Karel Poláček: Tajné schůzky s Mandlovou. Dobrovolný transport do Terezína
Karel Poláček dopsal svůj nejslavnější román Bylo nás pět těsně před svým transportem do Terezína. Novináře a humoristu čekal obdobný osud jako jeho přítelkyni Doru, která byla rovněž deportována. Dodnes nejsou jasné přesné okolnosti jeho smrti.
Článek
Mistr jemného humoru, satiry a dokonalého vystižení psychologie maloměšťáků i běžného lidského života se zapsal do srdcí mnoha čtenářů zejména svou knihou Bylo nás pět. Humoristický román psaný dětskou perspektivou Petra Bajzy, vyšel poprvé až po válce. V textu plném autorových vzpomínek na klukovská léta v Rychnově nad Kněžnou se našlo jistě mnoho lidí. Osobité figurky hokynářky, učitelů, trafikanta, řezníka či pekaře dotvářely kolorit snad každého menšího města.
Když Františkovi Filipovskému v třiapadesátém roce nabídli, aby každou neděli četl Poláčkovu knihu Bylo nás pět, netušil, jak velký ohlas bude jeho přednes mít. Právě díky rozhlasu se tato próza stala doslova objevem. „O neobvyklém úspěchu této rozhlasové četby svědčila i skutečnost, že jsem byl po jejím skončení doslova zavalen dopisy a telefonáty posluchačů. Žádali informace, kde je knížka ke koupi, kde a kdy vyšla, bude-li znovu vydána, a také zda můj přednes bude někdy v prodeji na gramofonových deskách. Naše strašnická domácnost se změnila v informační kancelář. Celá rodina byla zaměstnána korespondencí a službu u telefonu jsme organizovali podle předem stanoveného plánu,“ prozradil ve svých pamětech Filipovský. Pochvaloval si, že Poláčkův text má pro interpreta tu výhodu, že jde, jak herci říkají „dokonale do huby“.
Poláček, který vynikal citem pro hovorovou řeč, všední dialogy a trefnou karikaturu lidských slabostí, vtáhl touto knihou čtenáře do dětských let. Do doby, kdy se většina lidí cítila v bezpečí. Jeho dílo plné pohody přitom vzniklo v době, ve které zažíval velmi těžké chvíle.
Novinář a spisovatel Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do početné rodiny židovského obchodníka. Měl čtyři bratry – Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka, a po smrti maminky také dva nevlastní sourozence Bertu a Milana z otcova druhého manželství.
Šili s ním všichni čerti, tudíž učitelé to s ním neměli lehké. Jistě by se divili, že se kousek od školy, kterou navštěvoval, nachází Poláčkova busta a že je po něm v Rychnově pojmenované i náměstí. Pro vzdorovité chování a špatné známky byl tento raubíř dokonce vyhozen z gymnázia. Maturitu složil až později v Praze, kde se pokoušel studovat i práva na Karlově univerzitě.
Za první světové války narukoval do armády a absolvoval důstojnickou školu. Nedosáhl však nikdy výše než na hodnost četaře. Prošel ruskou a italskou frontou. Měl větší štěstí než jeho dva bratři, kteří se už domů nevrátili. Koncem války utekl do srbského zajetí.
Po návratu do Československa nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi a od roku 1920 začal vydávat humoristické články v časopisech Štika venkova a Nebojsa, kde se seznámil s Josefem a Karlem Čapkovými. Od roku 1922 pracoval jako sloupkař a fejetonista pro Lidové noviny. Ve stejném roce vyšla i jeho první knižní sbírka Povídky pana Kočkodana a následovaly další.
Kniha, kterou vstoupil do širšího povědomí čtenářů, byla z prostředí fotbalových fanoušků. Muži v ofsajdu se stali bestsellerem, dočkali se i filmového zpracování. Díky tomu se rázem zvýšila životní úroveň jeho rodiny.
V době, kdy Karlova popularita vystřelila nahoru, byla zrovna hluboká hospodářská krize. Díky natočení film Muži v ofsajdu se Poláček stal slavným a vyhledávaným autorem a rodinný příjem se dokonce ztrojnásobil. Poláček si tak se svou ženou Adélou, kterou si vzal v roce 1920, mohl pořídit větší byt na Smíchově ve Švédské ulici – s vyhlídkou na Prahu.
Jenže jak už to tak bývá, když se daří po profesní stránce, v soukromí to leckdy začne skřípat. Muž kaváren chodíval každé úterý a každou sobotu do společenského klubu Na Příkopě hrát karty, v pátek zase večeřel u Čapků. Neděle či svátky trávil obvykle s přáteli. A jeho žena? Zpočátku jej sice doprovázela, to však ustalo. Manželé si přestávali rozumět, ba co víc, jeho žena se začala vzdalovat i jejich dceři, která si stále více rozuměla se svým otcem a s matkou bývala na kordy.
Foto: Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
Karel Steinbach, Olga Scheinfplugová, Karel Poláček, 1931
Manželská krize vyústila v Karlovo poblouznění o 15 let mladší Dorou Vaňákovou, rozenou Weiszovou. Seznámili se v roce 1936, kdy už byla rozvedená. Vystudovaná právnička, která pracovala na ministerstvu sociální péče byla důvodem, proč se manželé Poláčkovi roku 1939 rozvedli. V tom samém roce se podařilo Doře dostat Karlovu dceru Jiřinu do Británie v jednom z posledních transportů. Zachránila jí tak život v hodině dvanácté. Díky svému odjezdu unikla Poláčkova dcera takřka jisté smrti.
Jiřina zůstala v Anglii do konce války, následně se vrátila do své vlasti, kde vystudovala biologii na Karlově univerzitě. V Československu byla do roku 1968, kdy s celou svou rodinou emigrovala do kanadského Toronta.
Dora Poláčkovi změnila život. Když muži ve zralém věku vstoupila do života láska, opustil svou ženu a z hodiny na hodinu odešel ke své milé do vršovického bytu. Pak ale přišel náraz v podobě okupace. Následoval vyhazov z redakce Lidových novin pro jeho židovský původ a povinnost nosit žlutou hvězdu. Na dobu, kdy nosil na kabátě Davidovu hvězdu vzpomínala herečka Adina Mandlová ve svých pamětech. Když Poláčka potkala ve Štěrbově pasáži, chtěla s ním prohodit pár slov. On ji však varoval, aby se s ním na veřejnosti nezastavovala, protože by mohla mít nepříjemnosti u Němců. „Řekla jsem mu, že se na ně vyseru, a zeptala se ho, jak se mu daří. Podotkl smutně: ,Jak už se mně může dařit. Vždycky jsem tvrdil, že Žid patří do kavárny, a teď tam nesmím.´ Tak jsem ho nakonec přesvědčila, že můj byt proti Mánesově kavárně je mnohem hezčí a pohodlnější než všecky kavárny v Praze a prosila jsem ho, aby ke mně přišel na kafe. Přišel ke mně snad třikrát, vždycky zadním vchodem z postranní ulice; vypil kafe a snědl nějaký ten koláč, ale finanční pomoc naprosto odmítl. A pak najednou zmizel a já se později dozvěděla, že ho odvezli do tábora.“ Adina také vzpomínala, jak v Anglii po válce zahlédla Poláčkova dokonalého dvojníka. Byl to spisovatel Lewis Greifer. Psal scénáře pro televizi a prý byl od Poláčka k nerozeznání.
Foto: neznámý, Public domain, via Wikimedia Commons
Adina Mandlová
To, že Adina v Anglii viděla někoho, kdo vypadal přesně jako Poláček, ji zaskočilo. Doneslo se k ní totiž, že jej Němci zavraždili v plynové komoře. Dlouhou dobu se předpokládalo, že Poláček zahynul v Osvětimi, kam se dostal z terezínského ghetta. Jak se ale v 90. letech ukázalo, Poláčkova cesta k tragickému konci byla mnohem spletitější.
Karel Poláček se společně se svou židovskou přítelkyní Dorou dostal do Terezína v červenci roku 1943. Určitou dobu byl chráněn jako významná osobnost, což však neplatilo o jeho lásce. Karel trval na tom, že nesmí být s Dorou rozděleni, a tak se v transportu ocitli oba. „Tvrdí se, že ještě měl možnost se z toho dostat, ale protože ona už byla zapsaná v té transportní listině, tak on tam s ní šel dobrovolně. Ale to je věc, která se objevuje velmi často, že lidé navzájem si blízcí, rodinní příslušníci, šli dobrovolně se synem, dcerou, rodiči, protože v této mezní situaci ta sounáležitost byla něčím, co pro ně bylo velmi důležité,“ uvedl profesor Jiří Holý z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
V Terezíně vytvořil Poláček literární kroužek a začal přednášet. Dodával lidem sílu prostřednictvím svého typického humoru. O rok později byl spolu s Dorou transportován do Osvětimi, kde Dora zemřela. V Osvětimi zahynula rovněž Karlova bývalá manželka Adéla. Dlouho se proto předpokládalo, že Karel v tomto koncentračním táboře zahynul také.
Foto: Bernhard Walter, Public domain, via Wikimedia Commons
Osvětim, 1944
Jenže v 90. letech se podařilo najít důležitého svědka, Kláru Baumöhlovou z východního Slovenska, která potvrdila, že Poláček nezemřel v Osvětimi. Byl převezen do tábora Hindenburg, kde napsal krátkou divadelní hru, v níž svědkyně také hrála. Pak přišel 19. leden 1945, kdy byl tábor Hindenburg evakuován před postupující východní frontou a všichni vězni šli pěšky do tábora Gleiwitz. Toho dne jej paní Baumöhlová viděla naposled. Předpokládá se, že zcela vyčerpaný Poláček zemřel s největší pravděpodobností 21. ledna 1945 ve věku 52 let.
Více zde
