PLAVOVLASÁ SADISTICKÁ MRCHA
Dorothea Binz
„Snad si nebudete myslet, že jsme byli všichni zlí.“ Tak zněla její poslední slova. V té chvíli jí kat přetahoval přes hlavu oprátku. Jmenovala se Dorothea Binz, ale většina těch, kdo s ní přišli do styku, jí neřekla jinak než „plavovlasá mrcha“. Padesát tisíc z nich to setkání nepřežilo. Binz byla obávanou dozorkyní v koncentračním táboře Ravensbrück.
Pestrá komorní sešlost na appellplatzu
Prvních devět set vězeňkyň svezených do nového nápravného zařízení z různých koutů Německa zalehlo na palandy bezprostředně poté, co jej opustily pracovní čety vězňů z nedalekého Sachsenhausenu. Ti jej stavěli v květnu 1939, čtyři měsíce před vypuknutím války.
Vězeňkyně byly převážně Němky reprezentující to, co nacistický režim považoval za kriminální živly: prostitutky, drobné zlodějky, povalečky, Ravensbrück měl mezi nacistickými věznicemi a tábory tak zvláštní postavení, že v poválečném badatelském zájmu zůstával dlouho ve stínu proslulejších míst. Striktně vzato nebyl vyhlazovací - koneckonců nebyl určený výlučně pro Židy, kteří v bilanci jeho obětí představují zanedbatelný zlomek -, přesto hrůzy, které se v něm odehrávaly, konkurovaly hrůzám nejvyhlášenějších lágrů. Už jen proto, že šlo o tábor určený výhradně pro ženy.cikánky. Také ženy z rodin svědků Jehovových, které protestovaly proti povolávacím rozkazům svých mužů. Vyzbrojeny biblemi troufly si hlásat, že jejich pánem není Antikrist Hitler, nýbrž Bůh. I pár komunistek se mezi nimi našlo, i když s politickou opozicí se Hitler měl možnost vypořádat za předchozích šest let od nástupu k moci a teď byla až na drobné výjimky zlomena.
Nacistické vedení správně předvídalo, že s vypuknutím války, která byla v té době už nevyhnutelná, se kapacita tábora rychle naplní zajatkyněmi z okupovaných území i válečných zón. Esesácký expert přes koncentráky Rudolf Hess, který se posléze příkladně činil v Osvětimi, varoval svého šéfa Himmlera, že si ke stavbě nového ženského tábora vybral nevhodné místo - systém německého „gulagu“ sice pozůstával z desítek tisíc zařízení, ale pokud měl být Ravensbrück monopolní ženskou věznicí, bylo zřejmé, že brzy nebude kapacitně stačit. A měl pravdu. Záhy už za dráty pobývalo na deset tisíc žen a ve vrcholné době uprostřed války praskal tábor ve švech více než čtyřiceti tisíci vězeňkyněmi.
Jenže Himmler se přemluvit nedal. Byla to jeho libůstka -situovat místa zasvěcená mučení a vyhlazování do krásné přírodní scenerie. Zdejší meklenburskou jezerní oblast si zamiloval, z Berlína to sem bylo ani ne osmdesát kilometrů, což mu skýtalo možnost provádět zde častější inspekce, a měl tu i pár přátel, které rád navštěvoval. Jeho ezoterické druhé já zde ve vodách kteréhosi jezera navíc vycítilo údajný „organický pramen árijské rasy“. Měl rád zdejší malebné vísky a města s centrem ve Fürstenbergu. Jeho kdysi převážně židovskou populaci, zvedající tu a tam rudé prapory, nacisté už vystrnadili, rozprášili, a kouzelné městečko stálo dokonce za návštěvu říšskému ministru propagandy Goebbelsovi. Nedlouho před zahájením stavby prvního výlučně ženského koncentračního tábora zde hřímal, že „je-li rodina zdrojem síly národa, je žena základem a středobodem tohoto zdroje“.
V jedné ze zdejších rázovitých vesnic, v místě jménem Altglobsow, bydlela i Dorothea Binz.
Smolná kombinace chudoby a tubery
Navzdory přírodním i architektonickým krásám byl kraj v okolí Fürstenbergu v zásadě chudý. Převažovala zde chudá rolnická třída. Dorothein otec Walter Binz se v Altglobsowu usadil po tápavém tažení krajem za prací a získal místo lesníka. Okamžitě se stal trnem v oku místních usedlíků, protože je přeskočil ve společenském žebříčku a nikdy se úplně nevčlenil do vesnické komunity. Pomáhal tomu vydatným pitím, v němž snad ještě víc vynikala jeho manželka Rose. Ve výsledku se z domu Binzových, většího než běžné příbytky místních, ozýval často křik a hádky, jež rodině na oblibě nepřidaly podobně jako opakované Binzovo zneužívání funkce v podobě pytláctví, za které byl několikrát odsouzen. Dorothea zřejmě neměla nejšťastnější dětství. V raném věku si to možná tolik neuvědomovala a nechala se strhnout bezstarostností, s níž s kamarádkami skotačila v okolních lesích, plašila kance, v létě se koupala v divukrásných jezerech a v zimě na nich bruslila. Jenže s příchodem puberty onemocněla tuberkulózou, což v nížinatém vlhkém klimatu Meklenburska nebylo nic výjimečného. Na ní se však choroba vyřádila opravdu silně, vyřadila ji na dlouhé měsíce, jež strávila po nemocnicích a sanatoriích, ze školní docházky, takže Dorothea vyšla v patnácti letech ze školy nedovzdělaná. K tomu i nezaměstnatelná, právě pro svou nemoc. Mohla mluvit o štěstí, když směla posluhovat v rodinách; jen co se rozkřiklo, že je latentním přenašečem tubery, přišla i o tuhle práci.
Au pair s hákovým křížem
Od raného mládí byla Dorothea členkou Svazu německých dívek, ženské obdoby Hitlerjugend. Ve škole ji indoktrinovali nezbytnou dávkou báchorek o nadřazenosti árijské rasy a antisemitismem, které pochopitelně prostupovaly učební osnovy. Když se pět kilometrů od její vesnice začala budovat nová věznice a stavba postupovala tak rychle, že po okolí už jezdili náboráři a hledali pracovní síly na různé pozice, začala si Dorothea brousit zuby na místo jedné ze třiceti dozorkyň, které také nabízeli, a viděla v tom nejen perspektivní pracovní příležitost, ale i šanci prospět vlasti. Kraj byl tak chudý, že po takové možnosti sáhly i další ženy z okolí OE jak Dorotheiny kamarádky a vrstevnice, tak matky od rodin. Ke cti otci Binzovi nutno přičíst, že se ten nápad snažil dceři rozmluvit. Podle všech indicií pro myšlenku národního socialismu příliš nehořel a natolik se orientoval, aby věděl, že za humny vyrůstá další z nacistických fabrik na smrt.
Dcera se mu vysmála a nenechala se od svého úmyslu odradit. Vidina, že se dostane z domu, že bude bydlet ve služebním domku, že bude slušně vydělávat, nosit slušivou uniformu a stane se předmětem vlhkých snů ztepilých esesmanů, kteří po ní už teď zálibně pokukovali, když z nedalekého výcvikového střediska občas zašli na pivo do místní hospody, převážila všechno.
Tak jako dnešní mladé dívky v jejím věku odjíždějí do zahraničí starat se o děti dobře situovaných rodin, devatenáctiletá Dorothea Binz začala v Ravensbrücku hlídat uvězněné kriminální živly a nepřátele Říše.
Ve stínu srpu, kladiva a holocaustu
Z koncentračního tábora Ravensbrück se nevrátilo přibližně 50 000 žen, zemřely ale "jen" vyčerpáním, vyhladověním, na nemoci či následky zranění způsobené bitím; ve výjimečných případech skončily na popravišti a do plynové komory se jich z cca 140 000, jež táborem prošly, dostaly asi "pouhé" dva tisíce- Ve srovnání se šesti miliony “idy vyhlazených za války, tisícové seznamy zemřelých Polek, Rusek, Francouzek a Holanďanek nelikvidovaných podle rasového klíče jako by bledly.
Nemenší překážkou bylo i to, že tábor se jako jeden z mála dostal při dělení Německa do sovětské zóny a tam za ním spadla železná opona. Zatímco jiným objektům válečných hrůz se na svobodných územích dostalo na věčnou paměť adekvátní péče a objektivního zhodnocení, Ravensbrück podlehl komunistickému zkreslování historie a šlendriánu. Za studené války tam sídlila sovětská tanková posádka, která objekt z valné části zdevastovala; z toho, co se pietně zachovalo, udělali východní Němci pomník komunistického odboje, jako by jiný neexistoval.
Proto se až po válce začal svět dozvídat, že více než zajatých příslušnic Rudé armády, které začaly do tábora masově proudit poté, co Německo porušilo mírový pakt se Sovětským svazem a rozpoutalo s ním válku, bylo v táboře uvězněno Polek, včetně příslušnic starých šlechtických rodů. “e tam Němci věznili i neteř francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, britskou mistryni v golfu nebo Kafkovu múzu Milenu Jesenskou.
Ze sporé dochované dokumentace, kterou dílem zlikvidovali už nacisti a dílem jejich komunističtí následovníci, se tak nedaly přesně rekonstruovat počty vězeňkyň, o totožnosti zemřelých i těch ššastnějších, jež přežily, nemluvě. V interních papírech však měli Němci příslovečný Ordnung a z nich se dozvídáme, že Dorothea Binz sloužila postupně pod pěti vrchními dozorkyněmi. V srpnu 1943 se stala zástupkyní předposlední z nich. Na vyšší oficiální pozici to nedotáhla. Přesto si však podle poválečných svědectví počínala panovačněji, suverénněji a agilněji než opravdové šarže. Mohla si na krvavé dílo povolat ochotná táborová kápa, ale pouštěla se do něj vlastnoručně. Bylo na ní znát, že se ve své práci vyžívá. Byla k nepřehlédnutí OE i elegancí, s jakou se nosila po táboře, ale především brutalitou a sadismem. Německá mrcha proti ruským sviním
Nafintěná a načesaná z táborového kadeřnického salonu, kde se o frizury dozorkyň staraly vězeňkyně, se Binz s oblibou vrhala na své oběti s holí, opaskem nebo bičem, až se zhroutily k zemi. Tam do nich kopala hlava nehlava, dokud neupadly do bezvědomí nebo neležely v tratolišti krve. Patami a přímo do obličeje, to bylo účinnější. Oči jí u toho zářily. Občas nechala krvavou práci na svém psu, s nímž se procházela po táboře. Občas táborem procházela po službě i se svým milým, zástupcem velitele tábora Edmundem Bräuningem, než jí ho i s jeho ženou a třemi dětmi odveleli na jinou koncentráčnickou štaci. Často se zasypávali polibky, zatímco o kus dál bičovala jiná dozorkyně zuboženou Polku.
Vedení tábora si pracovního nasazení Binz všimlo a svěřilo jí dozor nad trestním blokem. Nepočítáme-li blok s „pokusnými králíky“, kde probíhaly lékařské pokusy na lidech, právě tam, za kamennými zdmi a pevně zavřenými okny Strafblocku, se děla největší zvěrstva, odtamtud nejčastěji vyváželi mrtvé či odváděli vysílené a vyhladovělé ženy do takzvaně mladého tábora, kde se jim dostalo rány z milosti. Tam byla Binz neomezenou vládkyní, protože v běžném táborovém životě musely dozorkyně alespoň formálně dodržovat Himmlerovy předpisy, které šly i do takových podrobností, jakou byl počet ran bičem za to které provinění.
Nejvíc vše odnášely Rusky, které Binz doslova nenáviděla. Pro ni to byly „ruské svině“. I Ukrajinky strpěla lépe.
Tu a tam se jela ukázat do své rodné vesnice, pochlubit se, kam až to zatracovaná tuberačka dotáhla. Se psem a bičíkem se procházela po návsi. Udělala trochu jiný dojem, než zamýšlela. Někdejší sousedé z ní měli strach. Matka její nejlepší kamarádky Ilsy našla odvahu, a i když zprávy o poměrech v táboře prosakovaly ven jen útržkovitě, nabádala ji, aby z tábora odešla. Dostalo se jí ideologické přednášky o kriminálních živlech, prostitutkách a náboženských odpadlicích. Ilse se na svou přítelkyni dívala a stěží ji poznávala: měla tvrdé, zhrublé rysy, v očích fanatický oheň.
Případ pro zkušeného kata
Ještě nedávno utíkala Dorothea Binz po hlavní táborové ulici za náklaďákem, který odvážel k popravě několik odsouzených na smrt, a volala: „Počkejte na mě! Pojedu s vámi! Chci to vidět!“
Teď nervózně chodila po lágru, nevídaně mírným hlasem dávala vyhladovělým vězeňkyním pokyny, co mají kam uklidit, jako by čekala návštěvu. Ještě včera poslala pár nemocných žen do plynové komory a teď se najednou zhrozila stavu jedné dívky, dokonce Židovky, a poslala ji na marodku, což se nikdy předtím nestalo.
V táboře skutečně čekali návštěvu. Nejprve přijely náklaďáky Červeného kříže a poprvé v dějinách tábora odvezly několik desítek žen. Za nimi se blížily ruské tanky. Byl duben 1945 a válka se pro Německo chýlila k neslavnému konci.
Vedení tábora hekticky pálilo dokumentaci a poslední mrtvé. Živí byli odváženi náklaďáky. Mnohé z žen se ukryly v objektu. Vedení tábora nemělo čas je hledat, a už vůbec ne vyvozovat z nekázně důsledky. Předposlední dubnový den opustila tábor celá posádka SS včetně dozorkyň.
Dorotheu Binz krátce nato zajali Britové. Na kole šlapala do neznáma německou krajinou. Zatímco v Norimberku probíhal od roku 1946 celým světem bedlivě sledovaný proces s hlavouny třetí říše, v britské okupační zóně, v Hamburku, stanuli před britským vojenským tribunálem prominentní zločinci v sérii sedmi takzvaných ravensbrückých procesů. Z osmatřiceti obžalovaných -bylo mezi nimi jedenadvacet žen - si osmnáct vyslechlo rozsudek smrti. Byla mezi nimi i Dorothea Binz.
Dostalo se jí té cti, že ji den po Svátku práce roku 1947 oběsil proslulý anglický kat Albert Pierrepoint.
***
Dorothea Binz
* 16. března 1920
* narodila se v rodině meklenburského lesníka
* v dětství prodělala tuberkulózu, nedokončila tak ani základní školní docházku
* jako devatenáctiletá přijala místo v nově zřízeném táboře Ravensbrück; měsíc pracovala v kuchyni, pak se stala dozorkyní; neobyčejná brutalita a sadismus ji vynesly do pozice zástupkyně hlavní dozorkyně; v době, kdy vrcholila válka, měla v táboře fakticky největší moc
* v květnu 1945 ji na útěku zadržely britské jednotky; v rámci ravensbrückých procesů stanula rok nato před britským vojenským soudem v Hamburku, který ji odsoudil k trestu smrti oběšením vykonanému 2. května 1947
Ze všech nejvíc nenáviděla fanatická psychopatka Rusky. Pro ni byly „ruské svině“. I Ukrajinky snášela lépe.
20.7.2017 Instinkt str. 32 Společnost - osud
Roman Lipčík
