„Nakba“, překážka míru
ÚHEL POHLEDU
Nevzdají-li se Palestinci nenávisti, nedosáhnou demokracie, prosperity ani klidu
Nedávno oslavil Izrael své 68. výročí nezávislosti. Nemusel však slavit sám. Kdyby v období let 1947 a 1948 usilovali arabští představitelé omír se svými židovskými sousedy místo toho, aby hlasitě řinčeli zbraněmi, mohli by i Palestinci už několik desetiletí slavit nezávislost svého vlastního státu. Místo toho si připomínají výročí „nakby“, národní tragédie, za kterou považují vznik nezávislého Státu Izrael a která dodnes představuje významnou překážku ve vzájemném mírovém soužití.
Naposledy minulý týden, 8. června, jsme opět byli svědky krvavého teroristického útoku v nákupním centru Sarona v Tel Avivu, jež je dalším tragickým milníkem na dobrovolné cestě Palestinců k vlastní záhubě. V této souvislosti bych velmi rád poděkoval představitelům České republiky za jejich jasnou pozici a za odsouzení tohoto hrůzného a neospravedlnitelného činu, při kterém přišli o život čtyři nevinní lidé.
Netřeba doktorátu z historie na to, aby člověk na základě archeologických nálezů, historických artefaktů a historické literatury odvodil, že Židé žili v oblasti Blízkého východu už od starověku, tedy dávno předtím, než tento region v 7. století n. l. ovládli Arabové. Navzdory tomu je palestinská „nakba“ příběhem, který vznik samostatného Izraele v roce 1948 záměrně zkresluje a zamlčuje tísiciletou přítomnost židovského obyvatelstva na Blízkém východě ve prospěch konspirační teorie popisující Židy jako nežádoucí kolonizátory arabského světa.
Promarněná příležitost V této souvislosti nelze opomenout několik věcí. Zaprvé: zatímco Židé přijali rozdělení britského mandátního území na základě rezoluce OSN z roku 1947, palestinští Arabové ho odmítli, a tím promarnili svou jedinečnou příležitost k vytvoření vlastního státu. Izrael je dodnes vděčný všem státům, které rezoluci podpořily, a to včetně bývalého Československa. Žít bok po boku s Izraelem však bylo pro většinu Palestinců nepřijatelné a společně s několika arabskými zeměmi vyhlásili Izraeli válku, kterou nevyhráli dodnes.
Zadruhé: nelze zapomínat na prohlášení tehdejších arabských představitelů, kteří se nezdráhali použít slova jako „nahnání všech Židů do moře“. Není snad toto projevem etnického čištění, ze kterého Palestinci naopak viní Izrael?
A zatřetí: je třeba pamatovat, že to byli ti samí arabští představitelé, kdo vyzval své palestinské bratry žijící na území mandátu, aby opustili území nově vznikajícího židovského státu, s příslibem toho, že až se podaří Židy po nevyhnutelném vítězství vyhnat, budou se moci v klidu navrátit do svých domovů. Dodnes tomuto slibu nedostáli, ba naopak. Z Izraele je prosperující demokratická země a palestinští uprchlíci v arabských zemích, zdá se, byli svými arabskými sousedy nemilosrdně opuštěni. Těmto uprchlíkům je dodnes upíráno právo na plnohodnotné občanství a jejich arabští hostitelé jim již po generace nedávají jinou možnost než žít ve špíně a bídě uprchlických táborů vyskytujících se po celém Blízkém východě. Tyto tábory tak zůstávají již po desetiletí jedním z arabských argumentů proti vzniku židovského státu a udržují trvalé napětí v regionu. Čekají snad tito uprchlíci stále na naplnění dávných slibů, že se do svých domovů vrátí, až budou všichni Židé vyhnáni a Izrael zničen?
Nezapomínejme, že v důsledku konfliktu muselo své domovy opustit nejen 700 tisíc Arabů žijících na britském mandátním území, ale i 800 tisíc Židů, kteří, na rozdíl od palestinských Arabů, kteří své domovy opustili z větší části dobrovolně, byli ze svých domovů na území arabských států vyhnáni. Zatímco židovští uprchlíci z arabských zemí se plně integrovali do nově vznikající izraelské společnosti a již před mnoha desetiletími mohli zahodit své uprchlické pasy výměnou za plnohodnotné občanství, palestinští uprchlíci v arabských státech stále čekají.
Nekonečný kruh utrpení a bídy z vlastní vůle „Nakba“ však není jen odkazem na minulost. Palestinci si ji každoročně bouřlivě připomínají již od roku 1948 až do dnešních dnů, a to bez ohledu na mírové dohody, kterých bylo mezi Izraelci a Palestinci dosaženo. Palestinští představitelé používají tento příběh k prohlubování konfliktů a utužování nenávistného kultu namířeného proti Izraeli. Místo toho, aby násilí odsoudili, oslavují ho – tak jako tento týden po krvavých útocích v Tel Avivu, kdy se na počest útočníků v ulicích pějí oslavné písně a rozdávají sladkosti.
V poslední době rezonují Blízkým východem odkazy na „nakbu“ stále s větší a větší razancí a slyšíme o ní v souvislosti s krvavými útoky Palestinců na Izraelce. Palestinci chtějí buď všechno, nebo nic. Odmítají už i samotnou představu židovského státu a jeho existence jako takové. I proto odmítl jménem palestinského národa Jásir Arafat na konferenci v americkém Camp Davidu vznik Palestiny existující vedle Izraele jasným ne a učinil tak navzdory opakovaně podané ruce nabízející smír. Buď všechno, nebo nic. Příběh „nakby“ šíří myšlenku arabské svrchovanosti nad regionem Blízkého východu a odmítá jakýkoliv jiný suverénní prvek, jakým je v tomto případě Izrael.
Palestinci by měli konečně opustit svou nenávistnou rétoriku a utvrzování se ve vlastním nereálném pojetí světa, který „nakba“ představuje, a začít mladou generaci vzdělávat v duchu touhy po usmíření místo touhy po krvavé pomstě.
Neopustí-li od nenávisti, nikdy nedosáhnou demokracie, prosperity ani míru. Sami se uzavřou do nekonečného kruhu utrpení a bídy. Právě toto neustálé přiživování příběhu, který se nikdy nemusel stát, kdyby bývali palestinští představitelé na konci čtyřicátých let 20. století jednali jinak, je tím, co okrádá všechny Palestince o to nejdůležitější – o reálnou naději na vlastní stát.
Příběh „nakby“ šíří myšlenku arabské svrchovanosti nad regionem Blízkého východu a odmítá jakýkoliv jiný suverénní prvek, jakým je v tomto případě Izrael.
13.6.2016 Lidové noviny str. 11 Názory
GARY KOREN
