Život bez překvapení neexistuje - rozhovor s rabínem K. E. Sidonem
* Jak se vám vede?
Dobře. Děkuji za optání.
* Co říkáte návrhu prezidenta Putina z minulého týdne, kdy vyzval evropské Židy, kteří mají strach z antisemitismu, k emigraci do Ruska?
A víte, že už se ničemu nedivím? Z Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu se vždycky utíkalo, ať už před pogromy, stalinskými čistkami nebo současným antisemitismem. Mnoho Židů odešlo po rozpadu Sovětského svazu, většina ale už v sedmdesátých a osmdesátých letech do Izraele a USA, kdy jim režim umožnil vystěhovat se, za odchod ovšem museli zaplatit v tvrdé měně.
* Na Putinův návrh ihned zareagoval gubernátor Židovské autonomní oblasti, ležící na Dálném východě u hranic s Čínou: prý doufá, že evropští Židé přijdou a region, mimochodem jeden z nejchudších v zemi, pozvednou.
Nejtrapnější na tom je, že pan prezident Putin má na sebe napojenou skupinu významných představitelů ruské židovské komunity, kteří mu odkývají, co si zamane. Pochybuji o tom, že by tam kdokoli z těchto pánů chtěl žít.
* Nicméně Putinův návrh padl po setkání s předsedou Evropského židovského kongresu Mošem Kantorem, který „postavení Židů v Evropě považuje za nejhorší od konce druhé světové války“, hrozí prý exodus.
Nikde v Evropě, ani ve Francii, ani třeba v Belgii, není antisemitismus, pokud se vyskytuje, řízený shora. Není to věc vlád. Nicméně teď Evropa poprvé na vlastní kůži zažívá islámský terorismus a její islámské komunity začínají vřít zevnitř. A země s vysokým procentem přistěhovalců z islámských zemí ve chvíli, kdy první, koho islámští šílenci napadnou, jsou Židé, najednou nevědí, co si s tím počít. Navíc ve chvíli, kdy se nenávist posunuje i vůči nežidovskému obyvatelstvu.
* Během minulého roku odešel z Francie nejvyšší počet Židů za posledních deset let, kolem osmi tisíc. Je nějaký podobný pohyb znát v české židovské komunitě?
Neděje se tu nic, co by stálo za řeč.
* Překvapilo vás množství uprchlíků přicházejících do Evropy?
Každého to muselo překvapit, to se nedá naplánovat ani se na to připravit. Fakticky nechceme přijmout tu realitu, že svět prochází konflikty, jež pak mohou takovou vlnu ve svém důsledku rozpohybovat. Žijeme si své životy, máme svoji práci, zájmy, občas se podíváme na televizi, a ono se to všechno děje tak nějak daleko. Ani s Jugoslávií nás to moc nezajímalo, a ta už je setsakramentsky blízko.
* Proč u nás vládnou takové obavy z uprchlíků?
Podle mě je to strach z neznámého. Přitom migranti se Česku zatím vyhýbají a míří jinam. Žijeme si v tom svém ďolíčku a jsme rádi, když nás dějiny obcházejí. Ale to, že jsme rádi, prožíváme jako strach, že by k nám přišly. V tomto směru může jít také o oprávněný strach, daný zkušenostmi. Návštěvy dějin v české kotlině nebývají příliš harmonické.
* V devadesátých letech do Česka přišly tisíce občanů ze zemí bývalé Jugoslávie a nějaké prudké vášně to nezpůsobilo.
Ten současný strach je samozřejmě přehnaný. Většina těch, kdo přicházejí do Evropy, nejsou zas tak jiní než Evropané. Mají také své rodiny, tradice, ve kterých vyrůstali a v nichž by chtěli pokračovat. Nesouhlasím proto třeba s přístupem Francie, kde zamezují muslimkám, aby si vlasy halily do šátků. Myslím, že to jsou věci, které lidi zbytečně šponují. Což ovšem neznamená, že by policie neměla jít tvrdě po těch, kteří propagují islámský fundamentalismus.
* Z Turecka do Řecka stále míří tři až čtyři tisíce uprchlíků denně. Podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska má Evropa čas na řešení uprchlické krize do půlky března, pak podle jeho slov dojde ke zhroucení Schengenu. Má Evropa řešení? A nepřehnalo to Německo se svou otevřeností?
Nevím, zda má, nebo nemá řešení. Nicméně paní Merkelová je důsledná ve svém smýšlení, jež vychází z mravního základu společnosti, která bere ohled na to, že když někdo trpí, je třeba mu pomoci. To je primární. Nemůžeme žít na úkor těch, kdo tu možnost – slušně žít – nemají. Dělá to, o čem je přesvědčená, že je to tak správně, i s rizikem, že to přinese spoustu problémů. Riziku je ale možné předcházet, od toho jsou tu policie a tajné služby, aby zabránily infiltraci fanatiků mezi uprchlíky. Je jasné, že s uprchlickým problémem se bude muset Evropa nějak vyrovnat, protože lze očekávat i další přistěhovalecké vlny, třeba ze subsaharské Afriky, které sem budou mířit kvůli hladu, suchu či vnitřním konfliktům.
* Jak se česká židovská komunita staví k přijímání uprchlíků?
Vstřícně. Máme určitou ideovou i reálnou zkušenost, kdy se před válkou tisíce Židů pokoušely dostat z fašistické Evropy pryč, a nepodařilo se jim to, protože je žádná země nechtěla přijmout. Vystěhovat se podařilo pouze zlomku. Pokud máme tuto zkušenost, včetně i mé osobní, kdy jsem byl z Československa státem vyhnán a Německo mi poskytlo azyl, tak nemáme právo chovat se jinak než se vstřícností.
* Vládne tu strach, že když teď přijmeme například pět tisíc uprchlíků, za pár let jich tu máme sto tisíc – protože rodí víc dětí, mají silné rodinné vazby, přijedou za nimi další příbuzní... Hrozí něco takového?
Může se to klidně stát. Celá západní kultura je postavená na konzumním životě, z čehož vyplývá, že do manželství lidé vstupují později, mají málo nebo žádné děti, Evropa postupně vymírá. Koneckonců, když paní Merkelová pozvala Syřany do Německa, byl to rovněž i velmi pragmatický krok, protože si uvědomuje, že tím země může něco získat.
* Proč je ale pro druhou či třetí generaci arabských a afrických přistěhovalců, například ve Francii nebo v Belgii, islámský fundamentalismus tak lákavý?
Je to dáno hodně mládím. Pro rodiče těch mladíků jsou rodinné vazby hodně důležité, tak je islámský svět nastavený, zároveň oni sami jsou obklopeni prostředím, kde se klade důraz na individualistický, západní styl života. Naše konzumní společnost však není schopná dát lidem něco, co má přesah. Takže pak se může mladým lidem jevit příklon k islámskému fundamentalismu jako nalezení nějakého ideálu ve světě, ve kterém se do té doby nic nedělo.
* Naplnění ideálu za cenu smrti, není to nesmysl?
Stále nedoceňujeme onu lidskou složku, která toto potřebuje, pocit, že život je smysluplný, i za cenu toho, že jej obětuji. Extremismus, o kterém mluvíme, je zvrácený, ale všichni lidé jsou za určitých okolností ochotní jít do války, ať už za Stalina či za Hitlera nebo pod jakýmkoli jiným praporem.
* Během ledna došlo ve Francii k dalším útokům na Židy. Například v Marseille mladý Francouz tureckého původu ve jménu Alláha napadl mačetou židovského občana a tamní rabín vyzval místní Židy, aby na ulici nenosili jarmulky, protože to ohrožuje jejich bezpečnost. Jaký je váš názor?
Velmi těžko do toho můžeme mluvit, pokud tam nežijeme. Je hezké nosit kipu proto, že jsem hrdý na své židovství, ale z praktického hlediska je život přednější, pokud o něj jde.
* Vy sám byste kipu sundal?
To je něco jiného, já jsem rabín, a tady v Praze nemám obavy, že mě kvůli pokrývce hlavy někdo poseká mačetou. Na druhou stranu nechápu, proč by někdo v situaci, kdy mu jde o kejhák, se kvůli tomu měl nechat zabít.
* Součást výbavy Vrátil jste se po dlouhých letech k psaní beletrie. Proč? Nebyl to nějakým způsobem únik z rabínské všednodennosti?
O tom, proč člověk píše a nepíše, je těžké mluvit. Do určité doby bylo psaní mým pevným životním bodem, hodně mi na něm záleželo. Pak ale nastalo období, kdy jsem viděl ta kvanta vycházejících knih a ptal se, co já sám bych měl k tomu ještě přidat. Hlavně jsem však objevil, to bylo v osmdesátých letech, Tóru a literaturu, jež pro mě do té doby představovala uzavřený svět, a ten se najednou přede mnou začal otevírat. Když pak žijete životem rabína, vyučujete, studujete, zabýváte se všemi těmi praktickými věcmi, které k funkci náležejí a jež nemají nic společného s tvůrčí svobodou, opomíjíte svým způsobem něco, co se děje uvnitř člověka a uvnitř lidí vůbec. A já jsem měl najednou potřebu tenhle dlouho potlačovaný svět vzkřísit, aspoň těmi písmenky. Taky jsem si říkal, že bych mohl lidi třeba pobavit. Že to zas není takový hřích, a když to bude bavit mě, mohlo by to pobavit i ostatní. To mi dalo sílu se do psaní znovu pustit. Já jsem vyšel z pozice literáta, je to součást mé výbavy, a teď se to jen znovu projevilo.
* Proč jste si vybral zrovna žánr sci-fi?
Zjistil jsem, že to rád čtu, samozřejmě ne všechno, ale hodně věcí se mi líbí. Když se v tom žánru snoubí zajímavý autor, který našel dobré téma a je schopný nahlédnout realitu odjinud, může se mu podařit vytvořit další, snový rozměr a obohatit tento svět o jinou dimenzi, byť v rámci dohodnutých pravidel, jež mu dávají nádech možné reality. Ve skutečnosti však do něj promítá mnohem niternější obsahy, než si myslí.
* Jak vznikl pseudonym Chaim Cigan?
Naše rodina pochází z Dolních Kounic a jeden z mých předků se jmenoval Chaim Lev Cigan. Od něj jsem si to jméno vypůjčil. Pseudonym jsem poprvé použil už začátkem osmdesátých let, kdy jsem jím podepsal článek o konfliktu Ezaua a Jákoba do Židovské ročenky. A pak znovu někdy kolem roku 2004, když jsem režíroval na židovské obci divadelní hru, jejíž autorství jsem Ciganovi připsal též.
* Chaim Cigan je hodně plodný autor. Píšete každý den?
Napsal jsem čtyři knihy, každou zhruba o pěti stech stránkách, v březnu vyjde třetí díl z těch čtyř a za rok pak poslední. Tím jsem se nějak vypovídal a už mě to zas trochu pustilo. Sice píšu, ale jen kratší věci.
* Jaké jsou na vaše psaní ohlasy z obce?
Autor se většinou od čtenářů dozvídá věci, které docela rád slyší. Většině lidí z naší obce se líbí, že se jejich rabín ukázal takový, jaký je, pro některé z těch starších, řekl bych, je to i určitá satisfakce, protože jim je literatura bližší než náboženství. Ale že i Tóra samotná je literatura, jim nějak nedošlo.
* Cítíte se víc jako rabín, nebo spisovatel?
Momentálně se to snažím uvést do harmonie. Jestli se to podaří, to nevím, ale myslím, že by to neměl být problém, žádnou propast v tom nevidím. V Talmudu se píše, že rabínováním by se neměl nikdo živit, takže se mi to spojení řemesla, psaní, s životem učitele nejeví jako nesprávné.
* Kdysi jste si vysloužil nálepku „přísný rabín“. Povolila díky psaní ta nálepka?
Ta se úplně rozpadla. Pro mě samotného dost nečekaně, doufal jsem, že s tím pseudonymem to bude pár let trvat, budu si žít v klidu, rabínovat a pochechtávat se pod stolem... Jenže s prozrazením autorství jsem si to zavinil sám, nebyl jsem dost důsledný, uvedl jsem například, že Chaim Cigan studoval v Kežmaroku báňskou školu, a ona tam žádná taková není. Kdybych byl chytrej, tak by se na to tak rychle nepřišlo.
* Jak to vypadá v židovské komunitě, hlásí se k ní mladí?
Když jsem v roce 1992 nastupoval coby rabín, měla pražská obec okolo osmi set členů s průměrným věkem osmdesát let. Dnes má asi šestnáct set členů a průměr je okolo padesátky, takže se dá říct, že se omlazuje a na počet je dvojnásobná. Jsme malá komunita, nicméně ten procentní nárůst by nám mohli ve světě závidět. Není tomu ale tak v obcích po celé republice, Praha je v tomhle specifická.
* Mladí studují na rabíny třeba v Berlíně. Jak se bude židovská obec vyvíjet – bude se klonit více k liberalismu, nebo si ponechá současný ortodoxnější směr?
Za téměř pětadvacet let bylo mnoho příležitostí, aby se tu vytvořily paralelní komunity konzervativního a reformního směru. Zatím jsou to ale nepočetná zájmová sdružení, která si vystačí se statusem přidružených organizací ve Federaci židovských obcí ČR, i když je pravda, že některé mimopražské obce se k nim ideově hlásí. Takže myslím, že to půjde dál tímto směrem a výrazně nejdůležitější pražská obec se i nadále bude řídit ortodoxní halachou.
* Odcházejí rabíni do „rabínského důchodu“?
Pokud člověku dojdou fyzické nebo psychické síly a nemá už chuť dělat rabína, tak odchází. Dokud to ale takto necítí, není důvod, proč ve funkci nepokračovat.
* Na podzim loňského roku jste byl znovu potvrzen v úřadu vrchního zemského rabína poté, co jste ustál mediální chaos ohledně vašeho soukromého života, rozvodu a nové přítelkyně. Jste tedy dobrý rabín?
Já si myslím, že jsem o to lepší rabín. Ten obrat, jenž se promítl do psaní a do soukromého života, je z mého hlediska naprosto v pořádku. Jde o život. Ve chvíli, kdy způsob života, který vedete, je nesprávný, tak tím, že v něm setrváváte a třeba kvůli věku nemáte odvahu na tom něco změnit, v podstatě spolupracujete na své smrti. Tahle změna pro mě znamená návrat do života.
* Pro bulvár jste se ovšem stal velkým soustem.
Bulvár dělal jen svou práci. Pod dojmem mého úřadu o mně měla veřejnost určitou představu, na které jsem se já zas až tak nepodílel, nebo jen částečně. To, co jsem do té doby prožíval v soukromí, bylo každému v podstatě putna. Někdy ale prostě dojde ke změně, a nejde jen o rabíny. Uděláte něco, co se od vás neočekává, a lidé to najednou pociťují nepříjemně, naruší se jejich představa o někom, kdo měl podle nich zůstat neměnný a zůstat takovou živoucí sochou. A já díky okolnostem tuhle sošnost rozbil. Dá se to brát i tak, že život bez překvapení, respektive změny, neexistuje. Máme tendenci svůj status quo zafixovat natrvalo, ale to nefunguje. A neplatí to jen pro soukromý život, ale také pro život společnosti, národa a třeba i celé civilizace. Následkem je, že se živoucí masité srdce obalí zvápenatělou krustou, a ta dříve nebo později živé srdce buď udusí, nebo praskne. I když na druhou stranu, pražský rabi Löw říkával, že každá změna vede k horšímu. Není v tom vlastně žádný rozpor, protože to srdce z masa – nebo pravda – tu bylo dřív, než zkamenělo. Někdy to ovšem také hodně bolí, jako dnes v Sýrii a potažmo v Evropě.
Karol Sidon (73) Hebrejským jménem Efraim ben Alexander. Narodil se v Praze. Jeho otec byl v roce 1944 umučen v terezínské Malé pevnosti, Karol byl poté skrýván na venkově až do konce okupace. Později jej vychovával nevlastní otec, který opakovaně utekl z terezínského ghetta, z Treblinky i ze sovětského gulagu. K. Sidon vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Po sovětské okupaci v roce 1968 pracoval v převážně manuálních profesích. Po podpisu Charty 77 a následném nátlaku ze strany StB byl v roce 1983 donucen emigrovat do Německa, kde studoval judaistiku. Rabínská studia dokončil v Izraeli, po návratu do vlasti tu znovu obnovil židovskou ortodoxní komunitu. V roce 1992 se stal pražským a zemským rabínem. Ve funkci zemského rabína byl znovu potvrzen ke konci loňského roku. Je autorem řady věroučných prací, mezi nejdůležitější se řadí český překlad Pěti knih Mojžíšových. Psal televizní a rozhlasové hry, významná je i jeho tvorba literární, k nejznámějším knížkám patří Sen o mém otci a Sen o mně. V roce 2014 vydal pod pseudonymem Chaim Cigan Altschulovu metodu, první díl románové tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, o rok později vyšlo Piano live. Třetí díl tetralogie Puzzle chystá k vydání letos v březnu. V roce 2015 mu vyšla pohádková kniha pro dospělé děti o židovském Supermanovi Malý pan Talisman. K. Sidon je třikrát rozvedený. Má čtyři dospělé děti, dvě dcery a dva syny.
25.1.2016 Respekt str. 46 Rozhovor
KATEŘINA MÁZDROVÁ
