Ani v holokaustu jsme nešli jako ovce na porážku
„I kdyby se podařilo uzavřít mír na Blízkém východě, antisemitismus nikdy nezmizí, zůstane,“ říká Jana Marcusová, která provádí v památníku Jad Vašem.
Nemám lidem za zlé, že toho málo vědí o holokaustu, protože všechno to, co se dělo, je tak strašné, že se tomu porozumět nedá, říká Jana Marcusová, která už více než deset let jako dobrovolnice provází návštěvníky jeruzalémského památníku Jad Vašem, jenž uchovává vzpomínky na oběti i hrdiny holokaustu.
V pondělí 27. ledna si svět připomene Mezinárodní den obětí holokaustu, právě ten den před 80 lety sovětská vojska osvobodila vyhlazovací tábor v Osvětimi. Pro ni je však důležitější den šoa, kterým si židovské oběti připomíná Izrael.
Odhadujete, že jste v památníku holokaustu Jad Vašem byla už nejméně tisíckrát. Je v něm něco, co se vás i po těch letech niterně dotkne?
Mimořádný význam pro mě má část o Terezíně. Moji rodiče se tam poznali, kvůli tomu jsem o událostech, které se v Terezíně staly, hodně věděla. Rodiče mi trochu vyprávěli. Mám jméno po Janičce, dívce, která se tam narodila a později zahynula v Osvětimi.
Překvapují vás něčím lidé, kteří do památníku Jad Vašem přicházejí?
Lidé o holokaustu sice mají hodně informací, ale vlastně o něm nic nevědí. Každé skupiny se na začátku zeptám, jestli vědí, kolik Židů žilo v Německu, když se diktátor Adolf Hitler dostal k moci. Rychle odhadují tři miliony, pak si to promyslí a uberou o milion či dva. Ale ve skutečnosti to bylo jen půl milionu Židů. Půl milionu z celkem pětašedesáti milionů obyvatel, to znamená necelé procento. V Československu tvořili Židé 2,5 procenta populace, v Maďarsku pět procent.
Také bych neřekla správné číslo.
Neptám se, abych rozdávala známky jako ve škole. Všichni vědí, že za holokaustu bylo vyvražděno šest milionů Židů. Ale neznají vývoj. Například na začátku druhé světové války se o plynových komorách nemluvilo, plynem vraždili mentálně postižené, a to v jedoucích autech. Plynové komory, jimiž se zabíjelo masově, vznikly až později.
Byla to hodně těžká doba.
Hodně lidí se také ptá, proč Židé zkrátka z nacistického Německa neutekli. Neuvědomují si, jaký byl tehdy svět. Asi polovině Židů se v letech 1933 až 1939 podařilo z Německa odejít. Jiní neměli na útěk peníze anebo se už ve vyšším věku báli začít nový život jinde. Nakonec jiné státy starší lidi ani nepřijímaly. Řada lidí také odešla do sousedních zemí jako Nizozemsko anebo Československo. Navíc Židé si za těch 2 000 let zvykli, mysleli si, že i tentokrát to nějak všechno dokážou překonat.
Je nějaký rozšířený mýtus, který musíte vyvracet?
Ten, že se Židé vůbec nebránili. Když byli nuceně nasazeni v továrnách, sabotovali práci – třeba někde nedotáhli šrouby. Jiní se zase přidali k partyzánům. A bránili se i v německém vyhlazovacím táboře Osvětim, kde vyhodili do povětří krematorium. Nemluvě o povstáních ve varšavském ghettu a koncentračních táborech Treblinka i Březinka.
Ale často se přece v souvislosti s poválečnou obrannou politikou Izraele uvádí známé: „Už nikdy jako ovce na porážku. “
Původní výrok měl zcela opačný smysl. Svět to otočil. Jako první tuhle větu pronesl Abba Kovner ve Vilniusu ve svém projevu na silvestra 1941. Poukazoval na to, co se děje v nedalekých Ponarech, kde masově vraždili Židy. Řekl: „Do Ponar vede hodně cest, ale žádná nevede zpátky. Nenechme se vést jako ovce na porážku. “ A založil židovské partyzánské hnutí, které z litevských lesů bojovalo proti nacistům.
A čím vy překvapujete návštěvníky Jad Vašem?
Rolí židovských žen v koncentračních táborech i v protinacistickém odboji. Osvětimské krematorium mohlo být zničeno díky výbušninám, které ženy propašovaly z muniční továrny, kde pracovaly. Přenášely je po malých kouscích schované v oděvu anebo na těle. Při úplně poslední popravě v Osvětimi byly zavražděny právě čtyři ženy, které nacisté z pašování výbušnin obvinili.
Ať to odlehčíme, jaká je nejhloupější otázka, kterou jste dostala?
Když se mě zeptají, jak jsem ten holokaust dokázala přežít.
Provázíte i Němce. Jaký z toho máte pocit?
Jednou jsem měla ve skupině pětačtyřicetiletou lékařku, jejíž dědeček byl členem SS. Patřila ke skupině lidí, kteří se snažili napravit, co jejich předci na Židech spáchali. Jezdila do Izraele zadarmo spravovat chudým Izraelcům zuby. Neustále se mne ptala, celé tři hodiny.
Izrael si oběti holokaustu připomíná jindy, letos to vychází na středeční večer 23. dubna, 27. leden zůstává v zemi tak trochu bez povšimnutí.
I pro mě je důležitější šoa. Je to den, kdy v roce 1943 probíhalo povstání ve varšavském ghettu. Osvobozením Osvětimi totiž likvidace Židů a jejich utrpení neskončily. Ještě poté byly zavražděny desetitisíce z nich, stačí vzpomenout třeba na pochody smrti, ale nejen ty. 27. leden je podle mne uměle vytvořené datum, den šoa je mnohem autentičtější.
Nemáte pocit marnosti, když i po těch hrůzách holokaustu se opět ve světě zvedá vlna nenávisti proti Židům?
Vnímám to, ale nepřekvapuje mě to. Česká vláda stojí za Izraelem, ale i v Česku jsou antisemité. Rodným příjmením jsem Natanová. V padesátých letech minulého století někdo ve vchodu do domu, v němž jsme na pražské Letné bydleli, napsal: Natan je Žid. Ve škole se mě ptali, Natanová, kde byli tvoji rodiče za války?
Jakou podobu má antisemitismus dnes?
Dneska je antisemitismus převlečený za kritiku Izraele. Mimochodem i kdyby se podařilo uzavřít mír na Blízkém východě, antisemitismus nikdy nezmizí.
Proč myslíte?
Najdou si něco jiného, čím jim Izrael bude vadit. Závidí nám úspěch, žádná země nedokázala za sedmasedmdesát let své existence tolik co my. Závidí nám, že naše děti jsou úspěšné. Jenže ony musí do armády, tam je naučí nebát se a samostatně myslet. Židé mají povinnou školu už od druhého století. I když se vzdělávali jen v Talmudu, uměli číst a přemýšlet. Dám příklad, sederovou večeři. Dítě se na ní ptá: Co je dnes jinak? Proč dnes jíme to a to? Učíme svoje děti se ptát. Jiné děti musí držet pusu.
Co byste vzkázala těm, kteří po světě rozhlašují, že v Izraeli je apartheid?
Ať se na ten apartheid přijdou podívat do izraelské nemocnice. Pacienti tam jsou muslimové, křesťané, drúzové, Židé. Lékaři a sestry tam jsou muslimové, křesťané, drúzové, Židé. A uklízejí tam muslimové, křesťané, drúzové a Židé.
Jak podle vás masakr ze 7. října 2023, při kterém teroristé z Hamásu pozabíjeli mnoho civilistů, a následná válka mění Izrael?
Podle mne potrvá celou generaci, než tohle trauma překonáme. Ale jsou tu i pozitivní věci. V lidech se projevila ohromná solidarita. Pomáhali sklízet na polích, jiní jezdili vařit vojákům, ze světa se vraceli lidé, aby bojovali v armádě. Začalo se rodit hodně dětí, mnozí je přivádějí na svět za padlé kamarády, i když už třeba s rozšířením rodiny nepočítali.
Co říkáte na chování izraelských Arabů?
Izraelští Arabové mě překvapili. Bydlím u Jeruzaléma, kde jich žije hodně. První dny po útoku Hamásu jsem měla strach, že nás možná taky začnou napadat, ale neudělali to. V krytech jsme se před raketami schovávali všichni společně. Svět nerozumí tomu, že tu všichni žijeme vedle sebe i společně.
Průvodkyně holokaustem Jana Marcusová (77) je průvodkyní v Jad Vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli. Jako dobrovolnice často provází VIP skupiny v anglickém, německém a českém jazyce. Její otec přišel při holokaustu o sourozence i řadu příbuzných – přežilo jen několik bratranců. Její matce vyvraždili celou rodinu. Narodila se a vyrůstala na pražské Letné, pracovala v Československém rozhlase a emigrovala v roce 1968. Žila v Británii, ve Švýcarsku. Do Izraele se přestěhovala se svým manželem a třemi dětmi v roce 1996. Ve světě si vždy najdou něco, čím jim bude Izrael vadit. Závidí nám úspěch.
24.01.2025 | Mladá fronta DNES | Dagmar Langová
