IZRAEL: Ke dni Jeruzaléma
Po více než tři tisíce let hrál Jeruzalém ústřední roli v dějinách Židů, o níž nade vši pochybnost vypovídá Bible. Po celou, dva tisíce let trvající, diasporu nazývali Židé Jeruzalém domovem svých předků. To ostře kontrastuje se vztahem mezi Jeruzalémem a novými islamisty, kteří uměle navyšují vazby islámu na Jeruzalém.
Arabští politici, kteří ovládali Jeruzalém v padesátých a šedesátých letech minulého století, nezajišťovali žádnou náboženskou toleranci ve městě, které dalo vzniknout dvěma hlavním západním náboženstvím (judaismu a křesťanství) . To se změnilo po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izraelci znovu získali kontrolu nad celým městem. Symbolicky bylo jedním z prvních kroků Izraele oficiálně uznat a respektovat náboženskou svobodu všech obyvatel Jeruzaléma. Avšak válka o kontrolu nad Jeruzalémem a jeho náboženskými místy trvá dodnes.
Terorismus palestinských Arabů se zaměřil zejména na Jeruzalém ve snaze znovu ovládnout hlavní město Izraele. Výsledkem je, že proměnili Jeruzalém, v překladu z hebrejštiny „Město míru“, v krvavé bojiště, a tím ztratili jakýkoliv právní a morální nárok podílet se na osudu města.
Jeruzalém, není „pouhým“ městem, napsal historik Sir Martin Gilbert. Zaujímá ústřední duchovní a fyzické místo v historii židovského lidu. Již více než tři tisíce let židovský národ vzhlíží k Jeruzalému jako ke svému duchovnímu, politickému a historickému hlavnímu městu, i když ho fyzicky neovládal. Během své dlouhé historie Jeruzalém sloužil a stále slouží jako politické hlavní město pouze jednoho národa – Židů. Jeho význam v židovské historii začal v roce 1004 př. n. l., kdy král David prohlásil Jeruzalém za hlavní město prvního Izraelského království. Davidův nástupce a syn král Šalomoun tam podle biblických textů postavil První chrám jako svaté místo k uctívání Všemohoucího Boha. O čtyři sta deset let poté co král Šalamoun dokončil stavbu Jeruzaléma, Babyloňané ovládli a následně zničili toto město a přinutili Židy odejít do exilu. O padesát let později perský král Kýros II. dovolil Židům vrátit se do Země izraelské a Jeruzaléma potom, co dobyl Babylonii. Prvním úkolem Židů bylo získat zpět Jeruzalém jako své hlavní město a znovu tam postavit novou svatyni, v dějinách známou jako Druhý chrám.
Jeruzalém byl víc než jen politické hlavní město Izraelského království. Byl to duchovní maják. Během období prvního a druhého chrámu Židé v celém království cestovali do Jeruzaléma třikrát ročně na poutě na židovské svaté dny Sukot, Pesach a Šavuot, dokud Římská říše nezničila Druhý chrám v roce 70 n. l. a neukončila židovskou suverenitu nad Jeruzalémem na dalších dva tisíce let. Navzdory tomuto těžkému osudu se Židé nikdy nevzdali svého pouta k Jeruzalému a Zemi izraelské.
Celý článek Hany Lukešové zde
