K OSMDESÁTÉMU VÝROČÍ ÚMRTÍ JIŘÍHO ORTENA
Napsal několik křehkých citlivých veršů a snových próz. Postupně však v jeho díle zaznívá pesimismus, pocity odcizení, osamění a předtucha smrti. Svým mládím a předčasnou smrtí připomíná básníky Karla Hynka Máchu, Karla Hlaváčka, Jiřího Wolkera či regionální autory Aleše Balcárka a Bartoše Vlčka.
Léta dětství, mládí a prvních básnických pokusů
Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) se narodil 30. srpna 1919 v Kutné Hoře v židovské rodině Eduarda a Berty Ohrensteinových. Rodiče provozovali malý obchod s galanterním a střižním zbožím. V letech 1929–1936 studoval na místní reálce. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, kde studoval na jazykové škole a také pracoval v archivu ve firmě Credition. V roce 1937 byl přijat na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby. Zde studoval do června 1940, kdy byl z rasových důvodů vyloučen.
Zároveň se intenzivně věnoval literatuře. V tomto směru jej ovlivnil strýc a právník Josef Rosenzweig-Moir z Kralup, autor několika básnických sbírek. Jiří Orten se sblížil s řadou básníků střední a mladé generace, především s Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Kamilem Bednářem a Ivanem Blatným. Začal publikovat první verše, ale také recenze a úvahy (Studentský časopis, Haló noviny, Eva, Hej rup! Mladá kultura, Kritický měsíčník). Pro básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentských divadel i jako herec a recitátor. Například v režii Gustava Schorsche upravil Horova Jana Houslistu. Vystupoval v něm jako hlavní postava.
V roce 1936 mu zemřel otec. Starší bratr Ota odešel do Anglie. Jiří se stal oporou matce a malému bratru Zdeňkovi.
Léta okupace – léta velké samoty
Červenec 1939: „Jsem Žid, slyším to stokrát denně a něco jsem dle všeho udělal. Dnes, nebo včera, nebo kdysi dávno, nebo ještě udělám. Nesmím proto chodit do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit s dívkou, která není Židovka. To jsou tak malé věci a tak hloupé věci, takové zákazy, člověk by si přece mohl říci, že jsou na světě ještě některé stromy a někteří lidé, kteří na to vše nic nedají. Ale já si to nesmím říkat, není mi dobře a události všelijak kolem mne omotané mne nutí k ošklivým ústupům. Nejsou to ústupy ze slávy nebo ze štěstí, jsou to ústupy, které nevedou nikam a také odnikud a po nichž zůstává hořko v ústech a nevěří se, že ještě něco je, co je doopravdy čisté.“
Doba protektorátu znamenala konec možností uplatnit se v divadle. Jeho život se uzavřel do vnucené izolace. Těžce jej poznamenal rozchod s jeho velkou láskou Věrou Fingerovou. Nesměl opustit Prahu. Stěhoval se z podnájmu do podnájmu. Živil se příležitostnými brigádami. Poslední rok před smrtí pracoval s básníkem Hanušem Bonnem v Židovské náboženské obci. Přátelé na něj naléhali, aby emigroval, ale on si nedovedl představit, že by opustil svou vlast a mateřský jazyk.
30. srpna 1941 – v den svých dvaadvacátých narozenin byl na Rašínově nábřeží sražen projíždějící německou sanitkou. Byl odvezen do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, ale tam Židy neošetřovali. Převezli jej potom do Kateřinské ulice, kde bylo zvláštní oddělení pro židovské pacienty. Tam 1. září 1941 těžkému zranění podlehl.
Týž den vydal zastupující říšský prostor v Čechách a na Moravě Reinhard Heydrich nařízení přikazující Židům nosit žlutou hvězdu. O měsíc později začaly z Prahy odjíždět první židovské transporty. Brzy poté následovala likvidace Židů v plné síle. Smrtelná nehoda ho tak paradoxně pravděpodobně zachránila před osudem mnoha jeho příbuzných a přátel – před smrtí v koncentračním táboře.
Jeho bratři holocaust přežili. Přijali jméno Ornest. Ota Ornest (1913–2002) byl divadelním režisérem, ředitelem a překladatelem, ale také strážcem odkazu Jiřího a autorem řady doslovů a spolupořadatelem výborů z veršů. Zdeněk Ornest (1929–1990) byl hercem. Ani on na bratra nikdy nezapomněl.
Více zde
