Marie Schmolková. Žena, která zachránila tisíce životů, ale její jméno dnes téměř nikdo nezná
Je pozdní večer. Na stole leží otevřené dopisy, několik pasů, seznamy jmen a železniční jízdní řád. Malá lampa vrhá na papíry měkké světlo a za oknem se Praha pomalu ukládá ke spánku. Jen ona ještě nespí.
Marie Schmolková si unaveně promne oči a znovu vezme do ruky seznam lidí, které nikdy osobně nepoznala. U některých jmen stojí jen krátká poznámka, manželé, dvě malé děti, bez prostředků. U jiných je jediná věta, nutno jednat okamžitě.
Foto: Public domain - Wikipedia
Marie Schmolková
Zítra ji čeká další cesta. Další jednání s úředníky, další přesvědčování lidí, kteří rozhodují o tom, zda několik desítek uprchlíků dostane víza a povolení překročit hranice. Ví, že nebude jednoduché získat jediné razítko. Ví také, že právě to jedno razítko může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Nepovažuje se za hrdinku. Jen odmítá nečinně přihlížet.
Marie Schmolková se narodila 23. června 1893 v Praze do židovské rodiny. Už od mládí ji přitahovala sociální práce a pomoc lidem, kteří se ocitli na okraji společnosti. Nehledala slávu ani veřejné uznání. Věřila, že skutečná pomoc se nepozná podle potlesku, ale podle lidí, kteří díky ní dostanou druhou šanci.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 pochopila mnohem dříve než většina Evropy, že nejde jen o další politickou změnu. Nové protižidovské zákony, vyhazovy z práce, zabavený majetek i stále častější násilí byly varováním, že přichází něco mnohem horšího.
Zatímco mnozí doufali, že se situace uklidní, Marie začala jednat.
Stala se jednou z nejvýznamnějších osobností pomáhajících židovským i politickým uprchlíkům v předválečném Československu. Cestovala mezi evropskými městy, vyjednávala s vládami, humanitárními organizacemi i úředníky. Hledala státy ochotné přijmout lidi prchající před nacistickým pronásledováním, sháněla víza, finanční pomoc i dopravu.
Byla to nekonečná práce. Každý den znamenal desítky dopisů, schůzek a telefonátů. Každé odmítnutí mohlo znamenat, že další rodina už nestihne odjet.
Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 se situace dramaticky zhoršila. Na hranicích přibývaly tisíce zoufalých lidí. Někteří přijeli jen s malým kufrem. Jiní neměli vůbec nic. Za sebou nechávali domovy, práci i celý dosavadní život.
Marie Schmolková neřešila, kolik je hodin ani kolik dní nespala. Řešila jediné. Kolik lidí se ještě podaří zachránit.
Právě ona také sehrála významnou roli při organizování pomoci z Velké Británie. Podílela se na navázání kontaktů, díky nimž přijel do Prahy Nicholas Winton a další britští dobrovolníci, kteří se následně zapojili do záchrany stovek československých dětí.
Po Mnichovské dohodě se nebezpečí přiblížilo i Československu. Uprchlíků přibývalo a možností ubývalo. Přesto nepřestávala věřit, že každá zachráněná rodina stojí za všechnu námahu.
Její práce pomohla zachránit tisíce židovských i politických uprchlíků. Přesný počet lidí, kterým pomohla, už dnes nelze spolehlivě určit. Za každým zachráněným životem se ale skrývá člověk, který dostal šanci znovu žít, založit rodinu a dožít se svobody.
Ani ona sama však před nacismem neunikla bez následků. Po okupaci Československa byla zatčena gestapem a několik týdnů vyslýchána. Díky mezinárodnímu tlaku byla propuštěna a odešla nejprve do Paříže. Po vypuknutí druhé světové války pokračovala ve své humanitární práci v Londýně. Roky neustálého stresu, cestování a vyčerpání si ale vybraly svou daň.
Zemřela 27. března 1940 v Londýně. Bylo jí pouhých šestačtyřicet let.
Nedožila se konce války. Nedožila se porážky nacismu. Nedožila se chvíle, kdy svět poznal skutečný rozsah holokaustu. Možná ani netušila, kolik lidí díky ní uniklo osudu, který potkal miliony dalších.
Když dnes mluvíme o zachráncích pronásledovaných Židů, nejčastěji a zcela právem, zaznívají jména Nicholase Wintona, Ireny Sendlerové nebo Oskara Schindlera. Vedle nich by ale mělo zaznít i jméno Marie Schmolkové. Ženy, která nevedla armádu, nenosila zbraň a nestála na barikádách. Jejím bojem byly dopisy, pasy, víza, nekonečná jednání a víra, že ani v době, kdy se svět propadá do nenávisti, nesmí člověk přestat pomáhat druhým.
Její jméno dnes zná jen málokdo. Přitom právě lidé jako Marie Schmolková dokazují, že hrdinství nemusí být hlasité. Někdy se skrývá v tiché kanceláři nad stolem plným papírů, kde unavená žena dlouho do noci bojuje o životy lidí, které nikdy předtím neviděla.
A možná právě proto bychom na ni neměli zapomenout. Dějiny netvořili jen vojáci a politici. Tvořili je i obyčejní lidé, kteří se ve chvíli, kdy většina mlčela, rozhodli udělat správnou věc. A někdy tím zachránili celý lidský život.
---
Marie Schmolková (1893–1940) byla československá humanitární pracovnice a jedna z nejvýznamnějších organizátorek pomoci židovským uprchlíkům před druhou světovou válkou.
Vyjednávala víza, zajišťovala dopravu i finanční pomoc a její práce pomohla zachránit tisíce lidí. Významně se podílela také na vytvoření podmínek pro záchranné akce, do nichž se později zapojil Nicholas Winton.
Za svou mimořádnou humanitární činnost byla v roce 1991 in memoriam vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Přesto její jméno dnes zná jen málokdo. Bez její neúnavné práce by byla záchrana mnoha pronásledovaných lidí i dětí výrazně obtížnější. zde
Zdroj zde
