Z nové knihy Petra Placáka: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát
Po Germánech Slované
Poválečný režim Národní fronty deklaroval nový stát jako stát „slovanský“, zbavený všech neslovanských menšin: Náš stát ovšem nesmí býti již nikdy více oslabován neloajální politikou cizích neslovanských národnostních menšin. Náš stát musí vyjíti z tohoto odvěkého zápasu proti dobyvačnému pangermánství jako stát slovanský, a musí se proto zbaviti všech neloajálních prvků německé a maďarské národní menšiny, hlásala oficiální vládní tiskovina a aby bylo jasno, že nejde jen o kulturu, ale také o milionové armády, Klement Gottwald podtrhl sílu slovanství spojenectvím se Sovětským svazem: Po odčinění odvěké germanisace a maďarisace bude pak naše republika státem čistě slovanským, státem Čechů a Slováků, pevnou a nerozbornou součástí velké slovanské rodiny v čele s mohutným Sovětským svazem, prohlásil před volbami do národního shromáždění v květnu 1946.
V poválečné čistce však komunistům nejde o národní satisfakci nebo snad o etnickou homogenizaci republiky zbavením se dvou „nepřátelských“ národnostních menšin – o jakousi dějinnou regresi do doby první světové války a archaických zápasů o nacionální státy. Naopak, komunisté ve slovanském hávu lidově demokratické republiky vidí vyšší kvalitu, přičemž v jejich sakrálním pohledu na dějiny má mít republika „už navždy“ slovanský charakter. Z jejich strany se nejedná o přízemní politickou pomstu, vyřízení si starých účtů s Němci a Maďary, jak o to usilovali „maloměšťáci“, ale o jednotu národa ve „vyšším“, fašistickém smyslu, vycházející z mladé a životaschopné slovanské rasy, jejíž mládež je zárukou zářné budoucnosti. Nová republika měla být „slovanská“ svým duchem i uspořádáním svých vnitřních poměrů, jak to deklaroval hrdina SSSR Jan Šverma.
Aby nezůstalo jen u deklarací, čistě slovanský, český a slovenský ráz republiky měla podle Klementa Gottwalda zaručit nová ústava: odsun Němců a Maďarů a počeštění a poslovanštění našeho pohraničí a celého veřejného života má být korunováno ústavní zárukou, že napříště o věcech veřejných a státních bude rozhodovat jedině český a slovenský národ. (Srovnej: Nové hnutí se postará o brzké vypracování ústavy, jež vyjádří nerozlučný svazek života Čechů, Slováků a Karpatorusů. Budujeme stát národní, a znemožníme proto cizímu živlu, aby působil škodlivě na tvoření nového života. Prohlášení Národe český výboru nově ustavené Strany národní jednoty, Večer 18. 11. 1938.)
Přísný metr na Židy
Sousloví „čistě slovanský“ charakter republiky, které Gottwald ve svých projevech opakuje, přitom z budoucí republiky vylučuje nejen „provinilá“ etnika, Němce a Maďary, ale i židovskou a romskou komunitu – dvě hlavní oběti nacistického holocaustu. Je to „velkoslovanské“ opomenutí? Jistěže ne. V komunistickém „vyšším“ dějinném smyslu, i. e. v rámci marxistické dialektiky, měli pachatelé i oběti stejné hodnotové znaménko – nacisté stejně jako Židé byli dlažba mostu, po které hodlaly semknuté šiky komunistů, zocelené bojem s reakcí, pochodovat do zaslíbeného věku. Václav Kopecký tak neváhal z moskevského exilu vyhrožovat těm nemnohým československým občanům židovské národnosti, kteří přežili holocaust, že se po válce bude zkoumat jejich způsobilost pro obdržení občanství nového slovanského státu. U každého emigranta židovského původu (počítal Kopecký mezi „emigranty“ i Židy transportované do Osvětimi?] se bude stejně přísně vyšetřovat, jak se choval nacionálně v minulosti, jaký byl jeho poměr k německému a maďarskému nacionalismu, resp. iredentismu, jaký byl jeho poměr k českému národu a k druhým slovanským národům Československa, varoval Kopecký přeživší Židy. Stejně jako se bude přísně vyšetřovat, jak se choval v době druhé republiky, v době německé okupace (snad v Terezíně?], jak se choval ke svým vlastním židovským souvěrcům, jak naložil se svým majetkem, jaké transakce prováděl event. ve spojení s Němci atd. A stejně tak se bude vyšetřovat, jak se v minulosti choval v sociálním a politickém ohledu. (Srovnej: Dosavadní nařízení a opatření, zejména opatření č. 284/1938 opatrně vyhýbá se přesné definici tím, že mluví o osobách, které nejsou příslušníky národnosti české, slovenské nebo rusínské, čímž ovšem, kromě jiných, v prvé řadě, míní Židy. Jest chybou, že dosud pojem Žida nebyl v našem zákoně stanoven, neboť nejasné znění zákona, neb nařízení, může vyvolati různý jeho výklad a tím pravý jeho účel znemožniti. Znova 25. 1. 1939.)
Tento přísný – či spíše psychopatický – metr ovšem platil pro osoby židovského původu; od Slovana, který zůstal doma, po celou dobu války pracoval pro německý válečný průmysl a občas zvedl pravou paži k pozdravu, se nic podobného nevyžadovalo. Pro Žida platila presumpce viny, pro árijského Slovana presumpce neviny.
Podle Jana Švermy měly být osoby neslovanského původu rovnou zbaveny občanských práv. Aktivní i pasivní volební právo při volbách do národních výborů, které – jak ještě uvidíme – byly rozhodujícím nástrojem poválečné revoluce, mělo být omezeno na každého Čecha, Slováka a karpatského Ukrajince státně a národně spolehlivého a bezúhonného. (Srovnej: Činovníky našeho hnutí budou jenom lidé čistí, mravně bezúhonní, národně a státně spolehliví. Prohlášení Národe český výboru nově ustavené Strany národní jednoty, Večer 18. 11. 1938. Podle Akce národní obrody měly být pracovní příležitosti přednostně poskytovány Čechům, Slovákům a Rusínům. Znova, 1. 12. 1938.)
Předem vyloučeno z volebního práva tedy bylo neslovanské obyvatelstvo a pak také ostatní „státně a národně“ nespolehliví občané, které Šverma zahrnul pod pojmy zrádci, kolaboranti, slouhové německých okupantů.
Vedle kategorie buržoasie, šlechty, Němců nebo Maďarů, kteří pod termín „zrádci, kolaboranti a slouhové německých okupantů“ spadali automaticky na základě svého sociálního či etnického původu, se z logiky věci ocitla i kategorie rasová – „neárijci“.
… zvláštní péče budiž věnována cikánům a cizozemským židům, vydávajícím se za repatrianty, upozorňoval komunisty vedený okresní úřad ochrany práce své zaměstnance v červnu 1946. Vedle Němců a Maďarů (a pochopitelně zrádců a kolaborantů) to byli i Židé a Romové, kteří byli v poválečné slovanské říši stigmatizováni svým původem, respektive postavením v dějinách, které je „objektivně“ určily k záhubě: v komunistickém ráji nebylo pro sociální třídy stejně jako pro národy a další přežitky minulosti místo. Marx-leninská vražedná dialektika fungovala na obdobném principu a stejně neúprosně jako rasová ideologie nacistů, byla jen univerzálnější – týkala se de facto všech.
Když se někdo pokusil občanská práva osobám židovského původu přiznat, komunisté se postavili na odpor. V březnu 1947 se některé soudy, spadající pod ministerstvo spravedlnosti řízené národním socialistou Prokopem Drtinou, osmělily a vydaly rozhodnutí o zrušení národních správ a vrácení několika podniků jejich majitelům. Tímto rozpomenutím se na principy právního státu si podle Kopeckého „Drtinova justice“ troufla uplatňovat metody staré měšťácké třídní justice. Ve snaze tomu zabránit vyvolali komunisté v inkriminovaných továrnách stávky. V závodech, které měly podle rozhodnutí soudů přejít do rukou kapitalistů, vstupovali dělníci a zaměstnanci do protestních stávek. Zvláště významnou se stala stávka ve varnsdorfské textilce, píše se v dějepisné komunistické příručce.
Neárijský majetek
Spolumajitel varnsdorfské textilky Emil Beer byl židovského původu a před nacisty se mu podařilo uprchnout do Anglie. Když mu měl být nacisty zabavený majetek po válce vrácen na základě soudního rozhodnutí, organizovala KSČ v celém okrese protesty, na kterých komunisté žádali vrácení továrny pod národní správu a vyhoštění Beera a jeho právního zástupce z republiky (!). Na Beera, který vystudoval české školy, při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásil k židovské národnosti a před odchodem do exilu, kdy mu bylo 64 let, pracoval pro domácí odboj, komunistická lůza útočila, že byl „germanizátor“ a „asociální fabrikant“. Podle scénáře nacistických bojůvek byl samotný Beer na ulici napaden a musel být vzat do „ochranné vazby“.
Aby zabránili vrácení majetku židovským majitelům, použili komunisté podobný postup, včetně nátlaku ulice, např. i v Mohelnici, kde o vrácení podniku usilovali bratři Grätzové, kteří byli navíc příslušníky západní armády a zaměstnanci jejich továrny s navrácením souhlasili. Podobně organizovali komunisté protesty i v Žamberku proti sestrám Nettlovým, které nejen měly tu drzost, že se vrátily z nacistického koncentračního tábora, ačměly jako jiní Židé spořádaně zahynout, ale navíc si ještě troufly dožadovat se zpět svého majetku – inu Židáci! (Němečtí Židé ze Střešovic žádají o státní občanství jenom proto, aby jim byly vráceny jejich přepychové vily, psala Mladá fronta v roce 1947.) Národní správce, Němec komunista, majitelkám, které měly dvouměsíční miminko, vykázal kout v tovární hale.
Kdo se nepřipojil k protestům proti restituci nacisty arizovaného majetku, tomu bylo vyhrožováno násilím, případně byl označen za „bílého Žida“. Lůza, oděná pro změnu do slovanského hávu, měla po roce 1945 pré. Pražskou vilu bankéřů Popperů, kde dodnes sídlí velvyslanectví Ruské federace, stát v roce 1945 rovnou „daroval“ Moskvě. O to, zda byl někdo nacisty perzekvován, pochopitelně nešlo. Slovanský charakter republiky je po válce hodnota, v jejímž rámci se např. diskutovala i „smíšená manželství“, přičemž rozdíl v postihu spočíval v tom, zda byl muž Čech a žena Němka, nebo muž Němec a žena Češka. Jak to řekl Hitler Rauschningovi? – Nikoli Německo se stane bolševické, nýbrž bolševismus se stane odrůdou nacionálního socialismu.
Ze srovnání komunismu, italského fašismu a německého nacismu, které ve své studii provedl Petr Placák, vyplývají pozoruhodné paralely. Týkají se způsobu uchopení moci i samotné techniky vládnutí. I komunisté u nás se dovolávali „svaté věci národa“, hlásali národní očistu včetně sociální, ale i kulturně-rasové nenávisti, stejně jako fašisté a nacisté mobilizovali proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli, jejich ideologie je právě tak militaristická a politika bojovná, k její výbavě patří vůdce, vůle mas a – řečeno spolu s autorem – „fašistická vůle k moci“.
Kniha vychází na podzim ve spolupráci Nakladatelství Paseka a Ústavu pro studium totalitních režimů.
26.8.2015 Lidové noviny str. 15 Léto LN
