Spisovatel Jaroslav Balvín v Liberci a také v Jablonci představí novou knihu o kibucu
Nejen Knihkupectví a antikvariát Fryč na Pražské, ale také knihkupectví na jabloneckém Mírovém náměstí uslyší ohlédnutí litoměřického spisovatele za životem v Izraeli při čtení z knihy „Deník z kibucu“ (Novela Bohemica, září 2015), kterou napsal.
„V kibucu Ejn Gev u Galilejského jezera v Izraeli jsem letos v zimě po celé dva měsíce vykonával úplně nejméně kvalifikovanou práci, jakou si lze představit.
Dost silný zážitek
Myl jsem nádobí a zážitek to byl skutečně velmi silný. Ono nemácenu mluvit o jiném kraji a jiném mravu, to si každý jistě dokáže sám vygooglovat. Přes noc jsem se ale ocitnul ve společenství výrazně mladších dobrovolníků z celého světa, s nimiž jsem musel najít společnou řeč, stejně jako s rázovitými obyvateli kibucu,“ říká Balvín.
Nakonec mu ale vrozená hyperaktivita a jakási hamižnost po příbězích nedala, aby si jenom u špinavých talířů „vymýval mozek“.
Za uprchlíky
„Záměrně jsem v Horní Galileji vyhledával dosud žijící uprchlíky z Československa nebo alespoň jejich děti a natáčel s nimi rozhovory o jejich osudech. Od začátku jsem si také vedl deník s postřehy o kolezích dobrovolnících, o kibucu, o kočkách, o sobě. Společně s přepisy rozhovorů, doufám, deník funguje jako „zábavný“ úvod do fenoménu kibucu v izraelské historii i současnosti s tím, že jsem se soustředil na úzké spojitosti s historií Československa,“ láká spisovatel potenciální zájemce o neobvyklé autorské čtení i knihu samotnou.
Je tam bezpečno?
„Hodně se mluví o tom, jak je Izrael nebezpečnou zemí. Ovšem tím, že je de facto v neustálé mobilizaci, se paradoxně dá říct, že je spíše jednou ze zemí nejbezpečnějších. Spíše než že by odtamtud někdo utíkal za lepším, jezdí Židé z celého světa hledat útočiště stále tam. Já sám jsem nakládal jídlo skupině z Francie, tamní Židé senioři po útocích na redakci satirických novin Charlie Hebdo hledali kibuc,kdeby mohli dožít. Do naší jídelny ale chodili i čerství kibucníci, kteří v zimě odešli z válkou zmítané Ukrajiny,“ překvapuje Litoměřičan.
Holky a samopaly
Přiznává také, že v Izraeli nezažil jediný „průšvih“. „A to i přesto, že jsem tam samozřejmě potkával na každém druhém kroku kluky a holky se samopalem. A také četné cedule s upozorněním na minové pole, kryty nebo vraky tanků a letadel, tedy záležitosti pro našince dost neobvyklé,“ dodává autor.
4.12.2015 Liberecký deník str. 7 Kultura regionu
RADEK STRNAD
