Šalom alejchem: 1. dubna začíná svátek Pesach. Polička má nové Kameny zmizelých. A uplynulo 20 let od smrti Rudolfa Vrby
Skoro 40 let po sametové revoluci si už těžko umíme představit, jaký je život v nesvobodě. Přesto se stále častěji mluví o tom, že svoboda není samozřejmá a je třeba o ni pečovat. Své o tom věděli už bibličtí Izraelci, kteří podle líčení knihy Exodus za dramatických okolností vyšli z otroctví v Egyptě vstříc životu v zaslíbené zemi. Právě nesamozřejmost svobody si od té doby každoročně připomínají během svátku Pesach. Ten letos začíná už ve středu 1. dubna. Více prozradila česká rabínka, která působí v londýnské Westminster Synagogue, Kamila Kopřivová.
Rabínka bude svátky trávit pracovně ve své londýnské synagoze, kde vede komunitní sedery. „Pesach má mnoho aspektů, ale já letos nejvíc přemýšlím nad hořkými bylinami, marorem. Ty symbolizují útlak v Egyptě, ale dnes si je nemohu nespojit s hořkostí, kterou vidíme ve světě – ať už jde o válku na Blízkém východě, nebo nárůst antisemitismu,“ reflektuje Kopřivová.
Pesachové rituály jsou podle ní stejné v Británii i v Česku: „Krása našich zvyklostí je v tom, že ať jste kdekoliv na světě, vítání Pesachu vypadá v podstatě stejně,“ dodává s tím, že oslava svobody je v dnešní době o to naléhavější.
O to více, že v Británii, kde Kopřivová žije, velice narůstá antisemitismus. Loni v říjnu během Jom kipuru došlo k útoku na komunitu v Manchesteru. A před několika dny byly v Londýně zapáleny 4 sanitky židovské charitativní organizace přímo před synagogou.
„Upřímně doufám, že nás to neovlivní,“ říká Kopřivová. „Samozřejmě námi tyto zprávy vždy otřesou a je to dost bolestné. Spousta našich členů je v šoku a zvažuje, zda do synagogy během Pesachu jít, nebo nejít,“ pokračuje Kopřivová a dodává: „Ale zároveň bezpečnost, kterou zajišťujeme a která nám je zajišťovaná ze strany Londýna, ze strany státu, je opravdu vysoká,“ dodává.
Polička uctila všech 33 židovských obětí šoa
Po čtyřech letech úsilí se v Poličce na Svitavsku podařilo uctít památku všech tamních židovských obyvatel, kteří se stali oběťmi holokaustu. Místní muzeum ve spolupráci s gymnáziem připravilo dohromady 33 Kamenů zmizelých a jejich životních příběhů. Teď položili poslední tři. Byla u toho i reportérka Barbora Soukupová.
Nové kameny v Šafově a Střítežské ulici připomínají například městského tajemníka Arnošta Ostrého či rodinu Beranových. „Arnošt Ostrý se s manželkou rozvedl, aby ji i dceru ochránil, sám však transportu neunikl,“ popisuje ředitelka muzea Pavla Juklová.
Uctění památky se zúčastnila i vnučka pana Ostrého, Zdeňka Mrázková. „Půlka rodiny odešla do transportu a nevrátila se. Máma o tom nechtěla mluvit, bylo to tabu,“ vzpomíná. Podle ní je zásadní si tyto události připomínat i dnes.
Celý projekt byl završen odhalením památníku na centrálním hřbitově, který nese jména všech 33 poličských obětí.
Svědectví, které mělo varovat svět
Utéct z koncentračního tábora v Osvětimi-Březince a pak na svobodě přežít bylo skoro nemožné. A přece se to několika šťastlivcům podařilo. Patřili mezi ně i dva Slováci, Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Ti nejen že počátkem dubna 1944 utekli, ale po vyčerpávajícím pochodu do slovenské Žiliny ještě nadiktovali tamním židovským představitelům 32stránkovou zprávu, která úplně poprvé popsala fungování a uspořádání tábora. Od smrti Rudolfa Vrby uplynulo 27. března 20 let.
Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg, byl v Osvětimi svědkem průmyslového vyvražďování. „Lidé raději uvěří uklidňující lži než nesnesitelné pravdě,“ napsal později ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Jeho zpráva měla varovat svět, reakce však přišla pro mnohé pozdě. „Ti, kteří věděli, nejednali. To je na tom nejtěžší pochopit,“ shrnul Vrba své zklamání.
Po válce se stal uznávaným vědcem, ale jeho životním odkazem zůstala povinnost svědčit. „Je zlem poddat se aktivně nebo pasivně zlu jako jeho nástroj, jeho pozorovatel nebo jeho oběť,“ zní jeho varování, které je i dvě desetiletí po jeho smrti stále aktuální.
To vše a ještě mnohé další si poslechněte v celém magazínu Šalom alejchem.
autor:Noemi Fingerlandová
