektorka herectví řekla, že Werich s Voskovcem hledají
herečku do muzikálu Divotvorný hrnec, vzala si na konkurz jako talisman kokršpanělku Andulu, kterou uvázala v portále. A zatímco na
jevišti dnešního ABC zpívala Ježkovu „Kytici“, pes se vysmýkl z obojku a radostně za ní přiběhl. „Werich ze tmy povídá:,Poslouchala,
obarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svejch vlasů?‘ A Voskovec, který hru režíroval, utrousil: To je Káča,‘“
vzpomíná ve svých pamětech pěvkyně, která se tehdy v zoufalství z trapasu dala k rychlému odchodu, ale vrátný ji zabrzdil s tím, že se
má dostavit do kanceláře. A tak se stala první ráznou Káčou Maršálkovou, která na studni debatovala s Werichovým Cochtanem a
zpívala Jakpak je dnes u nás doma?. Několikrát se objevila i ve filmu, například v komedii Mohykán po boku Jaroslava Marvana.
POVÁLEČNÉ RÁNY
Manžel angažovaný v politice byl v roce 1948 nucen utéct přes hranice, ale Soňa se rozhodla zůstat v Československu, protože
nechtěla opustit nemocnou matku ani Divotvorný hrnec, který se hrál každý den. Milovaného muže už nikdy neviděla, rozvod proběhl
v jeho nepřítomnosti. Aby toho nebylo málo, matka byla obviněna z kolaborace s nacisty a vězněna na Pankráci, kde po šesti dnech
výslechů za nevyjasněných okolností zemřela. „Telefonoval mi student medicíny, syn bývalého pianisty z Červené sedmy. Až se
zajíkal, když mi říkal, že na pitevně měli mrtvé tělo mé matky,“ vzpomíná pěvkyně v autobiografii s tím, že umluvila lékaře, aby jí tělo
vydal, zavolala pohřební službu a matku tajně pohřbila do rodinné hrobky na Vyšehradě, aby neskončila v masovém hrobě.
Soňa prochází zdí
Na začátku 50. let se Červená stala členkou brněnské Janáčkovy opery, odkud odešla do berlínské opery Under den Linden, kde jí s
famózní rolí Carmen potkala obrovská sláva. Pak ale začala růst Berlínská zeď. „Ta zeď zazdila všechny moje plány a naděje. Tak
jsem se rozhodla, že tou zdí projdu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, protože otec ještě žil a já věděla, že už ho nikdy
neuvidím,“ popisuje v novém filmu. „Spisovatel může psát do šuplíku, malíř malovat a skládat obrazy do sklepa, a jeho umění se
zachová, ale herec a zpěvák nemá čas,“ zaznělo v rozhovoru pro DVTV.
V roce 1962 tak projela se svým mercedesem jen s kabelkou a jezevčicí Kačenkou skrz bránu Checkpoint Charlie, která se toho
dne nadobro zavřela, do Západního Berlína. Po týdnu v uprchlickém táboře se ozval telefon s nabídkou angažmá v berlínské
Deutsche Oper.
Po pár letech v Západním Berlíně se usadila ve Frankfurtu nad Mohanem. Zpívala v nejvěhlasnějších operních domech a jedenáct
sezon strávila v San Franciscu, kde přesvědčila vedení, aby se Její pastorkyňa nezpívala anglicky, ale česky, protože Janáčkova
hudba je od češtiny neodlučitelná. Zpěváky v USA a na mnoha dalších místech pak učila precizní české výslovnosti, aby, jako při
nedávných přípravách Káti Kabanové v Hamburku, z jeviště neznělo: „Abychom moč boží počiťovali.“
Stýskání po domově si zakázala, protože stesk člověka ničí.
„Těžké vzpomínky mažu jako věty v počítači. Minulost házím za sebe a jdu kupředu,“ říkává pěvkyně a vegetariánka, která před třiceti
lety ukončila operní kariéru a stala se činoherní herečkou divadla Thalia v Hamburku.
Tam potkala svého osudového režiséra, amerického avantgardistu Roberta Wilsona, s nímž nastudovala muzikál Toma Waitse The
Black Rider, který objel pět kontinentů. Tentýž Robert Wilson ji v jejích 77 letech přivedl na prkna Zlaté kapličky, po kterých celý život
toužila, když jí do Janáčkova Osudu připsal němou roli Osudu.
Do Prahy se vrátila kvůli řece Vltavě a češtině, ale doma se cítí všude, kde má práci, jíž zasvětila beze zbytku celý život.
Odnaučila se zapouštět kořeny, říká o sobě, že je tažný pták a samotář, co ze samoty čerpá sílu. V rozhovoru pro nadační listy Život
umělce před lety krásně shrnula svou životní filozofii: „Nejsem spokojená, protože se mi daří dobře. Ale daří se mi dobře, protože
jsem spokojená. Tak moře spokojenosti a ještě mnoho krásných rolí, paní Soňo!
***
„Berlínská zeď zazdila všechny moje plány a naděje. Tak jsem se rozhodla, že tou zdí projdu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života."
Stýskání po domově si přísně zakázala, protože stesk člověka ničí. „Těžké vzpomínky mažu jako věty v počítači. Minulost házím za
sebe a jdu kupředu.“
 

Datum vydání: 22.08.2017, Zdroj: Glanc, Rubrika: Zábava, Strana: 118, Autor: VERONIKA KOLOUŠKOVÁ