Nikdy nezapomeneme
Jarden Bibas píše: „Vytáhli mě z bezpečnostní místnosti, což byl Arielův pokoj. Tady jsme byli všichni pohromadě naposledy, celá rodina. Bylo to naposledy, co jsem je viděl, a tady jsme se rozešli. To byl konec rodiny Bibasových. Než mě odvedli, políbil jsem Shiri, Kfira a Ariela a řekl jsem jim, že je miluji nejvíc na světě, navždy.
Kdybych věděl, že je to naposledy, políbil bych je víc... Políbil bych je ještě víc.
Chybí mi zvuk Ariela, jak si hraje v pokoji, pohled na něj, jak běhá mezi pokoji, leze na postel a lehne si mezi Shiri a mě. Kfirův smích, zvuk jeho hračky. Rozhovory se Shiri, její hlas, jak říká: „Jardene, otoč se, chrápeš.“ Náš dům byl malý, ale byl velký svým obsahem.
Pokud je život závod, Shiri a děti byly mou cílovou čarou. Byly mým vítězstvím ve světě. Byly naplněním mého snu, být manželem a otcem. Když se ráno probudím, první, co cítím, je ztráta. Měl jsem všechno a všechno jsem ztratil. Nedokážu vidět dál než na zítřek. Ale zvolil jsem život a svým vlastním tempem, pomalu, možná uvidím i pozítří.“
Zdroj zde
