Varšavské ghetto bylo srovnáno se zemí
Zbylí obyvatelé ghetta se však vzepřeli a skoro měsíc nacistické přesile hrdinně vzdorovali. Nakonec bylo ghetto srovnáno se zemí. V době likvidace ghetta byl ve Varšavě československý pilot Josef Brycks, který uprchl ze zajateckého tábora.
„Němci začali vypalovat ghetto a elektřina v bunkru na ulici Miła 3 vypadla. Větráky se zastavily a lidé se začali dusit. V noci muži otevřeli poklopy,“ zaznamenala si svědkyně.
Velitelství Židovské bojové organizace (ŻOB) bylo poblíž, což byl důvod, proč se na místo soustředili esesáci.
Němci zahájili 19. dubna 1943, na začátku svátku pesach a den před Hitlerovými 54. narozeninami, definitivní likvidaci varšavského ghetta. Šlo o vůbec největší ghetto; 15. října 1940 bylo zřízeno na ploše 307 hektarů, postupně se však jeho rozloha zmenšovala.
Nejprve bylo rozděleno na dvě části, protože přes něj vedla pro dopravu důležitá ulice Chłodna, přes kterou byl postaven dřevěný můstek. Tím mohli Židé přecházet z jedné části do druhé, ale nesměli se na něm zdržovat.
Ghetto nesměli opouštět a uzavření se vysvětlovalo nebezpečím epidemie. To bylo ale způsobeno právě množstvím lidí na jednom místě, když se do ghetta sestěhovali všichni Židé z Varšavy a museli se odtamtud vystěhovat Poláci. Přestěhovalo se tak 250 000 lidí.
V roce 1941 bylo ve varšavském ghettu 360 000 lidí, takže na 4,5 procenta rozlohy Varšavy se tlačilo 37 procent jejích obyvatel, na jednu místnost připadalo skoro deset osob.
Počet ještě rostl, protože se tam sváželi Židé z dalších měst, dokonce asi tisícovka Židů z Říše, mezi nimiž byli i ti čeští. V době největší zaplněnosti se tam tísnilo skoro půl milionu lidí.
Likvidace Židů v Polsku
Od března 1942 byly desetitisíce Židů postupně odváženy do lágrů v rámci likvidační akce Reinhard. Zpočátku opouštěli ghetto dobrovolně, protože věřili tomu, že jedou na východ pracovat.
Brzo však pochopili, jaká je realita, když od těch, kteří odjeli, nepřicházely žádné lístky. Navíc dostali zprávy z Chełmnu a od uprchlíků z Treblinky, jimž se podařilo utéci a vrátit se v půlce roku 1942 do Varšavy. Jeden z uprchlíků z Treblinky uvedl: „Postavili děti vedle hrobu, aby padly do hrobu, až se vypálí střely.“
„Pro nás je velkým neštěstím vědět předem, co nás čeká. Lepší nevědět,“ napsala v reakci Róza Szoszana Kaplanová z Krosnice.
Z deportací měli Židé strach, jak plyne z jednoho odeslaného lístku z roku 1942: „Moje nejlepší Rózieňko! Jsem přesvědčena, že to bude naše poslední pohlednice. Ve středu v pět ráno vyrazíme. Před námi, už zabalený, stojí náš skromný majetek, zatímco na nádraží už čekají vagony.“ Každý si s sebou mohl vzít jen 15 kg.
„Velmi jsme se obávali, když jsme slyšeli, že všichni Židé byli deportováni. Matka byla velmi rozrušená a druhý den umřela. Cítila jsem v srdci hroznou bolest. Pak zemřel můj táta a já jsem zůstala na světě sama,“ odpověděla v ghettu Sonia Lererová na anketní otázku, co se změnilo během války.
Celý text zde
