Stíny Mnichova
Z odstoupeného pohraničí do vnitrozemí zamířilo čtvrt milionu lidí, včetně německých antifašistů
Jedním z bezprostředních následků mnichovské dohody, uzavřené 29. září 1938, se stal odchod zdaleka ne pouze českého obyvatelstva ze zabraného území. První uprchlické vlny z pohraničí nastaly už několik měsíců předtím, po částečné mobilizaci v květnu 1938, přičemž mezi uprchlíky tehdy převažovali Židé. Další odchody si vynutily násilnosti doprovázející henleinovský pokus o puč po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938 .
Skutečně masový exodus následoval bezprostředně po mnichovské dohodě na přelomu září a října. V něm převažovali političtí oponenti henleinovců, zejména komunisté a sociální demokraté, a příslušníci legionářských organizací a hraničářských spolků. Ty často nutili k okamžitému odchodu Ordneři, příslušníci henleinovských ozbrojených skupin. Velmi početnou část uprchlíků tvořili státní zaměstnanci se svými rodinami, kteří ze dne na den ztratili práci. Poslední skupinou byli především dělníci a řemeslníci, kteří odcházeli zejména kvůli strachu z budoucnosti a také proto, že nechtěli žít na cizím území, kde se obávali šikany a problémů.
Kam s čtvrtmilionem lidí?
Odhaduje se, že počet nucených běženců se pohyboval kolem čtvrt milionu. Jedna z posledních vln útěků pak proběhla v souvislosti s násilnostmi namířenými proti Židům v rámci křišťálové noci v listopadu 1938. Židé byli tehdy už nacistickými úřady nuceně odváženi k českým hranicím. V obsazeném pohraničí naopak často zůstávali rolníci, vázaní na zemědělskou půdu. V německém záboru zůstalo kolem 400 000 lidí.
Z pohraničních stanic vyjížděly od začátku října hustě obsazené vlaky s lidmi, kteří s sebou brali to nejnutnější, peřiny a nějaké šaty. Stěhování nábytku se řešilo až později a často do vnitrozemí dorazil poškozený. Prvním útočištěm uprchlíků se stávaly nádražní čekárny, školy a tělocvičny. Štěstí měli ti, kdo se mohli uchýlit ke svým příbuzným. Vláda musela vyřešit nejen ubytování nově příchozích, ale i zdravotní zabezpečení – panovaly obavy z šíření infekčních nemocí. Z rozhodnutí ministra zdravotnictví vznikla mobilní epidemiologická jednotka, provádějící plošná očkování v místech vysoké koncentrace migrantů. V řadě českých měst vznikly ubytovny a noclehárny v sálech hostinců, sokolovnách a dělnických domech.
První náraz se zvládal díky ochotné službě členů červeného kříže a charitativních organizací. Základní pomoc pak koordinovaly především okresní úřady, které byly v prvních týdnech nezastupitelné. Beztak obtížný stav ještě komplikovala zima a nedostatek uhlí. Vláda Rudolfa Berana se snažila prezentovat jako akceschopná, která si ví rady. Všechny úřady proto měly konat rychle a přesně. Hned v prvním projevu po svém jmenování v prosinci 1938 věnoval nový premiér velkou pozornost otázkám sociální pomoci uprchlíkům. Zdůraznil, že „naší povinností je postarat se lidem o práci a chránit existenci všech, kteří byli posledními převratnými událostmi dotčeni ve svých životních zájmech“. Británie a Francie chtěly poněkud „kompenzovat“ souhlas s Hitlerovými požadavky a zřídily finanční sbírky, ty ale často mířily zejména k německým utečencům. Nejen výdaje spojené s ubytováním pomáhal hradit i mediálně často připomínaný fond londýnského starosty. Uprchlickou otázkou se zabývalo už na začátku října i jednání biskupské konference. Episkopát vyzval k aktivní pomoci instituce katolické charity na zmírnění neutěšené sociální situace desetitisíců utečenců. Velká část společnosti s postiženými soucítila, což se projevilo i výší dobrovolných sbírek.
V listopadu začala působit centrální státní zajišťovací instituce, Ústav pro péči o uprchlíky. Ten měl široké kompetence a tím nahrazoval dobrovolnickou péči. Pomáhal vyhledávat zaměstnání, poskytoval půjčky a pomáhal se zajištěním obydlí. Úřady se současně snažily umísťovat děti do ozdravoven, případně na přechodnou dobu do pěstounských rodin. Šok a frustrace hledají viníka Vedle příběhů lidské solidarity se však našly i opačné zkušenosti. Na neštěstí utečenců se chtěli například přiživit lichváři, kteří nabízeli za neúnosné ceny například pomoc s převodem majetku. Charakteristickým primárním projevem pomnichovského vývoje byl však velký mentální šok pro českou společnost. Šokový stav umocnilo vzedmutí národní hrdosti a vlastenectví, které dokázalo v zářijových dnech roku 1938 i za mobilizace sjednotit prakticky celou českou politickou scénu – od komunistické levice až k národní pravici. Německá hranice se náhle posunula na čtyřicet kilometrů k hlavnímu městu. Energetické zdroje, zásoby uhlí, důležité dopravní tepny skončily v třetí říši. Tam zůstaly i mnohé klíčové průmyslové podniky. Během krátké chvíle, jen několik málo dnů po kapitulaci před Hitlerovými požadavky, se atmosféra ve společnosti radikálně změnila. Odhodlanost čelit nacistické agresi se proměnila v kapitulační beznaděj, jež byla příčinou obrovské frustrace a celospolečenského traumatu. Tato atmosféra se někde promítla i do vztahu k uprchlíkům. Ze vzpomínek utečenců vyplývá, že často čelili verbálním útokům. A vzrostl pochopitelně tlak, aby vzhledem k nepříznivé situaci odešla z okleštěného státu německá antifašistická a židovská emigrace.
23.10.2018 , Zdroj: Lidové novin
